Březen 2015

čím nejsem

27. března 2015 v 0:48 | já
Nejsem Čechem...
Nejsem strojařem...
Nejsem designérem...
Nejsem cestovatelem...
Nejsem hudebníkem...
Nejsem polyglotem...
Nejsem motorkářem...
Nejsem cyklistou...
Nejsem fotografem...
Nejsem abstinentem...
Nejsem gurmánem...
(Nejsem ani gurmetem ani jiným -metem, třeba minometem)
Nejsem bibliofilem...
Nejsem blogerem...
Nejsem bavičem...
Nejsem otcem...
Nejsem vegetariánem...
Nejsem zazobancem...
Nejsem nadřízeným...
Nejsem idiotem...
Nejsem děvkařem...
Nejsem filozofem...
Nejsem metalistou...
Nejsem chlubilem...
Nejsem poslušným...
Nejsem lenochem...
Nejsem statečným...
Nejsem zapomnětlivým...

Čím vším asi ještě ve svém životě nebudu? ;-)

Největší otázka Jayova života

24. března 2015 v 1:15 | já
Moji roztomilí čtenáři!
Jistě se sami sebe v duchu častokrát zeptáte, zda je opravdu možné, že po boku Jayovy výjimečné a ve všech ohledech skvělé, ano, nebojme se toho slova, leckdy až geniální osobnosti, nestojí osoba stejně skvělá a geniální, leč pohlaví opačného.
Lapidárně řečeno: Kde má Jay holku?!

To by Jay taky moc rád věděl! :-D (tento smajlík je nejméně z poloviny falešný)

Jednou večer, asi před týdnem...
Jay: "A neudělal jsem náhodou chybu, když jsem těch svých pár holek poslal k vodě?"
Fau: "Neudělal. Když ti v těch vztazích chyběla láska, tak jsi udělal dobře, žes je ukončil."

No a takhle to je.

Opravdu moc jsem byl zamilovaný do Fau a prožil s ní báječných deset let, prokládaných chvilkami jako z psychothrilleru.
Opravdu moc jsem byl zamilovaný do G. a neprožil s ní vůbec nic.
Byl jsem zamilovaný i do lasičky a mnohé chvíle s ní byly krásné.

A to je vše. Už dlouho nemiluju nikoho. Vztahy bez lásky mi nic neříkají, sex bez lásky mi připadá zbytečný.

Mohl bych o tom napsat deset článků, však jsem jich už na blog napsal možná stovky, ale co z toho.

Přitom je velmi snadné mě ulovit. Zároveň je nejspíš i poměrně těžké mě neztratit.

Ovšem zdaleka nejtěžší je mě v lidském mraveništi vůbec najít! Všimnout si mě. Což evidentně platí i o .

a co když...?

20. března 2015 v 23:28 | já
A co když už se nikdy nezamiluju?
-----

Byl jsem lehce opilej. Šli jsme po pláži, ve tmě byly vidět zpěněné vrcholky vln, které stahují lidi do zrádných oceánských proudů, a proto se do nich smí jen po kolena. Občas jsem se na ni kradmo podíval. I když sem tam něco řekla, byla hodně unavená a dokonce jsem ji přistihl, že chvílemi při chůzi spí. Něco mi vrtalo hlavou, strašně jsem se chtěl na jednu věc zeptat, ale bylo mi to blbý. Zvědavost nakonec zvítězila, když jsem si předtím desekrát rozmyslel, jak onu otázku položím.

"Ty, Karolíno, chtěl bych se tě na něco zeptat. Můžu?"
Opravdu, takhle hloupě jsem se zeptal :-)
"Jo, jistě."
"Dobře. No...hele, mně prostě není jedna věc vůbec jasná. Kde máš nějakýho kluka?"
"Není žádnej."
"Aha. A proč žádnej není? Vždyť s tebou by chtěla chodit nejmíň půlka tohohle města, to mi nevymluvíš!"

A pak se milá Karolína rozpovídala.
Před několika lety dělala personalistku ve škole. Jednou odpoledne si nechala zavolat jednoho z učitelů, kvůli nějakým papírům a potvrzením. Učitel se dostavil, byl o pár let starší než ona. Po vyřízení formalit si začali povídat a najednou zjistili, že jim to nějak rychle uteklo a je deset večer.
Chodil za ní od té doby častěji. Nakonec tak často, že si našla jinou práci, aby se na ni nikdo nemohl dívat skrz prsty...
Začali si spolu a jejich láska mohla hory přenášet. Nebo možná jen její.

Časem se rozešli.

Bohužel se jí stále nedařilo na něj zapomenout. V tomhle městě je téměř nevyhnutelné se znovu a znovu náhodně potkávat, pokud patříte do stejné sociální vrstvy. Po několika měsících už nemohla dál. Rozhodla se, že musí změnit místo svého pobytu a vybrala si Austrálii.
Byla tam jeden celý rok. Zapomněla, alespoň natolik, že už jí nezasahoval do života.

A pak se vrátila...
"Co myslíš, že se stalo? Po příjezdu jsem zastavila na prvním semaforu ve městě a ve zpětném zrcátku uviděla JEHO!"

Už je to druhý rok, co se opět po večerech náhodně potkávají ve stejných barech. Nedokáže se k němu chovat normálně, neustále k němu něco silného cítí - těžko říct, jestli lásku nebo zlobu nebo ještě něco jiného.
"Budu muset zase odcestovat. Doufám, že tentokrát už se zpátky vrátím silnější."

"Určitě ano," zašeptal jsem těsně vedle náušnice s inckým motivem a pohladil ji po rameni.
Bylo sedm ráno, už nemělo cenu jít spát.
Hlavou mi proběhla myšlenka, co by se asi stalo, kdybych ji políbil. Nezkusil jsem to.
V osm odešla do práce.

mariňák

11. března 2015 v 22:30 | já
Si tu dovolím přednést jeden názor. A pak ho zcela nekorektně podpořím vlastní zkušeností. Ale vůbec nečekám, že byste se mnou museli souhlasit. Kdepak!

(btw po dočtení zjistíte, či si potvrdíte, že jsem celkem magor :-) )

Vojáci a policajti jsou zvláštní bytosti. Nosí uniformy na sobě i v sobě. Nechají se řídit svými veliteli - a jen někteří z nich touží po tom, oním velitelem se i stát. To, že se nechají řídit, je pro mě základním znakem jejich profesí. Někdo, kdo si na sebe dobrovolně navleče typizovaný oblek a pak stejně dobrovolně (ať už si v duchu myslí, co chce) poslouchá a řídí se udělenými rozkazy... K takovému člověku mám nepřekonatelný odstup a vždy jej budu podezírat z...lecčeho :-)

Na svých cestách jsem potkal mariňáka. Mluvil anglicky hodně blbě a česky vůbec. Já zas moc neuměl jeho řeč.
Měl jsem u něj přespat. To už se tak občas stane, že venku prší, vy hledáte volnou postel a mariňák vám napíše, že můžete spát u něj. Potkali jsme se dole u vchodu. Zavedl mě k sobě. Jedna místnost, téměř celou ji vyplňovalo letiště.
Mariňák a spí na letišti. No nic.
Na stěně visela obrovská televize s úhlopříčkou asi metr a půl, pod ní Playstation, v rohu opřená španělka (jako že kytara). Lednička, krabice s cereáliema, pár talířků a hrnečků. Malá skříň s uniformama.

"Chceš jít ven?"
Půjčil mi svoji koženou bundu, venku bylo dost chladno, a šli jsme. Několik nasvícených památek, v uličkách spousta různobarevně oblečených lidí, hodně klobouků, jak už je to v těch končinách obvyklé. Nechal jsem se vyfotit na náměstí před kostelem.
Po krátké etudě ve směnárně se mi v peněžence na čas usídlilo několik místních sluncí.
Zastavili jsme u videoherny, po schodech jsme došli do prvního patra do jakési restaurace, kde to bylo levný, rychlý, dobrý, Babica hadr.
"Chodím sem pořád. Před nedávnem jsem bydlel támhle v protějším baráku. Teď bych zašel dolů a čtvrt hodiny budu hrát, jo?"
Nabídnul mi, abych si jeden souboj zkusil. Byl jsem KO za pět sekund. Pozoroval jsem ho, jak buší do ovládacích knoflíků a rve za joystick, z videoautomatu se ozývaly zvuky drcených hlav a přerážených kostí. I on byl nakonec KO, jen mu to trvalo dvacet rund.
Venku pořád pršelo.
"Potřeboval bych zajít do kasáren. Musím něco vyřídit s velitelem."
Chvilku jsem zůstal stát před branou, pak se otevřela vrátka.
"Vyjednal jsem ti povolení, můžeš čekat vevnitř, než přijdu."
Po půl hodině jsme vyšli zpět do ustávajícího deště. Chtěl jsem po něm, aby mě zvěčnil mobilem před branou a nápisem MARIŇÁCI.
"Tak jo, ale rychle, aby nás nikdo neviděl..."
V jedenáct večer už byl nejvyšší čas jít na kutě.

Když jsem se vymotal z koupelny, už ležel pod peřinou a koukal na nějaký válečný dokument. Rozbalil jsem spacák, vlezl jsem si do něj. Takhle jsme vedle sebe usnuli.

Mohly být dvě hodiny ráno, když jsem se probudil. Na boku jsem ucítil lehký a letmý dotyk ruky, pak ten pocit zase zmizel. Nic zvláštního, pomyslel jsem si v polospánku. Náhoda. Ani bych ho vlastně v tu chvíli nezaregistroval, kdyby se dotyk po půlminutě NEZOPAKOVAL.
No to si děláš prdel! Tep mi okamžitě vyletěl na dvojnásobnou hodnotu. Čekal jsem napjatě, co bude dál.
Nedal jsem na sobě znát, že jsem vzhůru. Po chvíli se cizí ruka začala sunout k mému rozkroku. Našla, co hledala. Byl jsem v takový situaci poprvý v životě a popravdě vám napíšu, že jsem byl sám na sebe zvědavej, co se mnou udělá chlap. Vlastně mě to chvilku docela vzrušovalo a ruka to poznala. Její tlak se stupňoval. Frekvence pohybů zvyšovala.
Ale byl jsem přece v zapnutém spacáku. Co se mnou takhle chce dělat? Pořád jsem byl zvědavý, kam až to chce dotáhnout. Venku na ulici někdo začal třískat do popelnic. Polekal se, na chvilku přestal a pozoroval mě, jestli jsem se nevzbudil. Nedal jsem na sobě nic znát.

Spacák mu vadil. Několikrát se opatrně pokusil vsunout ruku do něj, ale moc se mu to nedařilo. Pak, už méně opatrně, ze mě začal spacák sundavat. V tu chvíli už mi absolutně nebylo jasné, jak si může myslet, že se nevzbudím (a určitě mě vzbudit nechtěl, tím jsem si jistý). Vzrušení mu lehce přiskříplo rozum. Po několika pokusech se mu opravdu povedlo odkrýt mě tak, jak potřeboval. Sáhnul mi do trenek a mě poprvé napadlo, jestli jsem to náhodou nenechal zajít příliš daleko. Už se stejně nedalo nic dělat.
Jeho prsty se kolem mě sevřely. Zkoušel na mně aplikovat důvěrně známé pohyby zápěstím. Moc to nešlo. Asi fakt nejsem na chlapy. Nadzvednul se na posteli. Viděl jsem v šeru, jak se blíží hlavou k tomu, co drží v ruce a bylo mi jasný, co má přijít v další chvíli.

"TAK A DOST," poprvé jsem promluvil do ticha.
Polekaně se odtáhnul a začal se horečně omlouvat.
"To sis fakt myslel, že spím? Co tě to prosímtě vůbec napadlo? Myslíš, že je v pořádku kouřit kluky, kterým jsi poskytnul ubytování??"
Už po první větě jsem se začal smát. Tak absurdní situaci jsem opravdu nečekal, přišlo mi to celé k smíchu, ostatně to od první chvíle, co se začalo něco dít.
Mohl jsem ho seřvat na tři doby a vypadnout. Nebo ho seřvat, zůstat do rána a vypadnout pak.
Místo toho jsem si s ním povídal. Zeptal jsem se ho, jestli je tedy na kluky. Prý ne. Byl pět let ženatý. Teď normálně prohání holky, ale ve městě jich moc není. A já jsem ho okouzlil svojí osobností natolik, že po mně zatoužil. Absurdita dosáhla levelu nejvíc.
A jak jsme si povídali, tak mu otrnulo. Jestli by mě nemohl hladit...
Dělej co chceš, ale víš, kde je hranice. A tak mě hladil. A masíroval mi krk. No, musel jsem se otázat, jestli mě náhodou nechce uškrtit...
Odmítnul jsem jeho nabídku, jestli bych nechtěl já zapojit svoji ruku. NE!
Začalo svítat. Už jsme probrali vše, co se dalo. Přitulil se ke mně a takhle jsme další dvě hodiny spali. Věřil jsem, že nic dělat nebude.
Ráno se mi zase strašně moc omlouval a vypadnul do kasáren.
A já pokračoval v cestování.

Protože měl na Couchsurfingu 76 kladných referencí od všemožných lidí, rozhodl jsem se, že mu negativní psát nebudu. Snad to byl jen ojedinělý úlet a opravdu jsem ho okouzlil svojí osobností :-D

Každopádně se mi potvrdilo, že vůči vojákům mám být obezřetný... ;-)