Říjen 2014

30.10. styďme se

30. října 2014 v 23:36 | já
...s prázdnou golfovou jamkou uprostřed travnatých pahorků i opuštěnou syslí norou na čerstvě sklizeném poli...

(Spokojeny? Nebylo lepší nevědět? ;-) )

---
Tento článek je o věcech života.
(článek o věcech smrti teprve chystám :-D )
---

Má milá,
v kornoutu z novin
nasypán
odvážen
dychtím.
Po prstech laskavých,
po rtech, jež šeptají:
"Chci dvé tvých bobulek."

Má drahá,
ve skalní puklině
budu pít z pramene
tvých modrých studánek.
Nedáš mi utonout?
Nalezneš odvahu
zavolat o pomoc?

Má hladová,
kdo to kdy viděl
že dáma s úrovní
vybraným chováním
klasickým vzděláním
francouzským lyceem
dává si k mandlím
zahnutý párek?

"Má lásko!"
Slova jež
tak často ode mne slýcháš.
Rád ti je věnuji,
již brzy.
Jen prosím
naposled ke břehu přiraž.


---
Inspirován dnes dálničním odpočívadlem Spessart Süd.

23.10. jakou kterou čou?

24. října 2014 v 0:37 | já
Mně to holt nedá :-D

Červenovlasou blonďatou brunetu
opálenou s bledou pletí
s orlím nosem do pršáčku
s očima jak z Bowieho autoportrétu
se slabounkým obočím Брежневa
s dlouhými řasami opálenými od táboráků
s ďolíčky ve vpadlých tvářích
s vysedlými lícními kostmi v kulatém obličeji
s úzkými plnými rty
s bobřími zoubky jako korálky
se špičatou oblou hranatou bradou
s malinkatýma ušima elfky
s krátkými vlasy ve dvou copech pod zadek
s úzkými rameny zápasníka
se štíhlými zavalitými pažemi
s dlouhými prsty buřtíky
plochou jako Šumavu
se sexy bříškem plným buchtiček
s pořádně oblým minizadečkem
...tenhle řádek vynechám...
s gazelími stehny, mezi něž bych nezastrčil...nic
s planými Jonagoldy
s vypracovanými lýtky hříběte
s pidinožkou číslo čtyřicet

Která se pozná aspoň v polovině, ať se schová za lípu a vybafne až půjdu kolem ;-)


21.10. v řetězech sympatií

21. října 2014 v 23:58 | já
(volné a velmi rozvolněné pokračování cyklu Proč je fajn seznamovat se s lidmi přes internet)

---
"Promiň, mezi přáteli mám jen ty, které osobně znám," napsala mi dívka, jejíž portfolio přátel, které osobně zná, čítá pěkných 386 kousků. Dívčin argument, proč si někoho do přátel nepřidat, mě rozesměje vždy, když si na něj vzpomenu. Mezi těmi 386 lidmi se totiž s velkou pravděpodobností skrývá 53 hajzlíků, 16 regulérních zlodějů a dva potenciální vrazi. Ale holt když je osobně zná, je to v pořádku.

---
Ze spousty zdrojů se dozvíte, že na internetu ze sebe většina lidí dělá někoho jiného, že se nechávají poznat jen z té lepší stránky (ti otrlí jen z té horší), že si na něco hrají a jejich internetový obraz neodpovídá skutečnosti.

Cítím za těmito argumenty nevyřčené, a to sice, že pokud někoho potkám in natura (zde v lesích to ani jinak nejde, haha), zřejmě si na nic nehraje, je přirozený, nepřetvařuje se, nýbrž mi ukáže všechny stránky své osobnosti, abych si o něm mohl učinit dokonalý obrázek a věděl do čeho jdu, když se s ním budu bavit, nedej bože přátelit nebo s ním dokonce po večerech šukat.

Prdlajs.

Nepopírám, že z osobního setkání plynou jisté výhody:
- dozvím se s velkou pravděpodobností pohlaví a přibližný věk poznávané osoby (i když ani to není jisté, zdravím tímto čtrnácti třicetiletou paní chlapce Škrlovou a taktéž všechny transsexuály v Pattaya)
- vidím, že ten člověk opravdu existuje a nejspíš nejde o robota (jenže ještě pár let a...)
- dozvím se hned, jak ve skutečnosti vypadá (*Neplatí u dívek :-) **No dobře, neplatí už ani u mládenců :-D )
- mohu s ním prohodit pár slov, takže znám barvu jeho hlasu
- vidím, jak se chová, na kterou stranu se při chůzi klátí, jak se směje, šklebí, ve které ruce drží cigaretu atd.
- ještě něco? asi ne

Jenže i při téhle příležitosti mi samozřejmě může nakecat co chce, když se trochu posnaží. S tím rozdílem, že při rozhovoru nevidím jeho hrubky a nemůžu si v reálném čase gůglit, jestli náhodou nekecá.

Hele, a stojí mi tenhle luxus, poznávat opravdové lidi, stojí mi za to? (nejde o řečnickou otázku, já to opravdu nevím) Jako typického introverta mě většinou zatěžuje navazovat přímé kontakty s neznámými lidmi. Vkládám do toho spoustu energie a může se lehce stát, že zbytečně. Přitom se o tom člověku dozvím právě a jen to, co je napsané v těch pár bodech. Takže vlastně samé nedůležité věci. O osobnosti toho člověka mi to řekne minimum, protože přímá, živá řeč, je pro tenhle účel poměrně neefektivní. Zkrátka si toho řeknem málo, na mnoho věcí zapomenem a naopak zatížíme celý večer spoustou slovního balastu. Zato na konci večera, poté, co si horko těžko povyprávíme o počasí (mmch má začít mrznout! :-) ) a zkusíme najít společná témata, o nichž můžeme vést dialog (nevěřili byste, jak zbytečné mi kolikrát připadají rozhovory o motorkách, a přitom jde o pro mě naprosto přirozené téma, ale to je zase jiná pohádka...), si sednu do auta nebo lehnu do postele a jsem na sebe na jednu stranu hrdý, že jsem to dokázal, a na druhou stranu si říkám, že na další půlrok mám splněno.
Čest výjimkám!

---
Kromě toho do procesu poznávání vstupuje síto hodnocení vzhledu. Taky to děláte, neříkejte že ne. Kouknete na něj a hned víte, že má oproti člověku, se kterým byste se jinak bavili bez zábran, navíc:
- třicet kilo
- dvacet let (nebo mu roky naopak schází)
- dva vpichy v předloktí
- čtyři iritující dredy
- prsa / vousy
- manžela, manželku, děti
- červený nos
- hroznýše kolem krku
- atd. atd.

Podle vzhledu si utvoříte první dojem, zařadíte svůj protějšek do škatulky "sympaťák, vůl, fetka, vypatlanec, skinhead, cikán, Mongol, podpantoflák" a je pak na něm, aby se podle vašeho prvního nástřelu buď zachoval, anebo se ze škatulky namáhavě vyřadil. Od začátku má - celkem nezaslouženě - vaše sympatie nebo antipatie.
(Už několikrát se mi stalo, že jen kvůli mým téměř půlmetrovým vlasům mě lidé odhadovali na rockera nebo na motorkáře. Obojí je hloupost, ale vysvětlujte jim to...)

No a tohle na internetu odpadá! Není to skvělé? :-)

(Nějak se mi to psaní rozlézalo do epické šíře, tak jsem ho na tomhle místě nečekaně utnul :-D Pardon. Pokračování zas jindy.)

19.10. pod zim

19. října 2014 v 3:24 | já
"Tady hrajou samý takový nemožný. Ale takhle disko v Malenicích! To je vodpich!"
- Slunce, seno, jahody / Blažena -

Mno, na disku v Malenicích to vždycky žilo :-)) Malenická diskotéka byla vyhlášená hlavně tím, že se tam kluci poprali častěji, než v jiných kulturních podnicích. Myslím, že už je zavřená.
Těžko říct proč, buď bylo víc lidí nebo se chtěli víc bavit anebo to víc vynášelo, ale dřív se tu v pátek tančilo téměř v každé vesnici. Nebylo nezvyklé, že jste za jeden večer vystřídali tři diskotéky, přičemž ta malenická byla většinou poslední v řadě.
Dnes už zůstaly jen ty ve větších městech a i tak jde občas o dost pochybné podniky. Doba lehce pokročila.
-----------------------------

- Už půl roku beru antidepresiva. Zatím s psychiatrem ladíme jaký a kolik. Moc se to nelepší, ale aspoň tu s váma můžu sedět, to bych dřív nevydržel.
- Dáme tequillu? Hele ne, já už pár let nepiju. Přešlo mě to.
- Tys byl tenkrát takovej silnější. ...asi spíš slabší, nemyslíš?
- Kdyby vedoucí mý diplomky viděl, co dělám teď, označil by mě za životního ztroskotance a totálního lůzra.
- Když jsem se ho ptala, proč jede do Himalájí, odpověděl, že neví. Podle mě ho ona nutí.
- Začal pak nosit upnutý trička a říkat svým holkám princezny. Zkrátka se z něj stal slizoun.
- Já vám něco povím, ale musíte mi slíbit, že nebudete po ničem pátrat. Píšu si blog.
/střípky ze setkání/
-----------------------------

"Jsi mladej, hezkej, chytrej..." povídá milá Fau.
"...a nikdo o tom bohužel neví," dodávám pragmaticky.
------------------------------

"Máš moc hezký auto," říká neznámá dívka, opřená v lampy stínu tři metry od mého přibližovadla, zatímco něco matlá na svém telefonu.
"Fakt? Díky."
Tohle se mi stalo poprvé v životě. O tři kilometry později si v duchu říkám - neměl jsem náhodou zareagovat zcela jinak?
Ach Jayi, v komunikaci s lidmi máš velké rezervy.
------------------------------


16.10. tragiCon

16. října 2014 v 21:19 | já
- Patří takovej blbej článek na blog?
Na veselej blog?
Na můj nejveselejší blog?!
- Prosimtě, celý tvůj blog je tragikomický, takže smutný článek tam klidně být může :-)
- Hm tak teď nevím, jestli se radovat nebo být smutný ;-) :-D
- Pokrč rameny a řekni si "co už"

Vidíte, přitom jsem původně chtěl popsat moje pocity ze stopování našeho psa Psa a říct vám, že jsem se v ten okamžik cítil jako indián na válečné stezce. Jenže se to zvrtlo, protože každý můj příspěvek odráží moji momentální náladu.

Takže dnes opět tragikomicky! :-)

- Joo a máš tam chybu.
Té jsem si všimla ve škole a zapomněla jsem na ni.
- Jakou?
- Mmnt najdu
"zato slejvák se sputil pořádnej."
- U vás se slejvák nespoutí? :-D
- Ani s poutí ani bez poutě :-)

Víte co je skvělé? Mít kamaráda "korektora", pozorného čtenáře. Sice samozřejmě vždy naštve, když mi vytkne nějakou chybu (o těch stylistických raději nemluvíme vůbec), ale i tak je fajn ;-)
----------------------------------------------------------

Na cestování je trochu divný, že si teprve po několika dnech, ale spíš týdnech a měsících, uvědomím, jak bylo krásný. Tím neříkám, že by Šumava nebyla nejkrásnější - je! Ale ona ta Amerika taky stála za to ;-)
Několik fotek jako důkaz...

15.10. byl to frajer

15. října 2014 v 1:59 | já
Dneska je už tak dost smutnej den, ovšem ani to mě neodradilo od napsání depresivního článku. Enjoy!

----

Zastavil jsem v kopci. Dva světelné kužely se opřely do dřevem pobitých vrat. Za nimi se, tak jako každou noc, objevil divoce máchající chlupatý ohon a dvě oči, odrážející ze tmy odlesk světlometů auta. Vystoupil jsem a otevřel obě křídla.
"Nazdááár ty prevíte jeden chlupatej ušatej."
Láskyplně jsem drbal psa na hlavě a na bocích, zatímco se mi pletl kolem nohou a pokoušel se mi tlamou chňapnout po ruce. Jenže na mě si nepřijde. Dokonce i jeho pár pokusů, opřít se mi tlapami o hrudník, se mi podařilo udusit hned v zárodku.
"Nonono, jen se nepřetrhni. Padej zase domů."
Vrátil jsem se do auta a vjel do dvora. Jakmile se zaklaply dveře a dvakrát zasvítily všechny čtyři blinkry, zapískal jsem.
"Pse, kde jsi?"
Ticho. Přivřel jsem oči a nastražil uši vstříc ztichlé vesnici. Nic, ani štěkot, ani šramot, jen ticho. Na čtvrté hodině svítil měsíc téměř v úplňku.
"Ty hajzlíku. Ale jestli myslíš, že tě nechám běhat venku, tak to si myslíš špatně," zabručel jsem si pod fousy.
Zapískal jsem ještě třikrát, s nadějí, že přijde. Se stejně bláhovou nadějí jsem ještě prošel všechny tmavé kouty na dvoře, jestli si ze mě jen nedělá srandu. Nikde nebyl.
Vyšel jsem na silnici. Východním směrem začínala po pár metrech tma. Jestli utekl tam, tak ho najít nemůžu. Ale podle mě šel spíš doleva, směrem do vesnice. V dálce svítila pouliční lampa. Namířil jsem k ní, několikrát jsem cestou polohlasně zavolal i zapískal.
"Pse! Pse!"
V dálce pod lampou jsem zpozoroval pohyb. Zdálo se mi, že zvíře se na světle na chvilku zastavilo, a pak se zase rozběhlo dál. Pes si nedělal nic z toho, že ho hledám.
"Tak tady jsi. Však mi daleko neutečeš."
S co nejmenším hlukem jsem opatrně kráčel po asfaltu, naslouchal a pozoroval. V dálce se zaleskla před nedávnem postavená svodidla a jimi odrážené světlo několikrát zakryl mávající ocas.
Došel jsem až k psovi. S hlavou nízko u země a hlasitým odfukováním prohledával trávu u silnice.
"Tak tobě se nechce domů?"
Teď už mi utéct nemohl. Ani si mě téměř nevšímal, byl plně zaujatý svým světem zajímavých pachů. Přešel do stínu na druhou stranu silnice, zabořil čumák do štěrku a začal ho rozhrabovat. Po pár sekundách toho nechal, přesunul se a pokračoval na jiném místě. I přes začínající déšť jsem ho nechal, ať si ty svoje věci odbude. Sice každý den chodí nahoru do lesa a honí tam volně srnky, ale chápal jsem, že vesnice je pro něj jako zakázané ovoce. Obyčejně sem nikdy nesmí.
Čas zrovna nijak závratně neubíhal, zato slejvák se spustil pořádnej.
"Pse, nedá se nic dělat, musíme domů."
Chytil jsem ho za řetízek, co má kolem krku. Dalo mi práci ho odtrhnout od všech těch jeho zajímavých vůní. Připletl se mi před nohu. Zavrávoral jsem a málem se mi povedlo ho pustit.
"To teda ne, nemysli si, že tě tu nechám!"
Za použití větší síly jsem ho přinutil, aby respektoval směr, kterým ho vedu. Nechtělo se mu. Mně se zas nechtělo jít v předklonu, takže po několika krocích začal těžce dýchat, jak mu řetízek zespodu svíral krk. Povolil jsem. Sklonil hlavu až k asfaltu a opět začal divoce čichat všechny čerty.
Timhle způsobem jsme se dotáhli až domů. Před vraty už jsem ho mohl klidně pustit, tady si utéct nedovolí. Zavřel jsem za námi na závoru. Když jsem ho ještě před dveřmi do domu naposledy podrbal mezi ušima, projelo po silnici osamocené auto.
"Blboune," zabručel jsem.


---

Rolf u nás bydlel teprve tři týdny. Černobílý, flekatý, středně velký vořech, stejný jako jeho máma. Ještě štěně. Jeho babička se na našem dvoře před několika lety proháněla taky, i proto jsme si ho vzali.

Táta řezal na cirkulárce a já nařezané dřevo odvážel a skládal ho do víceméně (spíš méně) úhledných řad ke zdi. Pila se odmlčela, táta si dával pauzu. Napadlo mě poohlídnout se po Rolfíkovi, zdálo se mi, že už jsem ho dlouho neviděl. Zvedl jsem oči a bezděčně se podíval k silnici.

"ROLFE!!!!!!"

To auto bylo taky černobílý. Ani po srážce nezastavilo a ani se mu nedivím. Co by z toho taky jeho ridič měl.
Psík ještě třikrát zvednul hlavu, než jsem k němu doběhl, ale pak už zůstal nehybně ležet. Bílá srst začínala odspodu červenat. Bezvládné tělo jsem opatrně zvednul a donesl ho domů. Položil jsem ho na trávník a obrátil jsem se k tátovi.
"Kurva! Už dávno tu měly ty vrata bejt! Když nechceš mít psa uvázanýho, tak musíme udělat vrata!"


11.10. tak o té důvěře ve vztahu

12. října 2014 v 0:47 | já
Nejspíš jsem ve svém prvním vztahu zažil něco, co už jindy nezažiju. I když stále doufám, že tu šance je...

Tenhle článek je tak trochu odpovědí na to, co se objevuje na blogu u Kiky. "Co je nevěra?", "Kdy vlézt partnerovi do mobilu", i jiné články. Její úvahy a komentáře pod články mě vyprovokovaly k vlastnímu zamyšlení, co vlastně od partnera očekávám, a že dost nesouhlasím s jistými běžnými pohledy na věc.

Zaprvé
Nevím, jak to moji rodiče udělali, ale až do svých dvaaadvaceti let jsem si díky jejich výchově myslel, že nevěra je širokou veřejností přijímána jako nepřijatelné, případně zavrženíhodné chování. Nepotřeboval jsem se tímhle tématem zabývat, doma se nic takového nedělo a v okolí jsem si ničeho nevšímal. Taky proto, že jsme měli s Fau svět tak trochu pro sebe.

Zadruhé
U nás doma se v podstatě nikdy nelhalo. Nejvíc jsem "lhal" asi já, když se mi nechtělo do školy a zvlášť na hudebku :-o :-) Všechno bylo otevřené, společné peníze, společně trávený čas, případně různé koníčky, ale na vesnici stejně většinu času trávíte padesát metrů od domu, ať děláte cokoliv. Táta měl doma uchované svoje staré dopisy, které dostával ještě před tím, než poznal mamku. A mamka kolikrát vyprávěla o klucích, s nimiž chodila v časech před tátou. Proč ne? Minulost je minulost. Proto jsem bral za samozřejmé, že nelže nikdo, a hlavně v rodině ne.

Takto vybaven jsem se ocitl ve vztahu s Fau. Jestli si pamatujete, tak nejdřív jsme byli přátelé, v šestnácti jsme spolu začali chodit a chodili jsme spolu dlouho, předlouho. Důsledkem toho, že jsme si hodně psali a pak spolu i hodně mluvili a trávili spoustu času, bylo, že jsme o sobě věděli vše. Naprosto vše. Opravdu jsme před sebou neměli vůbec žádné tajemství, takové, jaké si pod tím pojmem představujete. Že jsem jí některé věci dočasně neříkal, protože jsem ji potřeboval překvapit a podobně, o tom se tu samozřejmě nebavím. A mně to připadalo přirozené. Nikdy by mě nenapadlo, že bych před ní měl něco tajit. Fakt, tahle myšlenka by mi byla naprosto cizí, kdybych se jí ovšem byl vůbec kdy zabýval! Stejně tak mi netajila ani ona nic. Když mi kupříkladu říkala, že si ve vaně představovala jednoho ze spolužáků, nemělo mi to proč vadit, protože zaprvé jsem tomu rozuměl (taky jsem si ho s ní představoval :-D ) a zadruhé jsem věděl, že miluje mě, a ne jeho. Zkrátka žádný problém, hlavně být upřímný.

Nic na světě není ideální, a už vůbec ne moje vztahy. Stalo se po několika letech, že jsem se zamiloval do jiné. Z dnešního pohledu to samozřejmě hodnotím jako blbost, ale...musím k tomu něco poznamenat.
Láska je jakožto možná nejsilnější z emocí věc ošemetná. Nedá se ovlivnit rozumem, což člověka hrozně omezuje. Ale je potřeba tenhle stav přijmout tak, jak je. Proto, alespoň z mého pohledu, nelze brát jako nevěru, když se partner zamiluje do jiného člověka. On za to přece nemůže. Přichází to samo, ať už jako důsledek nesouladu ve vztahu nebo jako blesk z čistého nebe. Zkrátka to tak je, a nezmůžete s tím nic. Neříkám, že jde o hezkou věc, to vůbec, jenže když ji neovlivníte? (teď si asi myslíte, že se tímhle obhajuju... můžete mi ovšem věřit, že všem stranám měřím stejným metrem...)

No dobře, takže shodou okolností, kombinací prostředí a probíhajících aktivit jsem se zamiloval do jiné. Hodně. Podotýkám, že jsem s ní nic neměl, ani jí o tom neřekl, ani jsem to neměl v plánu, ani nebyla žádná velká šance, že by z toho někdy něco mohlo být. Prostě jsem jen byl zamilovaný. Normální člověk by si to asi nechal pro sebe, ne tak já. Hned jak jsme se s Fau příště viděli, vyklopil jsem jí to. A čekal jsem, že se rozejdeme, protože co jiného? Nemyslete si, že mi to nebylo líto a že jsem se necítil jako největší padouch. Jasně že cítil. Jenže přes lásku nejede vlak. Absolutně jsem samozřejmě nevěděl, co z toho bude, jestli o Fau přijdu úplně nebo jen částečně, nedovedl jsem si to představit. Lhát ovšem nepřipadalo v úvahu.

K mému obrovskému překvapení se se mnou Fau tenkrát nerozešla. Vztah mezi námi se posunul do přátelštější roviny. Nebudu tady uvádět její důvody, bylo to její rozhodnutí, ke kterému ji něco vedlo. To je jedno. Zůstali jsme spolu. Zamilovanost mě přešla, ne tak brzy, ale přešla.

Můžu si jen zpětně domýšlet, že díky tomuto momentu se mezi námi rozvinulo něco, co byste nejspíš označili jako otevřený vztah. Bylo to vlastně velmi zajímavé, souviselo to s naším věkem a lidmi kolem nás a námi samotnými. Ještě několikrát jsme se OBA zamilovali do jiných (či po nich toužili), dokonce jsme si s nimi vzájemně pomáhali, pokud bylo třeba. Přitom jsme stále zůstávali spolu, možná to byla shoda náhod v kombinaci s naší nezkušeností s jinými lidmi nebo co já vím.

Většina lidí tvrdí, že muži jsou lovci a tudíž kurevníci, zatímco ženy spíš na tu lásku. No tak u nás to platilo obráceně, já jsem se víceméně platonicky zamilovával, zatímco Fau randila (ale s nikým nespala, to ne, ale úplně nevinné to zase taky nebylo :-) ). O nevěře se v žádném případě nedalo hovořit, my jsme si naopak stoprocentně věřili, neexistovalo mezi námi tajemství. Jestli to cítíte jinak, váš problém - a asi i váš odlišný pohled na věc, odlišné zkušenosti. Neberu vám je, neexistuje jednotný metr na vztahy :-)

Už to vypadalo, že se vezmeme, a pak přišlo něco, co nám to překazilo. Rozešli jsme se. Náš vztah se posunul do roviny vyšší než je láska, přirovnal bych ho ke vztahu dvou sourozenců. Tímhle způsobem k sobě od té doby přistupujeme a jsem jen rád, že její nynější partner nás doufejme chápe a nežárlí.

Milostný vztah s Fau skončil, byl spíš nenormální než normální, a já, vybaven zkušenostmi z něj, jsem se chystal vkročit do nového. Nikdy do té doby jsem nezradil svoje ideály o tom, že by člověk měl být především upřímný, aby si ho jeho protějšek vážil. Stále jsem to bral jako samozřejmost...

(pokračoval bych dál, ale jsem ospalej, tak příště)
(jo a jinak tohle všechno jsem tu už kdysi dávno jinými slovy napsal, kdyby měl někdo dojem, že se opakuju)
(Ehm, teď když koukám na tu první větu úplně nahoře, nerad bych, abyste si mysleli, že chci zažít to samé ještě jednou :-D Ne, jde mi o to, aby ani jedna strana nemusela a ani nechtěla nic tajit.)

9.10. nezbedná Slávy dcero

10. října 2014 v 1:49 | já
Dnes to bude o něčem pro mě poměrně aktuálním. Ale furt je to jen teoretizování o nečem, co mě snad nikdy nečeká.

Uvažovali jste někdy o tom, jaké je to být slavný? (vsadím se že jo :-) ) Nebo možná slavní jste? Co lidi vlastně láká na tom, projevit se na veřejnosti a sklidit za svůj projev bytí ovace neznámých lidí. Protože o tom je přece hlavně sláva - těžko si představit, že byste byli "slavní mezi svými přáteli". Ne. Buď máte kamarády, kteří o vás vědí, že - umíte psát, jste zábavný, umíte pozorovat okolní svět, řídit, malovat, hrát na housle, skákat padákem, potápět se, vylézat na devítitisícovky... Je to pro ně fajn, považují vás za prima společníka nebo sportovce nebo prostě člověka, který něco umí. Anebo o vás tohle vědí neznámí lidé, evidentně je to zajímá a vy se o jejich zájmu nějakým způsobem dozvídáte. Ať už přeplněnou e-mailovou schránkou, žádostmi o autogram, článkem v bulváru a jiných hromadných sdělovacích prostředcích nebo výhružnými anonymními dopisy. V tom je podle mě ta hranice: dokud jde o zájem blízkých lidí, je to jinak, ale když se o vás začnou zajímat lidé neznámí, nejspíš jste slavní.

A teď co z toho...
---------

Svých pět sekund "slávy" jsem si už párkrát užil. Souvisely s tím, co jsem nadyzajnoval anebo co jsem napsal anebo ještě s jednou věcí. Musím uznat ať chci nebo nechci, že to byly rozhodně zajímavé zkušenosti.

Stát na výstavě v Mnichově několik metrů před svým projektem (stejně jako tisíce dalších mladých, tehdy ještě nadějných autorů), dívat se nenápadně po lidech kolem a odhadovat, co si asi o mém nápadu myslí, když jej dlouze zkoumají.

První prezentace mého díla před veřejností, když nepočítám školní výstavy, byla myslím v Letňanech, na veletrhu. "Co to je za kravinu tohle," rozčiloval se před mým obrázkem návštěvník v křiváku. Zeptal jsem se, co se mu na tom nelíbí. "Copak takhle vypadá motorka? Jestli jo, tak tý doby se teda dožít nechci!" Snažil jsem se uvést pár argumentů na podporu svého veledíla, ale nepřesvědčil jsem ho. Nakonec jsem se přiznal k autorství, vysloužil jsem si pohrdavý pohled a tím setkání s tvrdou realitou skončilo :-) Nebo začalo? ;-)

Nebo jak jsem šel tenkrát na výstavu do toho muzea u Letné. Ano, jsem součástí sbírek Národního technického muzea, no není to psina? :-D Ale nebojte, nikde nevisím, ve sklepě mě ožírají myši. Jako anonymní návštěvník jsem byl odchycen průvodcem, který vycítil můj zájem o problematiku vystavovaných témat. Shodou náhod mě postavil zrovna před můj obrázek a popisoval mi, co je na něm zajímavého a inovativního. V klidu jsem jej vyslechl, však proč ne :-) Po skončení jeho monologu přišlo mé upozornění, že není tak docela náhoda, že se jmenuji stejně jako autor. "To jsem teď ze sebe udělal pěknýho blbce," zastyděl se bůhvíproč průvodce. Odvětil jsem, že nikoliv, naopak všechno řekl moc hezky a popravdě. Od té doby jsme se setkali snad jen dvakrát, ale stále si mě pamatuje :-D
----

Bylo v tom hodně adrenalinu, eufórie, očekávání...a nakonec zklamání. Přišlo poznání, že svět, kde vás z nějakého obskurního důvodu plácají po zádech neznámí lidé, není zrovna pro mě. Vyzkoušel jsem si to několikrát, chvilku se hřál na výsluní (ovšem já tohle neumím a hodně se ošívám) a vždy mě to záhy přestalo bavit.
----

Vztaženo na blogový svět, nemá valného smyslu honit se za návštěvností. Upřímně - desetkrát větší cenu, než jeden anonymní návštěvník, má netriviální komentář pod článkem, tisíckrát větší pak má komentář od člověka, který je pro mě zajímavý.
Bez interakce jste jen čísla na počítadle, vážení :-)

Což tedy neměl být zrovna závěr článku, ale holt mi to z něj nakonec vyplynulo :-D Sorry, peace :-D


7.10. neuspořádaně, sprostě a něžně

7. října 2014 v 21:18 | já
Kromě toho, co hrajou, je ještě jeden důvod, proč mám rád Midi Lidi.

A další film o lásce, kterej se mi hrozně líbí, je Shortbus.
Je to nějakej čas, co jsem na něm byl v kině. Moc rád chodím do kina. Škoda, že není s kým.
Byl jsem na něm v kině a...někdo by tomu asi říkal rande, ale já na rande nechodím, pro mě to bylo prostě setkání. S tou dívkou první. Poznali jsme se na motorkářském chatu. Studovala v Budějovicích a jednou jsme se zkrátka domluvili, že za ní přijedu a půjdeme na tenhle film. Pozval jsem ji já. Jen maličko jsem tušil, co se v něm odehrává, ona netušila vůbec nic.

/Nedaleko tohohle kina (rozuměj někde v katastru města Č.B. :-D ) jsme jednou šli s Fau a viděli na zemi ležet docela pěknou dvoutisícovku. Nejdřív jsme se zarazili, pak jsme se usmáli, okomentovali ji a šli dál :-) /

Jako předfilm se promítal Karneval zvířat. Už ten navodil zajímavou atmosféru. A pak to začalo...
Hned první záběr je na teplýho ptáka ve vaně. Jo, je to trošku šok, protože nazí chlapi se obecně kromě porna moc nevidí, nejsme na ně zvyklí. No a pak se děj rozjede v podobném duchu, chvílemi se filozofuje, chvílemi souloží na různé způsoby, a taky se v něm zpívá!
Vypůjčím si jeden komentář z ČSFD: "V momente keď si v tomto lacnom porne začali mládenci trúbiť americkú hymnu do zadku, tak sme sa zdvihli a opustili kino. Na pozeranie trápneho porna na verejnosti nie som disponovaný."
My jsme neodešli :-) Ani mi to nepřipadalo trapné. Naopak, Shortbus mě hodně zaujal. Po závěrečných titulcích jsme vyšli z kina, rozloučili se a nebudete tomu věřit, ale už jsme si tou dívkou nikdy nenapsali! :-D
Těžko říct, jestli jsme ze sebe byli zklamaní, nebo za to mohl ten film. To už se nikdo nedoví.

Každopádně ve mně Shortbus zanechal pozitivní dojem a ani trochu si nemyslím, že by to byl film primárně o sexu. Je o lásce a mnoha jejích podobách, přičemž ne všem podobám musíme nutně rozumět.

Na základě této úvahy jsem ve chvilkách před nebo po milování otevřel několikrát v posteli notebook a pouštěl Shortbus svým dívkám. Negativní reakce jsem se nikdy nedočkal.
Možná jde vlastně o jistý druh testu... :o)


5.10. taknějaknijak

5. října 2014 v 13:07 | já
Taky se vám někdy vůbec nechce psát? Témat k probírání byste měli přehršel, ale pětkrát se pustíte do psaní článku a pětkrát ho opustíte s poznáním, že jde o bohapusté plácání, že vše již bylo napsáno a přínos vašich slov bude nulový.

Jo, mohl bych napsat o nevěře, o intoleranci, o lásce, o generalizaci, o přátelství, o paralelních světech, o slávě, o sebekritice, o omezenosti, o všeličems.
Nechci o tom psát. Stejně všechno dávno víte. Víme.
---

- "Tak já se tě neustále ptám, co je nového, a ty mi nikdy nic neřekneš, ani takovou velkou věc!"
- "Hmmm. Asi se neptáš tak, že bych z toho měl dojem, že tě to opravdu zajímá. A možná mi to ani jako velká věc nepřipadá."
---