Duben 2015

hahaha

30. dubna 2015 v 1:38 | já
Takže to se takhle jednou bavím přes půl světa se svojí čilankou, jo. A ona mi napíše, že čilani / latinoamericanos jsou mnohem pozornější, galantnější a vůbec vychovanější chlapi, než eurochlapi.

No ano, platí to i o mně! :-D

Ještě že o sobě můžu bez uzardění napsat, že nikdy nechci bejt a nejspíš ani nebudu dospělej (vy víte jak to myslím). Rozhodně ne v tom smyslu, jakej by ona u muže uvítala. A nejspíš nejen ona, když se tak kolem sebe rozhlídnu. Tisíc požadavků na možný i nemožný, charakterový i fyzický vlastnosti (chtělo se mi napsat vady). Polovina z těch naprosto nutnejch nároků má intelektuální hloubku vyschlý louže a ta druhá polovina jsou už úplný nesmysly.

Když se ráno probudím, chci si bejt jistej, že ležím vedle někoho, od koho se mi nebude chtít utýct.

Aneb jedinej požadavek, kterej smysl má.


Láska se strašně podceňuje. Místo ní nastupuje nějakej divnej kalkul - splníš půlku mejch nesmyslnejch představ a já s tebou strávím patnáct let, rozvedem se až pak!

No nic, to já jen tak, při pozdní středě :-)

druhej aprílovej

4. dubna 2015 v 23:13 | já
Když dá jednomu, dá i druhýmu! :-D

To samozřejmě napadlo i mě. Standardně bych se asi choval jinak, ale 9889,49 km od domova a v situaci, kdy jsem každý další den mohl očekávat svůj odjezd do téměř nenávratna, jsem se od svých obvyklých vzorců chování zcela oprostil. Prostě jsem to vůbec neřešil.

Během následujícího měsíce jsem poznal několik dalších dívek, které o mě jevily zájem. Jakkoliv to zní nepravděpodobně :-) Kromě jiných brzd jsem v sobě měl i tu, která mi našeptávala, že dokud nebudu mít s Giselou vyřešeno, co s námi dvěma, neměl bych se pouštět do ničeho dalšího, byť by to mělo být třeba na jednu noc.

Za měsíc jsme se zase uviděli. Byla ráda. Nevím, jestli mezitím někoho měla, ale nevypadalo to tak. Zas jsem se k ní (k nim) nastěhoval a za pět dní mělo dojít k mému dalšímu odjezdu, tentokrát už navždy, pokud se nedomluvíme jinak...

Jak bych to jen popsal... Bylo to jako když se vrátí "starej" domů. Už jsem nebyl ten podivný cizinec, kterému se věnuje pozornost. Začal jsem se v tom bytě cítit osaměle, protože všechny tři holky si spolu povídaly řečí, které jsem nerozuměl, a já mezi nimi byl jako páté kolo u vozu. Snažil jsem se nepřekážet, občas jsem upoutal Giselinu pozornost a prohodili jsme spolu pár vět, ale už to zdaleka nebylo ono. Moje společnice se ani trochu nesnažily mě do hovorů zapojit. Necítil jsem se tam dobře. Jen když jsem s ní byl sám.

I přesto jsem Gisele radostně oznámil, že datum mého odletu se o pár dní posouvá. A že existuje možnost, že bych za ní za měsíc přiletel znovu. Chtěla bys? A mohl bych tu s tebou být i tři další noci, než odletím? zeptal jsem se. Zapřemýšlela a odvětila, že se musí zeptat svých spolubydlících a pak mi dá vědět. Ok, proč ne. Problémy jsem nečekal. Vždyť jsem tam celou dobu jen seděl a věnoval se svým věcem, nikdo se mnou neměl žádné starosti.

Když mi ovšem příští den přišla zpráva, že dnes bude poslední noc, kterou u nich můžu strávit, skoro jsem tomu nevěřil. Takže já ti možná zmizím na celý zbytek života a ty si nedovedeš prosadit, abych u vás mohl být pitomé tři dny navíc, Giselo? Tohle jsem jí nenapsal, neměl jsem na to právo. Ale mrzelo mě to hodně. Shodou okolností jsem tu údajně poslední noc musel přespat jinde. Když jsem následující večer přišel pro svoje věci, naznačila mi, že tuto noc bych tam ještě zůstat mohl. Odmítnul jsem.

Odstěhoval jsem se. Další tři večery jsem jí psal, zda bychom se nemohli potkat. Vždy do toho něco vlezlo, buď se to nehodilo jí nebo mně.

Den před odletem, v neděli, jsem jí napsal naposledy.

"Zítra odlétám. Chceš se ještě dnes setkat?"
"Myslela jsem, že to bude až v úterý. Dnes se potkat nemůžeme, přijedu domů pozdě. Máš tu ještě ručník."
"Ten tu asi zůstane navždy, stejně jako moje vzpomínky."
" :-/ OK"
"Mrzí mě to."
"Chmmm...tak šťastnou cestu."
"Díky :-/ Giselo, musím se zeptat, protože neznám odpověď. Chtěla bys mě ještě někdy vidět? A promiň, že se ptám."
"Ano, chtěla bych tě vidět."
"Ok. Jsem rád, že to vím."

A to je konec. Už jsou to dva měsíce, nenapsali jsme si během nich ani čárku. Vůbec netuším, co bych jí měl napsat. Občas na FB vidím, co dělá, na jaké akce chodí, pár fotek... A říkám si, že jsem do jejího života vpadnul nějakou nepatřičnou náhodou a o návrat se už nemám pokoušet.

Ostatně vztah, ve kterém ani jeden ze zúčastněných nepřemýšlí o tom, že by se přestěhoval za tím druhým, vztah, jehož strany dělí 10 000 km, vztah Evropana a Brazilky se všemi rozdíly, které k tomu patří, takový vztah je už předem odsouzen k zániku.

Nebo snad ne?

Co si o tom myslíte? Potřeboval bych poradit, vážně.

první aprílovej

1. dubna 2015 v 23:08 | já
Celá ta situace s Giselou! Už toho mám právě tak dost! :-)

O našem prvním večeru jsem vám psal. O noci, a o dalších nocích, o těch zatím ne.

Jestli si myslíte, že po jejím pozvání do postele jsem na ni vlítnul, tak mě vůbec neznáte! :-D
Celá ta situace mi připadala neuvěřitelná. Leželi jsme těsně vedle sebe, koukali jsme si vzájemně do očí, já jí neustále opakoval, že je blázen. Taková hezká a chytrá holka a má v posteli mě. Nedovedl jsem pochopit, jak k tomu mohlo dojít. Ale užíval jsem si to. První noc došlo jen na dlouhé povídání a ještě delší polibky. Usnuli jsme v objetí.

Ráno po snídani jely holky někam pryč. Svezl jsem se s nimi na pláž. Den ve městě jsem nějak přežil, asi jsem i dospával to, co jsem nestihl v noci. Večer jsem Gisele napsal.
"Chceš se se mnou dnes vidět?"
"Chci, přijeď :-)"
Tak jsem jel, žejo!

Vystoupil jsem o jednu stanici dřív, než jsem podle instrukcí měl, a došel k jejímu bytu. Zazvonil jsem, ozvalo se kdo tam, ovšem cizím jazykem. O menino tcheco, odpovídám nesměle. Během chvilky se ve vchodu objevila dívka, kterou jsem nikdy neviděl, představila se jako její spolubydlící a říkala, že mi Gisela šla naproti k metru. Tak to je průšvih, bude tam čekat už navždy, jestli ji odsud nevysvobodím, Giselku jednu obětavou. Venku byl liják a ona mi šla naproti s deštníkem!
Čekala na lávce nad nástupištěm. Objal jsem ji zezadu, na koho čekáš, maličká?
Cestou zpátky jsme si povídali, smáli se, pospíchali domů. Uvařila nám večeři...

V noci jsem jí odvyprávěl hodně ze svýho života. Pak k tomu mělo dojít. Vyjádřila jakési obavy...a já byl drsně upřímnej. Nikdy se neudělám, když v tom není pořádná láska, takže se neboj. Kupodivu to pochopila, holt už jí taky nebylo sedmnáct. Užili jsme si šest skvělejch nocí a tím rozhodně nemyslím jen sex. Zamilovaně jsem ji pozoroval když spala, když pobíhala po bytě, vlastně téměř pořád. Při těch pohledech se usmívala a ptala se "What?" Většinou jsem jí nedovedl odpovědět. Na to by musela umět o hodně líp anglicky. Ošetřil jsem jí popálenou ruku. Šel jsem s ní na koncert a dost žárlil, protože se tam bavila s jinejma přesně tak, jako ten první večer se mnou. Ale neodešla s nima. Asi mě fakt měla docela ráda. Když jsem ji po společně stráveném týdnu opouštěl, bylo to trochu smutný...
Nebyly v tom žádný závazky, ale i přesto jsem odjížděl s nejasným pocitem "tak se zdá, že bys mohl mít holku..."