Jak jsem jel svoji Tour de France /etapa šestá/

2. srpna 2014 v 0:08 | já
V minulém článku jsem si ani neuvědomil onu zajímavost - "bardotka" <=> iniciály BB; vzdáleně podobné tvary kabin obou lokomotiv...
--------------------------------------------------------------------------------

Ptáte se, proč hned po první etapě následuje etapa šestá? Inu, to bylo tak...


Ráno jsem se po sbalení stanu dvojitým zatroubením klaksonu rozloučil s kempem...

V nedávném článku jsem psal o cestě na kole k moři. Že by to šlo, přibližně za sedm dní. Teď jsem měl kolo za sebou v autě a samozřejmě mě napadlo, že bych k tomu moři letos opravdu dojet mohl, i když jen díky malému podvodu :-) Našel jsem si v atlasu kus pobřeží, které vypadalo aspoň trošku bez velkých silnic, a tam mě podle mých představ měla cesta zavést. Nevybíral jsem si tu nejpřímočařejší trasu, spíš jsem si tak bloudil po okreskách a neustále udržoval přibližně západní směr. V poledne se mi do cesty připletl ukazatel Samara - Le Grand Parc Naturel de la Préhistoire.

Víte, kdesi hluboko ve mně dřímá jakýsi zájem o histo- a prehistorii :-) Minulo mě šílenství kolem dinosaurů, vybuzené uvedením filmu Jurský park. Můj zájem o dějiny dávno minulé byl v raném dětství vyvolán něčím jiným - maďarskou knihou "Élet az ember előtt". Možná znáte její český ekvivalent. A pak dalšími publikacemi, tentokrát už v češtině. Časem mě začaly zajímat jiné věci, nicméně ten základ z dětství tam někde zůstal. Není tedy divu, že slovo prehistorie mě přimělo projet skrz dva močály, sprškou padajícího kamení a stádem krav až k roztomilému přírodnímu muzeu v Samaře :-) Všude se tam potulovala spousta dětí a abych pravdu řekl, trošku jsem se rozmýšlel, jestli je tahle atrakce vůbec určená i mně.
Slečna u pokladny mě přesvědčila že ano :-) Pobyl jsem tam nakonec čtyři hodiny - půlku času jsem strávil v místním arboretu, druhou polovinu pak v expozicích. Všichni jsou tam moc milí a nejsou až tak moc připraveni na lidi, kteří nemluví francouzsky. Ale pár popisků v angličtině tam je a nakonec i té fránině se dá rozumět, když člověk trochu zapojí představivost.
Dinosauři tam samozřejmě nikde nejsou! Abyste pak neříkali, že jsem vás uvedl v omyl... :-D
Expozice pojednává o pravěkých lidech, jejich obydlí a způsobu života.


No dobře, muzeum bychom měli. Co dál? Moře (nebo už je to oceán?) na mě tiše z dálky volalo: "Jayíííííííí, Jayíííííí už na tebe čekááááám...."
Tak jsem jel. Cestou jsem malinko bloudil, protože ty malé silnice opravdu moc dobře značené nejsou (proč taky...). Někdy kolem páté jsem přijel do Tréportu a tam jsem poznal, že kolo dnes vynechám. Už se mi chtělo jen kecnout si na tu jejich oblázkovou pláž, nechat na sebe foukat vítr a nechat sluneční paprsky, ať mě lechtají tam, kde jim to dovolím. Bych nevěřil, že se dá dvě hodiny jen tak ležet na kamenech :-D


Na pláži bylo i takhle při odlivu docela živo, frantíci z bahna tahali mušle, chodili po písku s dětmi a slunili se, tak jako já.
Slunce se pomalu ukládalo ke spánku a to mi připomnělo, že bych si měl své místo k přenocování hledat také.

Při odchodu jsem si všiml nedaleko ležící prázdné lahve od piva. O kousek dál ležela další, už nakřápnutá. Vzal jsem je s sebou, že je vyhodím do koše. Přibral jsem k nim i obal od vypálené červené světlice. Všechno jsem vyhodil do koše u východu z pláže. Chci si nasadit sluneční brýle, které jsem zaháknul jednou nožičkou za kapsu kraťasů...a brýle nikde! Bylo to jasné - vypadly mi při shýbání se pro světlici. Musel jsem se zasmát - tak jeden bordel odnesu a jinej tam nechám. Vrátil jsem se, ovšem brýle už jsem nenašel. Určitě je nikdo v těch pěti minutách neukradl, určitě je odnesl racek. Určitě ano.

V hotelovém pokoji jsem se prohřátý sluníčkem rozplácnul prozměnu na postel. Přemýšlel jsem o tom, co vlastně budu dělat zítra, když v tom můj zrak upoutal takový větší leták, rozložený na stole. Nahoře bylo velkým písmem napsáno "Tour de France" a pod nápisem na mapě Francie vyznačené jednotlivé etapy slavného závodu. Jak tak na ně koukám, etapa číslo šest vedla před dvaceti dny téměř těmi místy, kde jsem měl včera rozložený stan! A program na sobotu se zdál být jasný :-) Pak jsem ovšem usnul :-D


Ve tři v noci jsem se probudil a řekl si, že takhle by to nešlo. Na tabletu jsem si konečně aktualizoval pořádnou mapu Francie a vypsal si na papírek všechny vesnice v úseku asi 50 km, kterými etapa vedla. Mapu s sebou nepovezu a zabloudit ani odchýlit se z trasy nechci, takže příprava musí být. Ráno jsem si dal na rozehřátí pár kliků...a pak seděl tři hodiny v autě, než jsem se dostal tam, kam jsem chtěl :-D Ono totiž místama poprchávalo, jednou jsem se zastavil na hřbitově padlých australských vojáků z WW1 a tak.


Na tom hřbitově...no říct vám to musím. Cestou mezi náhrobními kameny jsem došel až k takovému přístřešku, kde byla mapa bojů a malé povídání o válce...a o tom, kdo tenhle hřbitov spravuje...totiž: Komise pro válečné hroby.
Vám, kteří jste četli nebo viděli "Jistě pane ministře" tolikrát co já, už asi nemusím nic říkat :-D Začaly mi cukat koutky, samotnému mi bylo trapné, že na takovém místě je mi najednou do smíchu, takže jsem odsud rychle vypadl.

Projížděl jsem vesnicemi po trase šesté etapy. Tmavé mraky nevěstily nic dobrého, každou chvíli z nich aspoň pár kapek spadlo. Možná bych měl vysvětlit, proč by mi případný déšť tak vadil - fakt nejsem taková citlivka, ale jet na mokré silnici, už třeba po dešti, a být přesto ohozený zepředu i zezadu, mi nepřipadá nijak moc zábavné. Vždyť nemám ty blatníky... Na druhou stranu, být až tady a neprojet se, to bych se sám před sebou musel stydět. Tak jsem to prostě risknul. Zaparkoval jsem auto někde u traktorů, vytáhnul kolo a jel.



Po pětačtyřiceti kilometrech bez deště jsem se zase otočil, cestou zpátky vypil kvůli najednou se objevivšímu slunci absolutně všechnu vodu a byl šťastnej! Do stovky mi sice chybělo deset kilometrů a už jsem je nedal, protože ke konci mě už fakt bolel vyvíteco a navíc jsem ještě potřeboval stihnout koupit šampaňské v jednom sympatickém obchůdku v Remeši, ale i tak to rozhodně stálo za to :-) Nenene, musím to napsat jinak - bylo to úžasné, i když jsem sváteční cyklista a ani trochu ty závody nesleduju :-D Tohle už se mi přece podruhé nepoštěstí (že bych si zajel do Francie projet si na kole kus Tour? ale prosímvás, spadli jste z jahody? :-D ).

V osm večer jsem se po odjezdu z Remeše rozhodoval, co v noci. A přišel jsem na zcela geniální nápad, že se mi vlastně už ve Francii nechce nocovat. Že už bych raději byl zítra doma. Tak jsem jel. A jel. A jel a jel a jel. Až jsem v osm ráno přijel domů.

Takže za celý den, lépe řečeno během čtyřiadvaceti hodin, jsem stihnul dojet od La Manche až k nám, to je nějakých 1300 km, a ještě k tomu jsem připojil 90 km na kole francouzskou krajinou.
Život je zkrátka někdy úžasnej :-D ;-)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama