Září 2014

29.9. jedenáct topolů

29. září 2014 v 23:46 | já
V pátek odpoledne usedám do sedačky spolujezdce ve strejdovo letitý škodárně 120 LS GTI F1. Měl jsem jet ze školy původně autobusem, jako vždy, ale dneska pojedu s ním. Až na pár zdvořilostních frází celou cestu mlčíme. Ačkoli se jmenujeme úplně stejně, nemáme si toho moc co říct. Že bych mu povyprávěl novinky z Dejvic a on mně ze Smíchova? K čemu by to bylo. To raději mlčíme. Když přejedeme horizont za Novou hospodou a v dálce se poprvé objeví šumavský kopce, zničehonic strejda pronese: "Už cítím vůni toho našeho pomerančovýho kraje." Zasměju se. A zas mlčíme...


-----
Je jaro. Za okny začíná svítat a já zjišťuju, že jsem zase zkejsnul v práci přes noc. Měl bych se jet domů vyspat. Vede k nám několik zkratek, vybírám tu nejopuštěnější. Klíží se mi oči, místy moji únavu ještě zvětšuje válející se mlha v údolích. Přesto, když se přehoupnu přes poslední vrchol před naší vesnicí, nedá mi to. Vyndám z baťohu foťák a půl hodiny zkouším venku zachytit tu jedinečnou chvíli ještě před východem slunce. Jsem spokojenej - teď už doopravdy můžu jít spát.


-----
Podzim a zima jsou pro tu nádheru nejvhodnějším obdobím. Celé odpoledne se neděje nic, ale když slunce začíná zalézat za obzor, rozpoutává svými paprsky na plátně lehkých mraků častou a přitom neopakovatelnou světelnou show. Vždy jen na pár minut. Představení, uchované navěky jen tranzistorovou a mou neuronovou pamětí, je opět u konce.


-----
Když konečně na kole vyfuním ten sedmikilometrovej kopec a můžu na chvíli zvolnit, otevře se přede mnou nádhernej výhled. Vlevo v dálce tuším podle oblaků páry obří věže Temelína, vpravo se zvedají oblé zalesněné vrcholy. Támhle před horizontem, úplně nahoře, tam co je ten palouk, budu asi za hodinu. Snad.


-----
Ve všední den ve čtyři ráno potkáte na silnici jen pekařský auta. A mě. Je úplněk, díky kterýmu bych snad ani nemusel svítit. Zastavím ve vjezdu na pole. Vypnu motor, stáhnu okýnko a slyším - NIC. Naprostý nekonečný nic. Kdyby teď támhle v dálce na Churáňově spadla šiška, stoprocentně bych ji slyšel. Tichem několikrát zacvaká spoušť foťáku, připadám si při tom rušení ranního klidu jako padouch.


-----
Vracím se z Rožmberku a vybírám si trasu přes Lipno. Stádo koní by mě jindy při každém otočení plynové rukojeti vystřelilo vpřed, ale byl by hřích v takové chvíli někam pospíchat. Na hladině se zrcadlí odražené paprsky zapadlého slunce, v tuto chvíli již neviditelného. Ta obyčejná nádhera je pro příštích pár minut dvojitě neobyčejná.


-----
Stojím celej mokrej v nějaký kůlně. S bláhovou nadějí vyhlížím otevřenými dveřmi ven, čekám, kdy ten déšť ustane. U silnice je o plot opřený moje kolo. Proudy vody z něj postupně smývají všechny nedostatečně držící samolepky. Zprava i zleva křižují oblohu blesky. Mezi zablesknutím a hromovou ranou většinou neuplyne ani jedna sekunda. Klepu se zimou a zároveň si nesmyslně přeju, abych jich viděl ještě hodně.


------
...
------
Taky byste řekli, že možná nejde jen o platonickou lásku,
když vlastně tu svojí milovanou Šumavu neustále něčím ojíždím?
:o)

26.9. starý vrány

26. září 2014 v 23:33 | já
Když jsem byl malý a každé odpoledne jsem trávil cestou z malého gymplu autobusem domů, představoval jsem si při pohledu ven, jaké by to asi bylo krásné, vyměnit autobus za motorku a jezdit ze školy po polích a lukách. Zdálo se to jako naprosto neuskutečnitelný sen. Znáte takové ty dětské "sny" - není to nic, co by se muselo splnit, ale je hezké zavřít oči a vidět se ve světě, v němž budou platit trochu jiná pravidla. Třeba že naše rodina nebude...chudá.

Tehdy se pomalu rodila moje vášeň pro dopravní prostředky. Starší brácha tahal domů motoristické časopisy a já se v nich po něm vrtal, četl si o nových autech a motorkách a kreslil je. Doma jsme dvě motorky měli. Jednu starou Jawu po tátovi, na které v mládí jezdil na Slovensko za mamkou. Taky na ní kdysi jezdil do práce s obrovskou brašnou plnou nářadí za sebou. Ani jedno z toho jsem ale nezažil - já ji zažil jen zaparkovanou v garáži před autem. Byl to pro mě téměř mýtický stroj, byla na mě moc velká a nikdy jsem se ji nepokusil ani sundat ze stojánku. Až do dne, než jsem si na ni udělal řidičák, jsem ji neřídil.
No a pak jsme měli pionýra. Dostali jsme ho od strejdy, byl bráchovo a spíš nejezdil než jezdil. V patnácti jsem ho po něm zdědil...a kupodivu se jeho poruchovost ani pod mým odborným dohledem nesnížila :-) Měl jsem ve vesnici kamaráda, se kterým jsme občas vyráželi do blízkých lesů a tam ty svoje fichtly trápili v blátu a ve sněhu.

V našem okolí se zatím stavěly motokrosové trati, bohatí tatínci kupovali svým ratolestem Hondy a Yamahy a pořádali závody. Jezdili jsme na ně jako diváci na fichtlech (nebo na kole, když zrovna štěstí nepřálo :-) ). V té době vlastně skoro všichni mladí kluci a otcové od rodin z blízkých vesnic, kteří na to měli, sehnali nějaké to enduro nebo krosovou motorku a proháněli se nám po polích za domem. My na to koukali a snili jsme, jaké by to asi bylo, kdybychom také mohli jezdit na pořádných mašinách. Pak jsme sedli na naše pionýry a byli rádi, že jsme vůbec dojeli domů a nemuseli kvůli poruše tlačit.

Osud mě nakonec nasměroval jinam, o jakékoliv endurovité motorce jsem přestal záhy uvažovat a ještě před dvěma lety bych na vás asi divně koukal, kdybyste mi řekli, že budu jezdit na něčem, co má vzadu drapák.

Stalo se... :-)

Před půldruhým rokem mě zaujal inzerát, ve kterém někdo ze Svitavska nabízel k prodeji takovou starou vránu. Vlastně přesně takovou, kterou bych si tenkrát koupil na ježdění po poli místo fichtla - ovšem být mi třicet a mít prachy. Mezitím tyhle motorky dost zestárly. Mají svoje odježděno, zub času je pěkně nahlodal a dnes už je nikdo nechce. Víte, já mám ke starým vysloužilým věcem dobrý vztah. Hrozně mě baví vlastnit něco s historií, i když je to třeba jen omezeně funkční nebo to škaredě vypadá. A tak jsem si tuhle starou napůl vypelichanou vránu s přelámanými pery koupil.

Rok čekala v garáži, než jsem jí vyměnil prokluzující spojku a než jsem ji přinutil startovat napoprvé a ne až po půl hodině. Přivařil jsem upadlý stojan (jezdí se bez něj v pohodě, ale strašně blbě se bez něj stojí :-) ), trochu poopravil rozlámané plastové díly a ještě mě čeká přezout přední gumu.

Když jsem na ní vyjel poprvé, řekl jsem si "tak teď je konečně čas na tu správnou akci, jedu na pole!". No, ano. Byla to akce! Po několika desítkách metrů jsem předním kolem zajel do stopy po traktoru, co byla zarostlá travou, tudíž neviditelná, řídítka se mi otočila na stranu a já z té motorky slítnul vedle do oraniště :-D A jak jsem tam tak ležel na zádech jako když obrátíte brouka, začal jsem se hrozně smát a v duchu jsem si říkal "ty vole, tady to máš, o tomhle je přece enduro". Totiž, položit motorku bylo pro mě do té doby naprosto nemyslitelné. Teď už jsem viděl, že tohle se prostě stává a není to nic hrozného. Motorku jsem zase zvednul, očistil to co šlo očistit, narovnal jsem zrcátko a jel dál. Bylo to fajn. Něco docela jiného, než jsem dosud zažíval.

Celý tento týden na ní jezdím do práce a užívám si pocitu, že i když je tak stará, pořád funguje a pořád může někomu dělat radost. Ten někdo jsem shodou okolností já a tu radost si tady dovolím sdílet s vámi ;-)


Za tímhle strojem je toho mnohem víc. Od první zmínky v motokatalogu, již si dodnes pamatuji, přes to, že část jeho historie a dřívejších majitelů lze dohledat na internetu, protože takhle divných motorek se na světě moc nevyskytuje a téměř každý měl potřebu svůj stroj v komunitě stejně postižených ukázat, až po její poměrně výjimečný design, typický pro Gileru devadesátých let.
----

A o tom údolí, na jehož okraji stojí, o tom vám asi taky jednou napíšu ;-)

24.9. proč se seznamovat přes internet - část první - dřevní doby

24. září 2014 v 22:37 | já
Možná to není náhoda. Když nad tím uvažuju, asi opravdu není náhoda, že téměř všechny lidi ve svém životě jsem poznal přes internet.

A při tom přemýšlení mě překvapilo, že vlastně i s Fau jsem se poznal částečně přes...jakýsi papírový třídní intranet :-) Schéma se tedy nemění, jen prostředek přenosu slov či dat je čím dál sofistikovanější.

/Ehm ehm...vám vždycky chci sdělit něco krátkýho a údernýho a je z toho hnedle půl novely, shame on me! :-) Nuže pokračujme... /

Ve věku jedenácti let jsme se s Fau ocitli v jedné třídě, v primě na malém gymplu. Náhoda tomu chtěla, že i přesto, že jsem byl v kolektivu druhý nejmenší, usedl jsem na začátku školního roku do poslední lavice, za ni. Než mě po pár měsících přesadili. Ne kvůli tomu, že bych zlobil - naopak, já byl hodný, ale zlobili ti dva v první lavici. Bylo nutné je rozsadit a já to odnesl. (Mimochodem celou svoji školní docházku jsem si vyžíral ta nejhorší místa, nemaje tzv. "nejlepšího kamaráda", vedle kterého bych se jinak posadil v každý další první den školy.) Za těch pár měsíců, než mě v primě nepřející kantor přesunul, stačil jsem celkem přirozeně zaujmout pozornost dívky, sedící o lavici přede mnou. Jako bychom měli něco společného. A pak najednou konec. Žádné kecání o přestávkách, žádné píchání kružítkem do zad při hodinách. Nic. Přede mnou jen nudná katedra s ještě nudnějšími učiteli, za mnou takové dvě průměrné nezajímavé holky.
Až jednou... Zezadu se šeptem ozvalo: "Natáhni ruku, někdo ti posílá vzkaz". Nahmatal jsem kus přeloženého papírku. Adresát zněl "Jay" a uvnitř jsem našel "Nazdar Jayi, jak se máš? Fau"

/technická poznámka/ Téměř celou střední jsme se s Fau oslovovali příjmením. Ani poté, co jsme spolu začali chodit, neoslovali jsme se ve třídě jinak. Někdy ani mimo ni. Takže ani v těch vzkazech. Jen příjmení, žádná jména ani přezdívky. Čili místo "Jay" si v tomto případě dosaďte třeba "Krásnohorský" a místo "Fau" například "Veverková" /

A tak jsme si začali psát. Naprosto jednoduché vzkazy, někdy nevinné, někdy lehounce provokativní. Bylo jich hodně. Nikdo jiný ve třídě neměl potřebu si nic posílat, jen my dva. Ono nám totiž strašně vyhovovalo být v polotajném kontaktu. Sem tam mimo školu nebo při přestávkách na oběd jsme řešili ty rozsáhlejší věci, přes vzkazy jsme si o sobě dávali vědět.

Jsem si jistý, že ostatní zachovávali naše soukromí a vzkazy nečetli, pouze předávali! Dnes mi to připadá neuvěřitelné :-)

No ale zas žádnou idylku si nepřestavujte - já byl do Fau beznadějně zamilovaný a ona v tomto smyslu zájem nejevila. A nebavila se samozřejmě pouze se mnou. Naopak, se mnou se bavila na můj vkus dost málo. Byli i jiní v jejím životě. Na autobus chodila s kamarádkou, filozofovala s jinými hochy... No hodně mě to všechno štvalo, hodně :-D

Mnoho let jsem Fau neřekl přímo, že bych ji chtěl. Mělo to svoji logiku - dlouho předlouho jsem byl o hlavu menší než ona. Kromě toho by to bylo neúnosně trapné. A pak, byli jsme oba ještě děti. S překvapivě rozvinutými city, musím ovšem vzápětí dodat.

Do maloměsta jsme jezdili po té samé trase, ale oba jiným autobusem. Pak jsme chodili každý zvlášť ze stejného nádraží do stejné školní budovy v téměř na minutu stejném čase, ovšem dvěma odlišnými cestami.
To by jeden nevěřil, kolik nepsaných - avšak nepřekročitelných - pravidel si dokážou děti vymyslet. Třeba to, že sdílet stejný autobus a chodit stejnou cestou by bylo trapné...
Pak jsme hodinu sedávali před zamčenou učebnou na chodbě, sami dva, každý v jiném rohu. Nebavili jsme se spolu. Ale občas jsme si předávali dopisy, co jsme napsali předchozí večer. Dopisy, odhalující naše osobnosti tak, jak bychom je nikdy v přímém rozhovoru neodhalili. Protože by to bylo trapné? Asi.

Jednou už jsem to nevydržel a do dopisu napsal velmi zřetelné náznaky ( :-D ) toho, že by mi nebylo proti mysli jí něco vážného vyznat. Odpověděla negativně. No a bylo po žížalkách!
Naštěstí jsem se ani poté nevzdal, ale to už patří do jiné pohádky.

Poučení z dnešního příběhu je, že někteří lidé mají v povaze neodhalovat svoji osobnost na potkání a dávají přednost písemné formě komunikace. Alespoň na začátku, než svůj protějšek poznají lépe. Je to z jejich pohledu vhodnější, i proto, že si chtějí svá slova a myšlenky uspořádat.

Tahle zkušenost se nám bude hodit do druhého dílu volného povídání o tom, proč je fajn se seznamovat přes internet.
No vopravdu :-D Uvidíte sami.


Za hudbou na sever - 4 - bez hudby na jih

23. září 2014 v 23:08 | já
Festival skončil a my jsme chtěli jet druhý den nazpátek. Jenže v noci začalo pršet. A ráno nepřestalo. A nepřestalo celej boží den. Nechtělo se nám ani vylejzat ze stanu, natož ho v tom dešti balit a odjíždět.
Když venku prší, dají se dělat jen dvě věci. Karty jsme s sebou neměli... Tak nám zbyla jen ta druhá. Ono nám to asi ani trochu nevadilo :-)
Takže celej den byl i přes ten déšť fajn. Odpoledne jsem podruhé musel ven. Když jsem se vrátil, atmosféra v našem obydlí se změnila. Lasička vypadala velmi zadumaně, a to nevěstilo nic dobrého.
Nechal jsem ji, ať si sama řekne, co ji trápí. Trvalo to jen pár minut, než jsem se dozvěděl příčinu mlčení.
- "Psal jsi někomu?"
- "Jak to myslíš?"
- "Jestli jsi někomu psal. Z cesty. Jak se tu máš nebo tak."
- "Jo, psal. Samozřejmě. Rodičům a Fau. Proč?"
- "Nikomu jinýmu?"
- "Ne."
V tu chvíli jsem si uvědomil, o co asi jde. Ten den mi totiž přišla zpráva od H., ptala se, jak se mám. A já jí odpověděl. Docela normálně, protože jsme si s H. psali jako kamarádi, protože jsme taky nic jinýho než dobří kamarádi nebyli! Ale lasička si žádným způsobem nenechala vymluvit, že mezi námi něco je.

Ostatně právě proto jsme se s lasičkou půl roku předtím poprvé rozešli (nojo, rozešli a sešli, rozešli a sešli...), protože projevy její nesmyslné žárlivosti už jsem dál nemohl snášet. Hlavně jsem k ní ztratil důvěru - všechno totiž ukazovalo na to, že mi lezla do telefonu. Nikdy jsem ji nepřistihl, nikdy to nepřiznala, nikdy jsem žádný tvrdý důkaz neměl, ale indicie byly. Jeden druhému jsme tedy nedůvěřovali a bez důvěry není zdravého vztahu... Škoda.

Teď jsme tedy proti sobě seděli ve stanu v napjatém tichu. Ona nejspíš věděla o zprávě od H., já byl naštvaný, že jí lžu a že mi asi zase koukla do telefonu. Blbá situace. Kdybych nelhal, byl bych na tom úplně stejně. Už jsem nějaký ty zkušenosti z dřívějška měl.
- "Takže jsi nepsal ani H.?"
- "Ne."
- "Já myslela, že jste velcí kamarádi? To mi připadá divný, že bys jí nepsal."
- "Nepsal."
- "Aha."
Zkrátka to bylo v pytli. Spacím. Zalezli jsme každej do vlastního, ráno i přes trvající déšť zabalili stan a odjeli jsme domů.


22.9. den poté

22. září 2014 v 20:07 | já
Interakci s lidmi nesnáším a zároveň miluju. Bojím se jí a vyhledávám ji. Pak má ten život nějak rozumně vypadat :-D

Minulý týden jsem se přihlásil na jednodenní kurz tvůrčího psaní. Opět přes Naučmese.cz, ale kurz byl nakonec zrušen. Chápete? ZRUŠEN! A co teď, Jayi? Dlouho ses odhodlával jít zase jednou mezi lidi a teď by to mělo padnout?
Po několikahodinovém rozmýšlení jsem napsal přímo lektorovi (Nekuda, znáte?), zda by se nenašlo místo v blízkém náhradním termínu. Když už jsem tedy psychicky připraven. Ano, našlo, hned druhý den.
A tak jsem do té Prahy nakonec přece jen přijel.

V učebně se nás sešlo přes deset. Zkoumavým pohledem jsem přelétl všechny dočasné spolužáky, po úvodním představení si je rychlým soudem rozškatulkoval do kategorií zajímavý/nezajímavý, a kurz mohl začít. Co se na něm dělo, není až tak podstatné.

V lavici přede mnou seděla divná existence. Většinu času mi zakrývala výhled k tabuli, občas se projevila a někdy se i na mě otočila. Musím přiznat, že ze začátku jsem divnou existenci trochu přehlížel. Nevím totiž, co s takovými lidmi. Mají tendenci nabourávat bubliny. A to my bublináři neradi. Jenže pak jsme dostali úkol ve dvojicích...

"Čau, já jsem Jay."
"Ahoj, já jsem M.. Dáš si pizzu?" Ukázala na zbytek oběda v alobalu.

Bublina praskla. Divná existence ze mě svým pronikavým pohledem dolovala informace. Byl jsem tak zaskočený, že jsem se nezmohl na protiotázky, takže já o ní nevím vlastně nic. Do konce kurzu zbývala půlhodina. Přečetli jsme náš společně připravený dialog, přičemž polovina našeho týmu se do přednesu pořádně opřela. Divím se, že jí nedělalo větší problémy rozluštit můj rukopis. Hned potom se zvedla a se slovy "musím na autobus" vyběhla ze třídy.

A já večer zjistil, že mi chybí. Co hůř - ani nevidím reálnou možnost, jak bych ji mohl zase nalézt.
Neviděl někdo včera odpoledne moji divnou existenci cestou do Brna...?

-----------------------------------------------------------------------------------
----- dovětek aneb náhled do pošetilé duše pana Jaye :-D -----

Objekt mizí, opakuji, mizí! Panika! Panika! Co dělat? Napíšu jí svůj e-mail! Na tenhle pidipapírek. A kam s ním? Do jejího sešitu! Haló, nezapomeň si sešit, ty jedna existence! Tyvolevonasedonějužurčitěnikdynepodívá, když ho tu takhle ledabyle skorozapomněla! :-/ Dopr...

(o pět hodin později)
Mám mu napsat, nebo nemám? A to mu mám jako napsat, že po něm chci její e-mail? A nebude to jako ode mě DRZÝ a netaktní a vůbec společensky neobhajitelný?? Ne, napíšu mu, že by JÍ ON mohl poslat e-mail můj. A když bude chtít, ozve se mi sama. Připadá mi to o něco lepší, pro nás všechny. Ideální rozhodně ne...

A tak se i stalo. V Jayově vesmíru od včerejška zavládlo vakuum těch správných e-mailových zpráv, ačkoliv hypnotizuje příchozí poštu pohledem řádně rozkývané fakírovy kobry.

------ dovětek č. 2 ------ aneb internet je bezedný zdroj informací -------
Takže jsem ji položením triviálního dotazu do googlu našel (Gůgle, hledej "divná existence brno". Hned druhý odkaz na ni vedl! :-D ). Teď tu zírám, kdo se to se mnou vlastně bavil :-D Musím si promyslet, co dál, jestli vůbec, protože...

13.9. ne volvo la, volkrá vu ↑ :o)

13. září 2014 v 15:31 | já
Vlastně mi do toho nic není. V maloměstě nebydlím a jeho budoucí zastupitelstvo by mi mohlo být ukradené. Nebýt ovšem kandidáta číslo jedna. A kandidátky číslo tři. A možná i dalších.

Před časem jsem v práci sháněl někoho, kdo by posílil můj maličký tým. Ucházeli se lidé různí, moc jich ale nebylo, což je v našich krajích obecně problém. Nejsem vybíravý, opravdu ne. Býval bych rád za každého, kdo umí aspoň něco a je trošku samostatný, protože ta pozice takovou vlastnost vyžaduje. Ale on fakt nikdo takový nepřišel. Pak se ale přihlásil jeden mladý člověk, který už u nás přes rok pracoval na nižší pozici. Že by to zkusil. Řekl jsem si proč ne. Měl by přece už dávno mít představu, o čem jeho práce bude, vždyť mě vidí každý den a ví, co děláme, takže takový kandidát je vlastně ideální.

Možná to bylo tím, že jsem se mu nemohl stoprocentně věnovat (protože samostatnost!), možná tím, že my musíme umět taknějak všechno... Ale ne, povím vám upřímně, co si myslím. Ten chlap na to neměl. Technickou profesi (aspoň teda tuhle) může zvládat na jedničku jen bůh (...na dvojku ji zvládá pan ředitel a na trojku já :-D), kterej má technický cítění, představivost a trošku pamatováka. Když se někdo ještě po roce dívá do příruček, jak spočítat něco, co už počítal stokrát. Když si nepamatuje, že před měsícem řešil velmi podobný problém a nedokáže tehdejší získanou zkušenost aplikovat na novou situaci. Když mu něco vysvětlujete, on kýve, že vám rozumí, a za tři dny přijde s otázkou, která dokazuje, že absolutně neví, která bije... Ještě teď, když si na ty situace vzpomenu, padá na mě depresivní pocit bezmoci :-D

Co vám budu povídat, nakonec jsem se ho rád zbavil. Většinou to totiž dopadalo tak, že jsme s kolegy chodili po stopách jeho práce a jen napravovali škody. Takže užitek veškerý žádný, jen velké mrzení a nejistota. Ba co víc, časem se ukázalo, že v jeho charakteru se skrývá rys, kvůli kterému byste si ho do svého bytu určitě moc rádi nepustili.

Raději rysa za humny než blba na radnici! ;-) (zdroj: wildphoto.cz)

No a tenhle poděs jim teď vede kandidátku. Já vím, že politika je hlavně o tom, jaké má člověk ambice a jak se dokáže prosadit. Tohle na něj sedí stoprocentně. Bohužel, už jen proto by pro mě byla tahle veselá budelíp partička naprosto nevolitelná. Ale jak říkám, naštěstí v maloměstě nebydlím...

P.S.: V naší vesnici samozřejmě taky volíme zastupitelstvo. S železnou pravidelností vyhrávají komunisti. Caramba! :-D

P.P.S.: K sepsání tohoto cancu mě donutil pohled na facebookové stránky onoho politického pohnutí. Vzpomněl jsem si hned na slova mé dobré kamarádky - "moravák většinou mele hovna, ale pražák kecá sračky". Podle mě tam sídlí pražáci s moravákama pohromadě.

11.9. dvě věže

11. září 2014 v 23:49 | já
Zní to až neuvěřitelně - bývaly doby, kdy jsem patřil do party. Party lidí, aby bylo jasno. Scházeli jsme se v podkrovním klubu, v Biliáru. Dole jste se protáhli úzkými dveřmi, prošli jste kolem obchodu s čajem, vystoupali tři patra, otevřeli dveře, ozdobené několika sprejerskými tagy, a ocitli jste se v jiné dimenzi. Skrz mlhu cigaretového kouře (tehdy ještě nebylo na každém rohu cítit marjánu, jen na každém druhém) jste mohli při troše štěstí zahlédnout svoje kamarády, jak se válejí na porůznu pohozených vyřazených pohovkách. Taktně ponechám nezodpovězenou otázku, odkud se tam ty pohovky vzaly a jak často je někdo za tu dobu vyčistil. Nicméně (polo)lehávalo se na nich skvěle. V rohu nad pohovkami visela televize. Vždy byla zapnutá a běžel na ní skvělý alternativní hudební program "Viva 2". Bohužel byl ale vždy také zcela ztlumený zvuk a o hudební stránku večera se místo televize staral Hi-Fi systém na baru. V tu dobu mi to ani moc nevadilo, byl jsem hudební analfabet :-) Jen jsme se pak u obzvláště divných klipů dohadovali, jak asi zní ta která píseň.

Biliár, že? Pokud jste se odvážili do druhé místnosti, našli jste tam tři biliárové stoly, u kterých pohříchu většinu času nikdo nestál. Návštěvníci chlastali na válendách a báli se pak, že natrhnou plátno. Občas se to někomu i podařilo.
Podnik vedl svérázný týpek. Všichni ho znali a věčně se s někým vykecával na baru. Když jsme jednou pili tequilu, přinesl nám namísto citronu citronku. "Stříkněte si do huby," dodal... :-D

Klub v podkroví existoval několik let, až jednou policajtům došla trpělivost a zavřeli ho, protože už těch dealovaných drog bylo zkrátka moc.
Žádné tak dobré a pohodové hašišácké doupě už jsem od té doby nenašel. Až časem se k jeho atmosféře začaly blížit některé čajovny :-)


Proč o něm dnes píšu? Ve dni dvou věží jsem byl právě tam.

10.9. zatroleno

10. září 2014 v 15:02 | já
"Koukni, co jsem dostala," říká mladě vypadající babička svému tříletému vnukovi a otočí se na předním sedadle spolujezdce tak, aby na něj dozadu viděla a aby on viděl to, co mu chce ukázat. "To je můj amulet." Natahuje k němu ruku s náramkem.

Modré nevinné oči se podívají na cetku, pak na babičku, pak ještě jednou na cetku. "Amoleta," odpoví.

"Ne, je to amulet!" Babička si nechce nechat svoji čerstvě získanou ozdobu pohanět bez boje.

V modrých nevinných očích se zažehly dva čertovské plamínky. "Amoleta."

"Říkám, že je to amulet. Amulet! Žádná amoleta!"
Chvíle ticha.

"Babi má na ruce amoletu."

Babičce jdou oči v sloup. "Prosímtě řekni mu něco," pokouší se zjednat nápravu u vedle sedící dcery. "Ať tomu říká správně!"

"Hele to si vyřiďte mezi sebou, do toho se já plést nemůžu," pobaveně odvětí matka malého trolla.

"Ty jsi teda..." Babička se zase obrátí dozadu, rozhodnuta zvítězit. "Honzíku, tohle je úplně něco jiného. Amulet. Ten mě má chránit před nebezpečím. Takový náramek, ale není obyčejný, a proto se mu říká amulet. Rozumíš?"

Troll Honzík sice rozumí, ale proč by té věci měl říkat správně? Navíc takový nátlak a ještě k tomu od babičky nemá rád. "Je to amoleta." Ústy vykouzlí roztomilý úsměv a v duchu si říká, že už ho ten rozhovor otravuje. Teď chce zkoumat támhleten zajímavý háček. K čemu asi slouží?

"Ty mě chceš naštvat, viď?" Babička evidentně nechápe, že tohle nemůže vyhrát. "Koukej se na mě. Nemůžeš říkat věcem jinými jmény, to by ti pak nikdo nerozuměl." Nedá se říct, že by ta slova padala na úrodnou půdu. Honzík mlčí a je mu jedno, co mu kdo teď zrovna povídá. Jeho zajímá háček.
"Tak řekni něco. Mluv."

Honzík se na babičku podívá, usmívá se a usmívá.
Po chvilce přece jen promluví: "Vypnul mluvení."
Vzápětí se zachechtá. "Ale chechtání nechal zapnutý."

8.9. vnímám / dva banální příběhy

8. září 2014 v 15:57 | já
Někdy mám zkrátka chuť jen číst ty ostatní a nic nepsat. Třeba právě teď.

Ale abyste věděli, začal jsem zařizovat doposud zřejmě největší dobrodružství mého života. Stále váhám mezi tím, jestli je mám učinit alespoň částečně veřejným nebo se na to vykašlat, na dva měsíce se odmlčet a prožít si vše sám.

Co byste na mém místě dělali vy? :-)

Inu, jel jsem domů v noční mlze a zajímalo mě, jestli půjde vyfotit. Moc ne :-D

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jednou ráno jsem jel autem do práce. Po levé krajnici šla stejným směrem paní v delším šedém kabátu. Poznal jsem ji. Jednou za uherský rok si vyjdou s mojí mamkou na procházku. Tentokrát šla evidentně z nákupu. Trochu zápolila s tím úžasným vynálezem - nákupní taškou na dvou kolečkách, tzv. wheeltaškou. V těch několika sekundách, kdy jsem ji míjel, mi připadalo, že u wheeltašky chybí jedno kolečko a tudíž se z nástroje pomoci proměnila v pomůcku ekvilibristy. Nahlas jsem se zasmál a na prvním vhodném místě to otočil. Když jsem přijel k té paní, otevřel jsem dveře a povídám: "Dobrej, koukám že máte ňáký problémy, nechcete svízt?"
"Dobrý den, Jayi. Nojo, upadlo mi kolečko. A zrovna dnes mám takový těžký nákup, to mám ale smůlu. Byl bys moc hodný, kdybys mě vzal."
Hodil jsem věci z předního sedadla za sebe a pomohl jí naložit tu těžkou tašku. Paní si s úlevou sedla vedle mě. Něco mě zastudilo na stehně. Aha, při té manipulaci se v tašce poškodil obal od nějakého mléčného výrobku a na mých džínách se objevilo několik tmavých fleků o velikosti mexického dolaru. (chtěl jsem napsat čerstvých fleků, ale kdoví co byste si ještě nemysleli!) Rychle jsem je zakryl loktem, abych paní neuvedl do ještě trapnější situace, než ve které se již ocitla.
Cestou mezi námi probíhala klasická zdvořilostní konverzace /pozdravuj ode mě matku/.
Dojeli jsme před její dům. Když vystupovala, všimla si, že na podlaze auta pod taškou zůstalo rozlité mléko.
"Ježíšmarjá, to je dneska den. Moc se omlouvám, něco se mi v tašce muselo natrhnout."
"To nic, já už si to uklidím, hlavně že jste se s tím nemusela dřít," povídám a stále si dávám pozor, aby neviděla ty mexické dolary.
Pak se naše cesty rozdělily.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Stojím před chladicím regálem v místním COOPu aneb v Jednotě. Cestu mi kříží stará paní, asi sedmdesátiletá babička to byla. Netečně se na sebe podíváme a obejdeme se. Vybírám pár jogurtů a čokoládových tvarohů a nějaký ten sýr a už mi chybějí nejméně tři dodatečné ruce, protože jsem si samozřejmě nevzal žádný košík /budu přece brát jen tři čtyři věci/. Dvakrát mi něco spadlo na zem. Což u jogurtu není žádná výhra, vám povím! Ale ještě to není všechno, ještě musím zajít do druhé části obchodu pro další potraviny. Jdu kolem pokladen a ta babička, co jsem ji prve bez většího povšimnutí minul, se na mě usmívá a mává dvěma plastovými sáčky.
"Já už tu na vás čekám," říká. "Ukažte, dejte si to do sáčků, ať vám ty jogurty nepadají."
Nejdřív na ni nevěřícně koukám, pak ze studu odmítám, ale babička je nekompromisní a ty věci mi bere a dává je tam sama.
"Tak, teď už to budete mít o moc lepší," loučí se se mnou s úsměvem a odchází nejistým babičkovským krokem k pokladnám.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
:-)