Listopad 2014

29.11. jako obrázek

29. listopadu 2014 v 2:24 | já, bezejmenný bloger
Možná jsem tenkrát udělal hloupost. Možná taky ne. Byla to lekce pro oba.

Znáte to. Píšete si s lidmi, které jste v životě neviděli. Nemusí to být takový problém, jak už jsem tu nedávno uváděl. To, že je uvidíte, neznamená, že se o nich nutně dozvíte něco důležitého. Skoro naopak - za příjemným vzhledem a vystupováním se může schovávat pěkný hajzl, ale vaše opatrnost je uchlácholena vizáží. Opatrný je třeba být v každém případě. Zvlášť my, důvěřivci.

Už to budou dva roky, co jsem si začal psát s jednou milou dívkou. Nejdřív takové ty poznávací e-maily, zjišťovali jsme, co máme společného, co děláme, jak se máme... :-) Bylo to docela fajn. Oba jsme přibližně věděli, ve které části naší země bydlíme (dost daleko od sebe, několik hodin, i kdybyste si na cestu vzali formuli :-) ). Poslali jsme si i několik fotek. Ani nevím, jestli jsme na nich byli my, spíš asi ne. Posílali jsme si ilustrační obrázky našich životů. Nic nebezpečného, nic příliš osobního.

Až jednou, po několika týdnech, mi přistála v mailu fotka, na níž byl výhled z okna pokoje té dívky. Zcela obyčejný výhled na pole. V rohu snímku pár popelnic, před oknem pár smrků a nějaká auta. Zkrátka fotka, kterou by mohly vyfotit miliony foťáků v celé zemi.

A ve mně se v tu chvíli probudil stopař, vychovaný mayovkami a chozením do skauta. Na fotce byl vidět i směr stínů, na autě byla k rozeznání jeho značka, objekt na kraji pole nebyl tak docela obyčejný, i když nešlo poznat, o jakou budovu jde.

Zajímalo mě, jestli by i na základě tak malého množství informací bylo možné ten dům vypátrat.
Nebudu vás napínat, během deseti minut jsem ho měl... Hodně mi pomohla náhoda, ale kdybych o to opravdu stál, šlo by to nejspíš během pár hodin i bez ní. Tím rozhodně neříkám, že bych tomu věnoval o moc víc než těch pár minut, nejsem blázen ;-)

Plný radosti, že se mi něco neuvěřitelného povedlo, jsem hned kamarádce napsal mail, ve kterém jsem vylíčil postup svého hledání a na závěr připojil odkaz na pohled ze streetview, směřující přímo do jejího okna.
Ano, opravdu mi to připadalo jako dobrý nápad :-D Jen si ťukejte na čelo.

Zároveň jsem do mailu napsal i to, že je hrozné, jak snadno se dá dnes najít spousta věcí za pár minut, a že člověk nemá žádné soukromí.

Odpověď byla zdrcující.
"Věřila jsem, že toho nezneužiješ. Děkuji ti za špatnou zkušenost..."
-------------------------------------------

Jak byste zareagovali vy?
Uvědomujete si, že téměř jakýkoliv váš osobní projev na internetu o vás může prozradit mnohem víc, než sami chcete?

24.11. tabakos fujtajblos

24. listopadu 2014 v 23:41 | já
Přísahám, že ta čokoláda, na který je napsáno "cherry" a právě jsem ji s odporem vyplivnul, chutná přesně jako žvýkací tabák z dobrodružství Huckleberryho Finna! Ble.

:-)

Vážení a milí, jak si tak brázdím po vedlejších cestách, od předních kol mého vehiklu létají kusy jezeďáckého bahna (po vyorávání brambor se přešlo k orání polí) a ke všemu mi hraje "Karel drogy nebere", usmyslel jsem si tímto volně inspirován, že na vás vypustím jeden svůj nadčasový článek, vytažený přímo z archivu rozepsaných. Ti, kdož ho již kdysi četli, jistě také rádi vzpomenou a nostalgické oko rohem vyšívaného kapesníčku osuší!
Dovolil jsem si též několik vět na samý konec připsati, jež úroveň vyprávěnky na vyšší úroveň naivity pozvednou. (ano, to lze)

A nyní, děj se:
------------------
Moji milí, povyprávím vám o svém prvním hudebním zážitku, při kterém jsem sledoval dění na pódiu z druhé řady a nikoliv z chvostu publika. (Publikum může mít chvost? Zajímavé, jak asi vypadá? Nejspíš jako já? To jsem ale vocas :-) )
A. se na mém Facebooku ocitla stejně jako většina mých přátel - náhodně, na základě prvotních sympatií z jejích projevů na netu, aniž bych ji znal. Hodně sázím na intuici a zatím se mi to vždy vyplatilo.

Během tří let mezi námi proběhly asi tři větší rozhovory, podle toho, jak čas přinesl témata, k nimž jsme si měli oba co říct. Dokonce jsem ustál i velkou čistku mezi jejími přáteli, což bylo možné, vzhledem k celkové situaci, považovat za malý zázrak. A. je hodně společenský tvor, s mnoha zájmy, neustále rozlítaná...a to mě na ní baví.

Jednou jsem takhle v sobotu pracoval a kolem poledne se na FB objevil příspěvek od A., jestli by s ní večer někdo nešel na Wohnouty. Spíš provokativně než vážně jsem jí napsal zprávu, že jestli nenajde nikoho vhodnějšího, obětoval bych se :-) Copak by mohla jít na akci s někým téměř neznámým, zvlášť, když místo konání bylo poměrně daleko za Prahou? Jak jsem byl překvapen, když za pár hodin přišla zpráva, jak sice nikdy takové věci nedělá, ale vypadám jako slušný člověk a že tedy ano. Domluvili jsme se na času a místu setkání, už v té chvíli jsem měl půl hodiny zpoždění, takže nezbývalo než se urychleně vydat na cestu. Když jsem v závěrečných kilometrech naháněl na cestách kolem Sázavy poslední sekundy, povedlo se mi na vhodně tvarované nerovnosti odlepit svoje miniauto od země! Chudák malej, první let svýho života přežil.
S A. jsme se našli, zpola trapně mlčeli, zpola si zajímavě povídali. Typická situace. Prý o mně mluvila s kamarádkami a ty ji od takového setkání zrazovaly (nedivil jsem se), ale rozhodla se, že to se mnou riskne.

Před koncertem samým jsme se domluvili, že já o první řadu nestojím, zatímco ona ano, takže se rozdělíme. To víte, po pár písních mi to nedalo a přišel jsem dopředu za ní. A musím uznat, že jsem si to hodně užil. S takovým typem člověka to zkrátka šlo.
Dokonce jsem se tam potkal se starou známou, kterou jsem - jak jinak - také nikdy předtím neviděl, ale docela dost jsme si toho kdysi dávno napsali. Možná po sedmi letech od posledního rozhovoru byla docela překvapená, kdo se to k ní hlásí...ale vzpomněla si! Neuvěřitelné.

Bylo po koncertu, po přídavcích, po zábavě. Byla první hodina ranní. Vyšli jsme ven a já nabídnul A., že ji svezu domů, do Prahy, do Podo....ne, vlastně do Dejvic. Souhlasila (být jí, rozhodně bych si to mnohem víc rozmýšlel!). Ovšem pak z ní vypadlo, že doma na odchodu hlásila, že přespí u kamarádky a tak se v Praze nemůžeme objevit dřív než, řekněme, v sedm. Do Dejvic by to trvalo maximálně hodinu. Zasmál jsem se, řekl "nějak to udělám" a vyjeli jsme. Cestou jsme si konečně mohli promluvit trochu víc v klidu a bylo to myslím oboustranně příjemné. No a já nakonec celou tu dobu, od jedné do sedmi, kroužil třicetikilometrovou rychlostí po okreskách až polních cestách kolem Slapské přehrady. A. si střídavě povídala nebo spala - v takovém případě jsem se snažil udržovat co nejvíc konstantní šnečí rychlost, aby se zbytečně nebudila. V jednu chvíli jsem musel zastavit a podívat se do mapy. Kouknul jsem na A., která zrovna spala - hned jak jsem zastavil, probrala se, otevřela oči a v první chvíli evidentně nevěděla kde to je a co tam dělá, s neznámým chlapem za volantem... :-D Tak upřímně překvapenej výraz jsem ještě asi u nikoho neviděl. Při východu slunce jsme se prošli po hrázi. A v sedm ráno zastavili na Jugoslávských partyzánů street, odkud A. odkráčela domů.

Zapomněla si u mě ukořistěný plakát. Slíbil jsem jí po smsce, že k ní ten obrázek dopravím. Ale samotný plakát by byl hodně suchý dárek. Za dva dny se na netu objevily fotky z koncertu, v publiku jsme byli vidět i my dva. Utvořil jsem z několika fotek koláž (snímky se mnou jsem taktně vynechal), nalepil je na poustr a poslal. Myslím, že byla celkem překvapená... ;-)

To jsou ty čisté radosti života. Vám celá story asi bude připadat hloupá, naivní, bez pointy... A mně zrovna ne! A já se za to nestydím :-D

Od té doby jsem ji viděl už jen jednou dvakrát, na divadelním jevišti. Zatím si mě z přátel nevyřadila, ale šance je pořád tak 50/50, jako byla ostatně vždy.

Kde je A.? A kde je Jay? ;-)

23.11. nepsavec

23. listopadu 2014 v 1:40 | já
Tak si říkám, jestli na blog nakonec opravdu nenapíšu celé dva měsíce až do února, přijdu o své neznámé čtenáře? :-)
Jaký je pro vás čas zapomenutí blogu? Den, týden, měsíc, či rok bez nového článku?

Sám žádný sledovač (rss, bloglovin?) nepoužívám a odkazy v záložkách nemám. Adresy blogů si pamatuju, a pokud nenarážím na nové články, i tak se hodněkrát vracím. Snad se ještě ani nestalo, že bych adresu některého blogu zapomněl docela. Jenže já, já dokážu sledovat maximálně do deseti bložínků, spíš méně. To se pamatuje snadno...

Poslední dny jsem neměl vůbec žádný čas na psaní - a bude hůř! A pak zase bude líp :-)

Proto pro vás mám nabídku. Když se mi ozvete na mail, odkážu vás na stránky, kde si mé nezapomenutelné břitké postřehy budete moci číst i během prosince a ledna, v těchto dvou měsících nejspíš v přece jen větší frekvenci, než zde pod kosmonautickou krávou.

(kdyby vás sem chodily stovky, tak na to kašlu, ale když je vás pár, připadá mi fér vám tuto nabídku učinit ;-) )

13.11. tobyjedennevěřil

13. listopadu 2014 v 23:54 | já
ÓDA NA CHLUPY

Na správné chlupy.

Na takové, co se dokáží jemně připomenout na bedrech, když dáma odchází na toaletu. Na ty, co se ve chvílích vzrušení napřímí a v klidu zase lehnou. Mají svůj styl, jsou hebké a při jejich hlazení si neodřete ruku. Na ty, co se zvýrazní v záři paprsků slunce, procházejících ráno oknem ložnice, i ve večerním mihotavém světle svíček.

Na správné chlupy.

Na takové, co zbaběle nezmizí, aby se zase zanedlouho vrátily. Na takové, co se každý den v koupelně nekamarádí s břitvou!


Na chlupy, které jsou hrdé, že jsou. Které vědí, že jednotlivě by nic nezmohly, ale když jich bude mnoho, dokážou přitáhnout nejeden zvědavý pohled. Které však, když jsou již na ně pohledy upřeny, cudně sklopí svá křehká těla, aby zdůraznily vzrušující zakřivení své nositelky. Na ty, které umí ve správnou chvíli zašimrat.

Ach, potkat takové chloupky, možná bych se znovu zamiloval, nebo s nimi alespoň několik nocí promazlil. TOLIK SI NEPŘEJI, aby vznikaly ve společnosti ženy dokonale bezchlupé, TOLIK SI NEPŘEJI, aby vládla přehnaná hladkost a diktát doby ji nastoloval jako jedinou možnou normu. TOLIK toužím, aby lidé dokázali ocenit ten šarm a půvab, jež jsou chloupkům od přirozenosti vlastní.
A hlavně, tolik si přeji, aby ženy zůstaly ženami a nestávaly se z nich vyprahlé pustiny, na nichž oko nenajde žádný záchytný bod a ruka hodiny marně pátrá po překvapení.
Protože prostě proto.
Chlupy jsou pěkné, zajímavé a máme je všichni, ač se někteří tváří, že ne. A samozřejmě, na to se nesmí zapomínat, HŘEJOU!

Silně inspirováno zápiskem Kiky a věnováno přicházejícímu měsíci Decembeaveru :-)

11.11. abych se neopakoval :-)

11. listopadu 2014 v 22:28 | já
Nesetkávají se hory s horami, ale lidé s lidmi. A platí to i o blogerech. Zvlášť pokud jde o blogery pohlaví opačného :-)

Myslím, že už je to natolik dávno, že o tom můžu napsat. Snad se dotyčná nedotkne.

Mezi mnou sledovanými blogy byl i jeden s nezapomenutelnou, přesto téměř neprůstřelně anonymní majitelkou.
Jednou o letních prázdninách se odmlčel. Bylo mi to divné, protože příspěvky dříve přibývaly téměř každý den - a najednou nic. Napsal jsem autorce mail, odpovědi jsem se nedočkal. Tak jsem čekal dál. Čekal a čekal. A čekal. Klíčila ve mně myšlenka, že se autorce něco stalo. Když už uplynula opravdu dlouhá doba od posledního článku, propadl jsem panice. Něco jí je. Musím se dozvědět co. Měl jsem o ni opravdu velký strach.

Jedinou indicií, o kterou jsem se mohl opřít, byla konkrétní zmínka o jedné její školní epizodě. Věděl jsem, že několik měsíců předtím jsem podobnou větu četl i ve veřejné skupině fejsbukové a mlhavě jsem si pamatoval fotku jedné komentující, kterážto fotka by poměrně přesně pasovala na moji blogerku. Jméno jsem si samozřejmě nepamatoval. Opravdu jsem nic jiného neměl (kromě obskurních způsobů, jako například zavolat do její školy a zjistit její totožnost tam - asi by to šlo, ale přece jen jsem soudný...i když...viz dále...:-D ).
Prolezl jsem tu stránku na FB. Byla to práce na několik hodin, protože příspěvků tam bylo požehnaně a já mohl hledat pouze podle mizerné fotky 25x25 pixelů.
Neuvěřitelné se stalo. Našel jsem. Stále jsem mohl na základě nemnohých indicií pouze tušit, že je to mnou hledaná. Ale byl jsem si už docela jistý. Hlavně podle stylu té fotky.
Napsal jsem jí zprávu, o tom, že se omlouvám za rušení, a že jsem její čtenář a bojím se o ni.
Pak nezbývalo než čekat. Po několika dnech bez odpovědi se můj strach ještě znásobil a už by mě nikdo nepřesvědčil, že se dotyčné nic nestalo. Nicméně pořád jsem si přál, aby se to vysvětlilo nějak normálně. Třeba že si jen zlomila ruku, ale naživu je.

Nezbylo mi už nic jiného, než napsat jejímu sourozenci. Od toho jsem si už ovšem nesliboval žádný velký úspěch, protože jsem si živě představil, jak asi zareaguje na zprávu od neznámého člověka. Dočkal jsem se jen toho, že si mou zprávu přečetl. Snad odpoví později, snad si to jen rozmýšlí, doufal jsem. Ne. Další dva dny uplynuly a už bylo jasné, že se odpovědi nedočkám. Hlavou se mi honily strašně černé myšlenky.

A pak najednou, takhle odpoledne, kdy jsem byl úplně mimo a přemýšlel o tom, co ještě můžu udělat, mi přišla.
ZPRÁVA!
Od ní, že je v pořádku, a co se to děje, a že se diví, jak jsem ji našel.
:-)
------------------------------------------------------

Nebývá to vždy tak složité. Ale o tom možná jindy :-D

11.11. hledej, šmudlo

11. listopadu 2014 v 1:27 | já
Jsem unavenej.
Dělat v týmu, jehož kolečka se netočí tak, jak by (podle mě) měla, není zrovna optimální.
Můžu si za to z větší části sám. Jsem unavenej perfekcionista a detailista. Jsem unavenej perfekcionista a detailista s čerstvým vpichem na každém rameni. První patří žluté zimnici, druhý břišnímu tyfu.

Byl jsem svědkem toho, když blogy začínaly. Pamatuju první zápisky ADenta, Pixyho, Pooha, Hulána, Prokopa, Hasalíka, Hrošíka, Enimena i Kozla. Celý Kozlův blog jsem přečetl za několik dní a pamatuju si z něj jen vůni rumu. Pamatuju Kostěje, pamatuju vydání první blogerské knihy. Pamatuju vzestup a pád bloguje.cz. Pamatuju založení blogů na zpravodajských serverech. Pamatuju padesát tisíc předpovědí, že blogování je už mrtvé.

Pamatuju můj první blog, který jsem si založil, abych se nezbláznil. Nikdy ho nikdo nečetl. Ve chvílích největšího zoufalství se na něj vracím, abych si připomněl, že hůř už bylo.
Pamatuju můj druhý blog, který vzal za své zánikem bloguje.cz. Ten byl naopak o čisté radosti.
Pamatuju i můj třetí blog. Až na něj zapomenu, poznáte to lehce - přestanou se tu objevovat nové články :-)

Nějak moc si toho pamatuju. Měl bych víc zapomínat.

Celou tu dobu soudím, že psát si blog není normální! :-D


Tenhle blog jsem si založil před rokem a půl a měl tu být jen 28 dní, do splnění úkolu. Nějak se to zvrtlo. A zvrhlo, ale to asi už na začátku.

--------------------------------------------
- Pane učiteli, zavzpomínáme si!
- Dobře děti.

Tak mám ještě necelej měsíc na to, abych dotáhl do konce několik věcí. A protože už nějakej čas čtu (zřejmě z masochismu) pár pro-ana blogů, mám vlastní problémy typově hodně podobný jako ony a chtěl bych je podpořit (hááááááááá :-D to je nesmysl, co?), rozhodl jsem se pro tohle odpočítávání. Jo, jsem chlap. Nevidím na tom nic divnýho.
Jinak pro dnešek: krásná snídaně v palačinkárně, zas jdu strašně pozdě spát, ale před chvilkou jsem dokončil 3x sérii 100+60+50+50, a to je celkem dobrý. Poslední dny jsem totiž usínal dřív, než jsem stačil zvednout činku. Jo a včera jsem si taky dost zaskákal na Majálesu (cuba libre jeden za druhým a několik nechápavých pobavených pohledů "ty už to máš zase v sobě?" :-) Ovšem podle mě JÁ piju normálně, kdežto H. strašně pomalu...)
28 dní bych snad mohl i vydržet pravidelně psát. Uvidíme.

9.11. novinky

9. listopadu 2014 v 18:57 | já
Něco jsme dnes se známým kutili. Teda takhle - býval bych si to svařil sám, ale zrovna tohle byla docela důležitá věc. Raději jsem provedení přenechal profíkovi.
Kolem kutění se pohybovaly i jeho dvě malé děti. Než se pustil do práce, předal jim na hlídání svoje klíče a mobil. A já jsem se ujal jejich usměrňování, aby se nedívaly do modré záře elektrického oblouku. Takže jsme si tak jako hráli. Ony si hrály. Já se spíš díval, moudře k nim promlouval, krotil jsem je a občas jim zahradil cestu ke svářečce.
"Strejdo, tohle je maminka," natáhla ke mně ta starší ruku s rozsvíceným mobilem. "Dívej."

Z founu na mě koukala koza. Levá.

4.11. učitel z lesa

4. listopadu 2014 v 19:59 | já
Místo: podzimním dopoledním sluncem ozářený les a pár osamělých obydlí, krásný den, jako stvořený pro vycházku
Aktéři: Pepa (2 roky), Nikolka (3 roky), Honzík (3 roky), Janička (4 roky), pan učitel R., Fau, kočička
Akce: výlet lesní školky do vzdálenějšího lesa než LESA, hledání tam ukrytého pokladu

"...to je prostě ten chlapskej přístup k výchově," směje se Fau a snaží se napíchnout na vidličku utíkající kus bramboru na kluzkém talíři. "Šli jsme s dětmi na výlet. Nikolka tentokrát sama, bez rodičů, ona je poměrně dost samostatná. U jednoho z těch baráků byla kočička, tak si jí děti běžely pohladit, a najednou Niky brečí. Pan učitel tam došel a ptá se jí 'Co se ti stalo?' To bylo jasný, že jo, drápla ji. Niky natahovala a soukala ze sebe 'ta-taaa-ko-ooo-očička--mě-škráááblááááááááá-uuuuuuuááááá'. A pan učitel na to 'Ukaž? No to víš, asi jste jí dělali něco, co jste neměli!' "
"A to řek něco divnýho? Já bych řek to samý," ujistil jsem Fau nechápavě.
"Achjo, vy máte k těm dětem hroznej přístup," zasmála se. "Tímhle způsobem se přece neuklidní. Tak jsem si k ní pak klekla a říkám 'Ještě to bolí? Ukaž, pofoukáme, to bude dobrý...' "
"No dobře no, asi je to lepší. Ale chlapská spartánská výchova má taky určitě něco do sebe," odvětil jsem s mrknutím oka ;-)

"Pak jsme došli nahoru a měli jsme hledat poklad. Jenže s dětma je to těžký, nejdřív si chtěly všechny hrát a poklad je vůbec nezajímal. První to přestalo bavit Janičku, a že by už teda šla, ale ty ostatní to pořád nezajímalo. Tak jsme ji vyslali napřed. No a za chvíli se ozvala i Nikolka, že už by ho chtěla hledat."
Pak se Fau mocně zazubila.
"A víš co na to pan učitel? Kouknul se na ni zamyšleně a povídá 'No tak běž, vyraž za tím pokladem. Svět je plnej lidí, co říkaj, že by někam chtěli jít a místo toho furt sedí doma jako pecky.' "

Pak už jsme se řezali smíchy oba :-))
Děti nakonec poklad našly a ještě se lecčemu díky nekonvenčnímu přístupu pana učitele přiučily! :-)
-----------------------------

V sobotu jsem jel na jednu motoakci. Před rokem jsem tam byl poprvé a protože jste to velmi pravděpodobně nečetli, dovolím si tu zopakovat, jak probíhal tehdejší návrat, protože...proto! ;-) Letos už tak efektní nebyl :-D

Uháněl jsem po dálnici vstříc hluboké tmě. Míjel jsem červená světla aut v pravém pruhu rychlostí, která by mi spolehlivě zařídila aspoň půl roku bez papírů. V tuhle dobu jsem se ale ničeho takového bát nemusel.

Měl jsem plno práce s cestou před sebou, zrcátka jsem sledoval jen periferně. Po chvíli mě napadlo, že by nebylo od věci zkontrolovat karimatku. Vezl jsem ji poměrně ledabyle přivázanou gumicukem k baťohu. Natáhl jsem levou ruku daleko dozadu a zároveň se podíval přímo do zrcátka. V dálce byla vidět světla předjetého auta. Ale bylo tam ještě něco jiného. Podivného. Pomyslel jsem si, jak je možné, že za mnou vlaje kus průhledné fólie, v jejímž třepetání se divoce lámou paprsky světel onoho auta. Kouknul jsem i do druhého zrcátka, s tím samým výsledkem. Po další sekundě mi to došlo - kdepak fólie...

Z obou výfuků sršely roje jisker! A vůbec ne málo. Nejdřív jsem se lekl, že cesta končí a opět jednou dojedu domů na odtahovce. Pak jsem si v hlavě promítnul, jak ten můj motor vlastně funguje, a nenašel jsem žádné logičtější vysvětlení, než že to zkrátka už příliš dlouho trápím. Vzápětí se moje myšlenka potvrdila, když po ubrání plynu jiskérky postupně mizely. Zvolnil jsem tempo a světelné efekty ustaly úplně.

A pak jsem se začal v přilbě dusit smíchem :-) V představě jsem se vžil do role řidiče předjížděného auta. Nejdřív za sebou vidí rychle se přibližující světlo, vzápětí ho se strašným jekotem předjede přikrčený blázen s divoce poskakující karimatkou na zádech a zpod sedla mu ze dvou trubek šlehají dvoumetrové jiskřící jazyky! :-D

Už jste někdy slyšeli, jak někomu "chytnou saze"? Na požádání můžu předvést :-D
--------------------------

Máme tu krásně, to vám píšu furt a je to pravda. Víte co mi poslední dobou docvaklo? Že ty nejhezčí pohledy z předhůří Šumavy beru vlastně pořád z jednoho a toho samého údolí! Fakt, kroutí se něco přes desítku kilometrů mezi zdejšími kopci, teče v něm jedna menší říčka a pár jejích přítoků a je úžasně fotogenické. Část fotogeničnosti spočívá i v tom, že když jedete autem, vnímáte krajinu ve 3D a zatímco vzdálené vrcholy stojí, ty bližší se vůči nim pohybují. Je to velmi podmanivé, na fotce však jen těžko zachytitelné :-)) (takže nejde o fotogeničnost, nýbrž videogeničnost? :-D )
Poslední dny tu máme velmi pěkné a veselé mlhy, o pár obrázků se s vámi rád podělím. Všechny jsem fotil outdoorovým kompaktem a ty noční navíc z auta, protože jsem nechtěl zmrznout, takže to berte jen jako inspiraci a atmosféru si patřičně domyslete. Denní fotky jsou kouzelné a po kliknutí na ně se vám dvakrát zvětší! Co, to už si přeberte sami :-D
(To mě vždycky fascinuje, jak se u fotek píše "pro zvětšení klikněte". Stále klikám, stále klikám, a pořád nic!)