Srpen 2014

Co by kdyby?

31. srpna 2014 v 17:32 | já
Nejsem na tohle už moc starej? :-D
Ne, nejsem, protože ve čtrnácti bych na stejný otázky odpovídal docela jinak ;-)

1.a Co by bylo, kdybys byl na jeden den mužem?
Ráno bych vyrazil s klukama na tenis a společně bychom si zanadávali a vůbec by mi to nebylo dlouhý a trapný. Dal bych si oběd s deseti knedlíkama, zapil ho Svijanským pivem. Večer bych zašel do baru a plácal ženský po zadku. Druhý den bych se vzbudil v rozválený posteli a ve dveřích viděl odcházející gazelu, na kterou bych v následujících deseti minutách zapomněl.

1.b Co by bylo, kdybys byl na jeden den ženou?
Ráno bych se nechala od přítele -třikrát cenzurováno- a společně bychom si pak uvařili snídani. Jela bych do přírody spáchat takový ty úžasný sexy fotky, protože bych byla kočka. To by stačilo :-)

2. Co by bylo, kdybys měl jen jedno přání?
Uzdravil bych mamku, pokud se tomu procesu tak dá říkat.

3. Co by bylo, kdybys viděl sebe sama ve 40 letech?
Realitu nebo přání? ;-) Kupa dětí, mít pro koho žít a ten zbytek je mi jedno.

4. Co by bylo, kdyby sis mohl vybrat, ve které době žít?
V Berlíně devadesátých let. Pár let bych pařil a produkoval taneční psychárny. Jednoho dne bych zfetovanej spadnul do Sprévy a nikdo by mě nikdy nenašel.

5. Co by bylo, kdyby sis mohl vybrat, jak budeš vypadat?
Řekl bych "dík, takhle je to OK".
(No dobře, na tohle nechci odpovědět úplně upřímně :-p Vzhled je tak jako tak téměř bezvýznamný, ne?)

6. Co by bylo, kdyby sis mohl na týden vyměnit život s celebritou?
Nedočkavě bych čekal na konec toho týdne.

7. Co by bylo, kdybys mohl být zvířetem?
Chtěl bych být náš věčně veselý pes. Z ničeho bych si nic nedělal :-)

8. Co by bylo, kdybys uměl číst myšlenky?
Přestal bych s většinou lidí komunikovat úplně. Až na výjimky - ty, u kterých to umím už teď.

9. Co by bylo, kdyby sis mohl vybrat jakékoli povolání?
Byl bych v naprosto stejné situaci, jako teď :-)
No dobře, chtěl bych dělat všechno to, co da Vinci. Ale v jeho době, dnes už to nejde.

10. Co by bylo, kdybys měl rok prázdnin?
Vrhnul bych se hned do práce :-D

11. Co by bylo, kdyby sis na dovču mohl vzít jen tři věci?
Momentálně bych si vzal kolo a spacák. Někomu bych pak daroval možnost vzít si i čtvrtou věc.

12. Co by bylo, kdyby ses mohl zbavit jedné své špatné vlastnosti?
Prchlivosti, sebepodceňování nebo...co je opakem bezstarostnosti? Ideálně pak od všeho trochu.

13. Co by bylo, kdyby sis mohl koupit jakoukoli věc na světě?
Ale vždyť přece můžu :-D

Za hudbou na sever - 3 - u zdroje

30. srpna 2014 v 21:49 | já
Za první dva dny jsme prosvištěli až do Dánska. Jak jsme se dostali na skandinávský poloostrov, už jsem tolik nepospíchal. Bral jsem ohledy na lasičku. Sedět denně několik hodin na místě spolujezdce musí být po delší době pěkná otrava :-)

Proč jsme se vydali zrovna do Arviky? Vlastně za to mohl tenhle plakát:

Za hudbou na sever - 2

30. srpna 2014 v 1:08 | já
Zatímco zuby drtily kousky té nejlepší sušenky na světě, mozek přemítal nad vyřešením nenadálé situace.
Nejdřív nastartujem a odjedem, pak si poradíme i s tím dalším. Vyndal jsem nářadí, vyšrouboval svíčku. Jiskru neházela. Ani náznakem, což bylo dost divný. Svíčku jsem vyměnil, žádná změna. Baterka sice byla hodně vybitá, ale na tohle by to nemělo mít vliv. Dobře, tak dál. Musím zkontrolovat dráty, jestli se někde něco neskříplo.
A tak jsem začal odstrojovat přední kapotáž, abych se dostal ke spínací skříňce...povolil miliony šroubků (jo, jsou jich miliony, trvám na tom :-D )...a když bylo všechno dole, řekl jsem si v duchu: "Zatroleně".

Za hudbou na sever - 1

25. srpna 2014 v 22:04 | já
Už jsem tu určitě psal, že jsme s lasičkou museli "randit" většinu času na zapřenou. Píšu to v uvozovkách, protože tohle zapírání se táhlo celým naším několikaletým vztahem, který si tím pádem stále zachovával znaky vleklé guerillové války proti jejím rodičům.
Navzdory této atmosféře jsem jednou před prázdninami zcela vážně navrhl lasičce, že bych chtěl odjet na pár dní do Švédska a že bez ní to nebude ono. Jestli by to tedy náhodou nemohla doma oznámit a jet se mnou.
"Hmmmm...ne."
Po mém prosebném pohledu a chvilce přemýšlení: "...ne, ale něco vymyslím."
To už znělo líp. Zajuchal jsem a začal zařizovat.

Když na výlet, tak za hudbou. Když na výlet, tak na motorce. Podařilo se mi skloubit nečekané věci - sehnal jsem lístky na švédský koncert depešáků, dokázal jsem si najít pár dní volna a motorku včetně přívěsu (ano, disponuji touto poměrně netradiční jízdní soupravou) jsem zároveň stihnul připravit tak, že na všem novém uschnul lak už celých dvacet hodin před odjezdem :-) Což mimo jiné obnášelo předtím sehnat bezešvý trubky, postavit si ohýbačku a svařit to celý pořádně dohromady, aby cestou nic neupadlo, ale tím vás tu nebudu unavovat. Prostě, využíval jsem každou volnou minutu, musel jsem toho ještě zařídit a vyrobit opravdu hodně.

Bez vohejbačky jako bys nebyl :-)

Zároveň ještě bylo nutné lasičku do něčeho obléct. I přes její lehký odpor ke koženým věcem jsme nakonec bundu, kalhoty, boty i přilbu sehnali.
A jak že se doma vymluvila? Na týden a půl prý odjede ke kamarádce na druhý konec republiky. Myslel jsem si o tom svoje a jen jsem pak celou dobu s potutelným úsměvem čekal, kdy to praskne. Kupodivu se tak nestalo :-)

Večer před odjezdem jsme sbalili věci. Druhý den ráno jsme je v kufrech zase přeskládali, pak ještě jednou a pak už se mi to zdálo v pořádku a vyjeli jsme vstříc Skandinávii. Po padesáti metrech jsem se otočil, protože mi došlo, že bez dokladů bych možná nemusel dojet vůbec nikam :-)
Přes Německo jsem vybral známou trasu, jezdil jsem tudy do školy. Tajně jsem doufal, že bychom mohli dojet až do Braunschweigu, ale ono cestou pršelo a ve dvou to přece jen tolik neutíká. I přesto jsem uznale poplácal lasičku po stehýnku ( :-D ), když jsme k večeru odbočili ke kempu a tachometr ukazoval přes 500 km. Na to, že nikdy na motorce neseděla...!
Brána kempu už byla zavřená. Na vrátnici nikdo. Nevadí, řekli jsme si, popojeli pár desítek metrů na travnatý plácek a rozbili svoje ležení. Spacáky jsme rozložili na plachtu od motorky a ráno se vzbudili za zpěvu ptáků, s bezmračnou modrou oblohou nad našima očima.
Dnes už zbývalo dojet těch "pár" kilometrů ke krátkému trajektu do Dánska. Sever Německa je až nepříjemně rozlehlý, rovinatý, bez záchytných bodů na obzoru. Neutíkalo to. Potkalo nás i několik objížděk, různě jsme se vraceli...
V těchto místech jsem se motal už jednou, při mé první cestě do Švédska. Tenkrát jsem jel sám a na jiném stroji. "V tomhle městě mi prasklo plynový lanko," vybavil jsem si při projíždění Lauenburgu. Nebudete mi věřit, co se stalo pět minut poté :-D Jo, to město evidentně požírá plynová lanka, je třeba se mu příště zdaleka vyhnout :-D

Odpoledne jsme konečně najeli na dálnici vedoucí k terminálu v Puttgarden. Při jednom zastavení se mi něco nezdálo. Nojo, opravdu, nesvítilo mi přední světlo. Ale proč? Baterka byla na konci svých sil. Takže mi to nedobíjí? Co se dá dělat, svítit nemusím, ale celou cestu to takhle nevydrží, vždyť jsme skoro na začátku. V hlavě mi naskočilo hlavně to teď neotoč, dojeď aspoň do Dánska, tam se uvidí. Ještě před trajektem jsme zastavili na pumpě natankovat. Jen tak v zamyšlení jsem špičkou boty načechral blatník na mém přívěsu a s úžasem zpozoroval, jak se z něj uvolnila jedna vzpěra. Vibracemi praskla. A to jsem ji prosím nevyráběl já, byla originální!

No tak to je pěkně v prdeli, Jayi. Nedobíjí ti motorka a rozpadá se ti přívěs. Kam takhle asi dojedeš?
"Do Dánska jistě ano!" odpověděl jsem sám sobě vzdorovitě, osedlal oře a nalodil se na trajekt. Do Rødby to trvá nějakou třičtvrtěhodinu. Zůstali jsme na spodní palubě s lasičkou sami. Já se snažil využít volný čas na zprovoznění elektriky (vezl jsem si sebou náhradní regulátor - tenhle regulátor prý často odchází, musela to být ta správná příčina). Ale nestihl bych to, takže jsem zase všechno zakrytoval, utáhnul šroubky, vyfotil pár snímků lasičky, jak kouká na moře, a už jsme se chystali na vylodění.
Motorky většinou vyjíždějí z trajektů jako první. Mělo to tak být i v našem případě, jenže... Po pátém neúspěšném pokusu o nastartování mi bylo jasné, že tohle nebude samo sebou. Marně jsem se už nevysiloval (abyste rozuměli, tahle motorka nemá elektrický startér, všechno pěkně nakopávačkou), rezignovaně jsme nechali všechna auta opustit loď a pak jsem jako největší lůzr vytlačil mašinu ven, sledován pochechtávající se posádkou.

A co teď?

Byli jsme v Dánsku.
Super, že?
Usedl jsem na lavičku u bývalé celnice. Nikdo nikde, zůstali jsme tam sami. Slunce se pomalu dotýkalo obzoru.
Na odplouvajícím trajektu jsem zpozoroval anděla pitvornosti. Jednou ze svých lahví mířil na mě a druhou se smíchy popadal za dřevěné břicho, hajzlík.
Dal jsem si horalku...

Jarní výhled

22. srpna 2014 v 14:51 | já
Tak se stalo, že v jeden den na můj blog místo obvyklých nula až pěti lidí našlo cestu najednou třista párů očí. Celkem zajímavá zkušenost. V duchu mě napadlo, jaké je štěstí, že zdejší články nemám nijak strukturované a umístěné v příslušných chlívečcích, protože to každého nového příchozího spolehlivě odradí od čmuchání :-D

A jak je paradoxní, že ačkoliv sem zcela veřejně napíšu i to, co bych nikomu jinak nesdělil, vlastně ani nejde o příliš rizikovou činnost. Z vlastní zkušenosti vím, že internet je jedna velká vesnice, kde se mezi sebou všichni znají. A i kdyby ještě ne, zanedlouho se virtuálně potkají. Vždyť na tomto principu fungují téměř všechny mé vztahy s přáteli. Ovšem takových lidí, kteří by si poctivě přečetli tu spoustu článků, u nichž často musíte znát souvislosti, abyste je pochopili, takových lidí je podle mě opravdu minimum.

Možná byste měli vědět, že já takový jsem. A že pokud mě budete zajímat, přečtu si o vás vše, co o sobě veřejně napíšete. Zároveň je velká pravděpodobnost, že si ty věci i zapamatuji a podvědomě si z nich sestavím vaši povahu. Většinou se trefím. Ale co mi připadá zajímavé - vždy mě pak při prvním setkání s takovým člověkem překvapí, že o celkovém obrázku rozhoduje i spousta detailů, které se touto virtuální cestou nemohu dozvědět. Způsob řeči, pohyby rukou, naklánění hlavy, úsměvy, zamyšleně přivřené oči...jde o mnoho náznaků, jež by mi samy o sobě nic moc neřekly, ovšem ve spojení s tím, co o sobě napíšete, dávají nahlédnout i do míst, kam byste si možná nechat nahlédnout nechtěli :-)

Ale něco bych k tomu chtěl dodat, protože takhle napsáno to zní docela divně, až nebezpečně (alespoň v mých paranoidních očích :-) ).

Na jiných lidech mě může štvát spousta věcí. Kvůli některým bych se s nimi třeba ani nebavil, protože bych si myslel, že za hovor nestojí. Často se tak i stalo, určitě i stane, a třeba to není dobře. Naštěstí díky mým vzdáleným přátelstvím, udržovaným dlouhým chatováním a i díky čtení blogů se častěji dostávám do fáze, kdy chování těch druhých porozumím - ač se s ním vůbec nemusím ztotožnit a stále je mohu považovat za nepřijatelné. Ale co, nejsem přece bůh, abych ostatní soudil. I já mám své chyby, možná v jiných oblastech, ovšem nikoliv méně závažné. Každý má svůj důvod, každý si hledá tu svoji cestu.

Je zábavné a poučné to hledání pozorovat, je nanejvýš zajímavé vědět i věci, které by dotyčný nikdy nahlas neřekl. Ale napíše je. Naštěstí. Dává to pak přátelství potřebnou hloubku.

...pozor na detaily :-)

Příliš zalévaný kritik

11. srpna 2014 v 19:02 | já
O hudbě
Když jsem před několika týdny projížděl Bratislavou, nemohl jsem si v autě pouštět nic z USB klíčenky, jak to obvykle dělávám. Moji spolujezdci by jen stěží vydrželi poslouchat všechny ty divné zvuky - právě ty zvuky, které se mně naopak tolik zamlouvají.
Ladil jsem tedy mezi stanicemi střídavě podle toho, kde zrovna hráli menší hrůzy. Co je pro mě hrůza? No, není to ani tak samotná skladba, ale spíš způsob, jakým se v rádiu hraje. Ideálně několikrát za den, každý den, během deseti let beze změny...
Náhle se stala zcela nečekaná věc. Z éteru se ozvala píseň, která byla zajímavá a já ji neznal! A pak další a po ní ještě jedna. Moc jsem si ten pocit užíval, protože tohle se mi moc často nestává. Pořad se jmenoval "Nová hudba, ktorej veríme" a běžel na slovenském Rádiu FM. Jak jsem později zjistil, tahle stanice je přesně pro mě :-)

K (pro mne) nové hudbě většinou zaujímám zcela nekritický postoj. Dokážu se nadchnout téměř pro cokoliv alespoň trochu zajímavého, nezávisle na žánru. Právě proto mi nedělá problém jít jeden večer na jazzový koncert, den nato si pustit do sluchátek dvouhodinový elektronický set a třetí večer v duchu odříkávat Katovy texty. Baví mě, jak je hudba živá a mnohotvárná, jak se z několika málo tónů nechají složit úžasné dlouhé opusy i hravá několikaminutová intermezza.
S překvapením zjišťuju, že spousta lidí to chápe a žije jinak. Mají vyhraněný styl, ve kterém téměř neustále jedou, oblíbené inteprety, na které nedají dopustit, a vše ostatní odsuzují nebo alespoň přehlížejí jako podřadné.
Možná je to škoda. Je jen málo opravdu špatné hudby.
Nebo bych to asi mohl napsat jinak - vždy se najde nějaká, která vás znovu dokáže překvapit, a častokrát přijde z míst, o nichž jste zatím neslyšeli. Aspoň u mě to takhle je.

Kolega v práci se ozval krátce po začátku mnou vybrané nové skladby: "Ty, Jayi, není to náhodou hrané pozpátku?"
Těžko říct, nepřišli jsme na způsob, jak to spolehlivě zjistit :-D

Dnes v noci jsem se přistihl, jak si už druhou hodinu pouštím v FL Studiu jeden a ten samý kratičký riff a pomocí nepřeberného množství virtuálních čudlíků z něj ždímám tisíce jeho elektronických variací :-D

Teď koukám, že jsem se náhodou celkem trefil do tématu týdne. Tak já vám sem jednu oblíbenou dám. Je od Jamese Holdena a příštích pár let určitě oblíbená bude :-)

Já vím, já vím, přesně taková, jakou byste ode mě čekali :-)

----------------------------------------------------------------------------------------

O osvobození
V roce 1945 k nám přijeli Američani. Moje babička byla tenkrát "krásná jako poupátko", vojákům se evidentně líbila a jeden z nich jí napsal do památníku vzkaz i se svojí americkou adresou. Po skončení války odjel. Říká se, že nechybělo mnoho a babička by bývala byla šla s ním. Ale něco tomu asi přece jen scházelo.
Celou dobu o vzkazu v památníku všichni z rodiny věděli, ale nikoho nenapadlo na tu adresu napsat. Třeba i jen tak, pro zajímavost. Posledních několik let jsem od táty jednou za čas slýchal, že bychom mohli toho člověka možná najít a zkontaktovat přes internet. Jenže tomu bránily spory v rodině - babiččin památník byl jen těžce dostupný. Až před týdnem jsme se k němu přece jen na jeden den dostali, oskenovali ho a já konečně mohl zadat jméno do gůglu.
Ten pán, jak jsme zjistili, zemřel v březnu tohoto roku.


"Ralph was always proud of his army service. He talked about the "old days" and the places he was most familiar with."

---------------------------------------------------------------------------------------

O malosti světa
Před několika lety jsem se přes motorky seznámil s jedním člověkem z Brazílie. Nejdřív potřeboval pomoci s identifikací jeho strojů (myslel si, že to jsou Jawy, ale pak se ukázalo, že ne tak docela :-) ). Poté jsme si sem tam napsali jak se máme a poslali si vzájemně pár fotek. Nakonec naše konverzace utichla. Já měl v té době dost starostí a víte co...on psal dočista jako Brazilec :-D (představte si pod tím co chcete :-) ). Snad přes dva roky jsme o sobě neměli žádné zprávy. Jenomže! Já ho teď znenadání nutně potřeboval kontaktovat. E-maily se vracely jako nedoručitelné. Přes gůgl ani přes FB to nešlo. Jak jsem později zjistil, problém byl v tom, že oni si říkají nějak a píšou se jinak. Ještě jsem ten princip pořádně nerozlousknul :-D

Naštěstí mi v posledním mailu psal o svém kamarádovi. Zkusil jsem tedy napsat jemu. E-mail se mi opět vrátil, ale jeho jméno už jsem na FB našel. Naději ve mně vyvolalo, když jsem zjistil, že tenhle Elton žije v tom samém městě, jako můj brazilský kamarád. A když jsem mu napsal, opravdu se ukázalo, že se znají. Takže to nakonec všechno dobře dopadlo.

Ale víte co mi na tom připadá nejlepší? Elton se kromě toho zná i s jedním z mých normálních evropských přátel... :-)

Také se vám vybaví přesně tenhle obrázek, když se řekne "Brazílie"? :-D

------------------------------------------------------------------------------------

O vlasech
Minulý týden mě napadla taková šílenost. Přihlásil jsem se na "kurz" o dlouhých vlasech :-D No co, zatím se neplánuju ostříhat a sdělené zkušenosti mi můžou ušetřit dva dny shánění informací na netu. Celý jeden večer jsem tedy proseděl v čajovně na Vinohradech s šesticí slečen a mladých dam. Ani mi to nepřipadalo moc nepřirozené. Sedět u stolu s chlapama a povídat si třeba o hokeji, cítil bych se nejspíš mnohem nepatřičněji :-D

Dnes už raději konec. Příště zas o něčem jiném :-)

(Jayi, Jayi, rychle napiš na závěr něco aspoň trochu macho, ať si nikdo nemyslí, že jsi baba!)

Jooooo, a to jsem vám psal, jak jsem tuhle měnil spojku v motorce? :-D

Jak jsem jel svoji Tour de France /etapa šestá/

2. srpna 2014 v 0:08 | já
V minulém článku jsem si ani neuvědomil onu zajímavost - "bardotka" <=> iniciály BB; vzdáleně podobné tvary kabin obou lokomotiv...
--------------------------------------------------------------------------------

Ptáte se, proč hned po první etapě následuje etapa šestá? Inu, to bylo tak...


Ráno jsem se po sbalení stanu dvojitým zatroubením klaksonu rozloučil s kempem...

V nedávném článku jsem psal o cestě na kole k moři. Že by to šlo, přibližně za sedm dní. Teď jsem měl kolo za sebou v autě a samozřejmě mě napadlo, že bych k tomu moři letos opravdu dojet mohl, i když jen díky malému podvodu :-) Našel jsem si v atlasu kus pobřeží, které vypadalo aspoň trošku bez velkých silnic, a tam mě podle mých představ měla cesta zavést. Nevybíral jsem si tu nejpřímočařejší trasu, spíš jsem si tak bloudil po okreskách a neustále udržoval přibližně západní směr. V poledne se mi do cesty připletl ukazatel Samara - Le Grand Parc Naturel de la Préhistoire.

Víte, kdesi hluboko ve mně dřímá jakýsi zájem o histo- a prehistorii :-) Minulo mě šílenství kolem dinosaurů, vybuzené uvedením filmu Jurský park. Můj zájem o dějiny dávno minulé byl v raném dětství vyvolán něčím jiným - maďarskou knihou "Élet az ember előtt". Možná znáte její český ekvivalent. A pak dalšími publikacemi, tentokrát už v češtině. Časem mě začaly zajímat jiné věci, nicméně ten základ z dětství tam někde zůstal. Není tedy divu, že slovo prehistorie mě přimělo projet skrz dva močály, sprškou padajícího kamení a stádem krav až k roztomilému přírodnímu muzeu v Samaře :-) Všude se tam potulovala spousta dětí a abych pravdu řekl, trošku jsem se rozmýšlel, jestli je tahle atrakce vůbec určená i mně.
Slečna u pokladny mě přesvědčila že ano :-) Pobyl jsem tam nakonec čtyři hodiny - půlku času jsem strávil v místním arboretu, druhou polovinu pak v expozicích. Všichni jsou tam moc milí a nejsou až tak moc připraveni na lidi, kteří nemluví francouzsky. Ale pár popisků v angličtině tam je a nakonec i té fránině se dá rozumět, když člověk trochu zapojí představivost.
Dinosauři tam samozřejmě nikde nejsou! Abyste pak neříkali, že jsem vás uvedl v omyl... :-D
Expozice pojednává o pravěkých lidech, jejich obydlí a způsobu života.


No dobře, muzeum bychom měli. Co dál? Moře (nebo už je to oceán?) na mě tiše z dálky volalo: "Jayíííííííí, Jayíííííí už na tebe čekááááám...."
Tak jsem jel. Cestou jsem malinko bloudil, protože ty malé silnice opravdu moc dobře značené nejsou (proč taky...). Někdy kolem páté jsem přijel do Tréportu a tam jsem poznal, že kolo dnes vynechám. Už se mi chtělo jen kecnout si na tu jejich oblázkovou pláž, nechat na sebe foukat vítr a nechat sluneční paprsky, ať mě lechtají tam, kde jim to dovolím. Bych nevěřil, že se dá dvě hodiny jen tak ležet na kamenech :-D


Na pláži bylo i takhle při odlivu docela živo, frantíci z bahna tahali mušle, chodili po písku s dětmi a slunili se, tak jako já.
Slunce se pomalu ukládalo ke spánku a to mi připomnělo, že bych si měl své místo k přenocování hledat také.

Při odchodu jsem si všiml nedaleko ležící prázdné lahve od piva. O kousek dál ležela další, už nakřápnutá. Vzal jsem je s sebou, že je vyhodím do koše. Přibral jsem k nim i obal od vypálené červené světlice. Všechno jsem vyhodil do koše u východu z pláže. Chci si nasadit sluneční brýle, které jsem zaháknul jednou nožičkou za kapsu kraťasů...a brýle nikde! Bylo to jasné - vypadly mi při shýbání se pro světlici. Musel jsem se zasmát - tak jeden bordel odnesu a jinej tam nechám. Vrátil jsem se, ovšem brýle už jsem nenašel. Určitě je nikdo v těch pěti minutách neukradl, určitě je odnesl racek. Určitě ano.

V hotelovém pokoji jsem se prohřátý sluníčkem rozplácnul prozměnu na postel. Přemýšlel jsem o tom, co vlastně budu dělat zítra, když v tom můj zrak upoutal takový větší leták, rozložený na stole. Nahoře bylo velkým písmem napsáno "Tour de France" a pod nápisem na mapě Francie vyznačené jednotlivé etapy slavného závodu. Jak tak na ně koukám, etapa číslo šest vedla před dvaceti dny téměř těmi místy, kde jsem měl včera rozložený stan! A program na sobotu se zdál být jasný :-) Pak jsem ovšem usnul :-D


Ve tři v noci jsem se probudil a řekl si, že takhle by to nešlo. Na tabletu jsem si konečně aktualizoval pořádnou mapu Francie a vypsal si na papírek všechny vesnice v úseku asi 50 km, kterými etapa vedla. Mapu s sebou nepovezu a zabloudit ani odchýlit se z trasy nechci, takže příprava musí být. Ráno jsem si dal na rozehřátí pár kliků...a pak seděl tři hodiny v autě, než jsem se dostal tam, kam jsem chtěl :-D Ono totiž místama poprchávalo, jednou jsem se zastavil na hřbitově padlých australských vojáků z WW1 a tak.


Na tom hřbitově...no říct vám to musím. Cestou mezi náhrobními kameny jsem došel až k takovému přístřešku, kde byla mapa bojů a malé povídání o válce...a o tom, kdo tenhle hřbitov spravuje...totiž: Komise pro válečné hroby.
Vám, kteří jste četli nebo viděli "Jistě pane ministře" tolikrát co já, už asi nemusím nic říkat :-D Začaly mi cukat koutky, samotnému mi bylo trapné, že na takovém místě je mi najednou do smíchu, takže jsem odsud rychle vypadl.

Projížděl jsem vesnicemi po trase šesté etapy. Tmavé mraky nevěstily nic dobrého, každou chvíli z nich aspoň pár kapek spadlo. Možná bych měl vysvětlit, proč by mi případný déšť tak vadil - fakt nejsem taková citlivka, ale jet na mokré silnici, už třeba po dešti, a být přesto ohozený zepředu i zezadu, mi nepřipadá nijak moc zábavné. Vždyť nemám ty blatníky... Na druhou stranu, být až tady a neprojet se, to bych se sám před sebou musel stydět. Tak jsem to prostě risknul. Zaparkoval jsem auto někde u traktorů, vytáhnul kolo a jel.



Po pětačtyřiceti kilometrech bez deště jsem se zase otočil, cestou zpátky vypil kvůli najednou se objevivšímu slunci absolutně všechnu vodu a byl šťastnej! Do stovky mi sice chybělo deset kilometrů a už jsem je nedal, protože ke konci mě už fakt bolel vyvíteco a navíc jsem ještě potřeboval stihnout koupit šampaňské v jednom sympatickém obchůdku v Remeši, ale i tak to rozhodně stálo za to :-) Nenene, musím to napsat jinak - bylo to úžasné, i když jsem sváteční cyklista a ani trochu ty závody nesleduju :-D Tohle už se mi přece podruhé nepoštěstí (že bych si zajel do Francie projet si na kole kus Tour? ale prosímvás, spadli jste z jahody? :-D ).

V osm večer jsem se po odjezdu z Remeše rozhodoval, co v noci. A přišel jsem na zcela geniální nápad, že se mi vlastně už ve Francii nechce nocovat. Že už bych raději byl zítra doma. Tak jsem jel. A jel. A jel a jel a jel. Až jsem v osm ráno přijel domů.

Takže za celý den, lépe řečeno během čtyřiadvaceti hodin, jsem stihnul dojet od La Manche až k nám, to je nějakých 1300 km, a ještě k tomu jsem připojil 90 km na kole francouzskou krajinou.
Život je zkrátka někdy úžasnej :-D ;-)