Červenec 2014

Jak jsem jel svoji Tour de France /etapa první/

28. července 2014 v 19:43 | já
Za poslední tři týdny jsem několikrát vylezl ze svého brlohu a najel tisíce kilometrů po silnicích i dálnicích, východním i západním směrem. Někdy se to zkrátka sejde, aniž by tomu člověk musel moc pomáhat.

Na začátek dva krátké postřehy:
1) Potkal jsem tisíce aut. Ani jedno nebylo to, kterým jezdím já. A teď kde je chyba, že? :-D
2) Z těch tisíců aut je strašná spousta mezi sebou vzhledově zaměnitelných. Některé automobilky si nejspíš bůhvíproč řekly, že sjednocením vzhledu předních partií dosáhnou...čeho vlastně? Příkladem budiž Renault nebo Audi. Jede proti mně A3 nebo A6? Captur nebo Scénic? Nevím. Podle mě to není dobře.
------------------------------------------------------------------------

Naskytla se mi příležitost výletit si několik dní na severu Francie. Ono to bylo tak - původně jsme měli jet dva, ovšem pak bych se mohl rozloučit se zábavou. Chytrou diplomacií se mi podařilo druhého kolegu vyšachovat ze hry a měl jsem najednou auto sám pro sebe. Bohužel doslova. Z lidí, které bych na výlet naopak rád vzal s sebou, se mi nikdo nepřihlásil.
A tak jsem naložil aspoň svoje horské kolo a stan (tentokrát ten menší).
Cesta mi měla podle itineráře trvat necelých devět hodin. Ve středu jsem tedy potřeboval odjet nejpozději v jednu, abych se ještě vůbec někde stihnul ubytovat. Minula první, druhá, třetí, čtvrtá hodina odpolední, a já byl ještě pořád v práci :-D Zkrátka se dařilo. V půl šesté jsem teprve přejel hranici do Německa a bylo mi jasné, že dojedu maximálně někam ke Karlsruhe a budu rád.
Je pravdou, že po dálnici to krásně odsejpalo. Žádné štau se nekonaly. Aby to nebylo natolik dokonalé, potkal mě zbloudilý kamínek a zanechal po sobě v předním skle mého nového auta (holt už ne tak docela nového) malého pavoučka.
V deset večer jsem přejel francouzskou hranici a na sever od Štrasburku posléze našel i docela pěkný hotel.

Ve čtvrtek mě ještě čekala pěkná štreka. Jaké bylo mé překvapení, když jsem ráno zjistil, že půjčená navigace jaksi postrádá mapové podklady pro Francii a budu se tedy muset spolehnout na starý dobrý autoatlas Evropy :-) Starý a dobrý je přesné označení. Provázel mě na cestách od Skandinávie až do Španělska. Cestoval většinou v tankruksaku na motorce, takže schytal i všechny lijáky a exponované listy 104 a 105 (alias Bavorsko) postrádají rohy, jsou zmačkané a tudíž k nepotřebě. Ale víte co? Mám ten atlas rád. A například Francie je v něm ještě vidět krásně :-)

Navigační smysl mě zatím neopouští. Do cíle jsem přijel na minutu přesně (tohle mě nikdy nepřestane fascinovat - jak lze jet ze Šumavy do Prahy na vlak a stihnout to o třicet sekund před jeho odjezdem! Jak lze jet ze Šumavy až k Saint-Dizier a stihnout to o dvě minuty! Rozdíl je samozřejmě v tom, že Saint-Dizier mi nejspíš neodjede :-D ).

Po pracovní schůzce začalo objevování. V těch místech jsem byl už před dvěma lety, ale tenkrát nebyl na nic čas. Zato teď jsem ho měl spoustu. To město se jmenuje Wassy. Když si ho vygooglíte, zjistíte, že mělo poměrně zajímavou historii :-)

Sháníte litinového jelena na zahrádku? Jeďte do Wassy, tam ho zaručeně budou mít :-D V levém horním rohu si také povšimněte zmínky o masakru. Viz wikipedie, heslo "náboženské války".


Tady se ze zdobné litiny dělalo všechno možné. I takové prkotiny, jako například zarážky pro okenice.

Neměl jsem cíl, nevěděl jsem, kde budu spát. Jen jsem si řekl, že když už s sebou táhnu kolo, měl bych ho využít. Sjel jsem z hlavních cest a jel naslepo po malých silničkách mezi kombajny a lány kukuřice. Složil jsem kolo a vydal se nazdařbůh po první silnici, která se mi zdála být vhodná. Raději jsem si napsal do telefonu jméno vesnice, odkud jsem vyjížděl, protože všechny ty francouzské názvy mi už pomalu splývaly v jeden univerzální, něco jako "Vouiallitier".


Kromě toho je tamější krajina úplná placka bez orientačních bodů. Ztratil bych se v ní dva tři, možná tři čtyři :-)
Což se potvrdilo hned jak jsem se vydal po čtyřiceti ujetých cyklokilometrech zase dál autem. Byl jsem ve skutečnosti o více než devadesát úhlových stupňů jinde, než jsem si původně myslel :-D

Někde ve Francii :-D (jsem si při tom vzpomněl na obrázek/mem, na kterém je vyfocený pes, jak sedí u počítačové klávesnice a pod ním je nápis "Vůbec nevím, co dělám". Byl jsem na tom v tuhle chvíli podobně, taky jsem nevěděl :-) )

Vlaky. Obsazují pravidelně šestou až desátou příčku mezi mými nejoblíbenějšími stroji :-) Ať už je to česká bardotka Zdeňka Klézla nebo tahle BB 15000 od pana Arzense.

Něco podobného platí i o tramvajích. Tahle projíždí pod remešskou katedrálou.

Podle tramvaje víte, že jsem pak zamířil do Remeše. Původně jsem ji chtěl projet, ale když se objevily nápisy, odkazující na jejich slavnou katedrálu, odbočil jsem do města. Jo, musím říct, že je úchvatná :-)


Začalo se pomalu smrákat a tak jsem po hodině procházení města pomalu pokračoval dál. Kolem desáté jsem narazil na směrovky nějakého kempu a rozhodl jsem se, že právě tam přečkám noc. Domluva s majitelkou byla taková...no, řekněme, že ne úplně přímočará. Francouzsky umím jen pár slov, a ona na tom byla s angličtinou dost podobně :-)

Rozbalení stanu jsem se trochu obával. Pokud si dobře pamatuju, naposledy jsme ho s lasičkou sbalili v dešti ve Švédsku, což už musí být čtyři nebo pět let. Od té doby se buď jen tak vozil na nosiči nebo ležel doma v garáži. Ano, bral jsem ho tedy s tím rizikem, že bude plesnivý nebo děravý a přinejhorším přespím v autě.
Nakonec nebyl plesnivý, ani děravý... Jen smrděl :-D Dalo se to přežít a ranní sprcha přišla vhod :-D

V druhé etapě mě cesta zavede až k English Channel, La Manche či Mor Bretannek. Jak kdo chce.

nepiju

13. července 2014 v 21:10 | já
"Ty máš vlastně docela štěstí, že nepiješ. To by ses asi upil k smrti," řekla Fau a popojela zamyšleně s plastovým zeleným traktorem džondýrem.
Má pravdu.

Minulý pátek jsem šel na koncert Ivy Bittové a druhý den do letního kina. Naše letní kino, to je nádherná záležitost - můžete sedět na lavičkách nebo se válet na trávě, hned vedle máte rybníček a za plátnem hospodu. Promítali Skřítka, což je údajně groteska. Ale pojednává o takových věcech, které člověka spíš rozesmutní, než aby odcházel s veselou myslí.

Při odjezdu mě napadlo, že bych mohl pár metrů od toho rybníčku kempovat. Třeba celý týden. Do práce to mám kousek, tak proč ne? A vezmu si s sebou kolo a budu jezdit na kole. Navíc tím získám výhodnou základnu k cyklistickým výletům po Šumavě.
Druhý den jsem si sbalil několik triček, karimatku, spacák a stan. Doma jsem řekl něco neurčitého, že se uvidíme asi tak za týden, a odjel jsem. Zavolal jsem Fau, jestli je doma. Byla, ale celá nějaká unavená. Zastavil jsem se za ní, přednesl jí svůj plán a nabídnul, jestli nechtějí stavět stan se mnou. Třeba by to mohl být pro malého hezký zážitek. Souhlasila, jediný problém byl v tom, že její přítel i s malým se měli vrátit z výletu až k večeru. V celém bytě byl ještě nepořádek, jak po poledni opouštěli byt - všude roztahané hračky, misky od jídla, rozsypané dřevěné kostky, knížky... Jo, život s aktivním děťátkem je náročný :-)
Jak jsem psal, Fau byla unavená, poslední dobou bývá hodně. Svým telefonátem jsem ji vlastně probudil. Nabídnul jsem jí, že pomůžu se sklízením. Trvalo to asi tři hodiny. Ani jsem jí neříkal, že jsem měl původně v plánu jet do práce a něco tam konstruovat. Pak jsme volali ty dva. Už byli skoro na cestě z Vydry. Setkali jsme se v kempu a opravdu to bylo fajn. V příjemném počasí jsme poprvé rozbalili stan, nedávno koupený v Lidlu (hele, mají stan pro tři, ten by se mohl hodit), zjistili všechny jeho nedodělky... :-D Ale jo, i teď po týdnu ještě drží a nepromokl.
Malému už se chtělo spát, takže všichni odjeli. A já zamířil do té práce a do stanu, mého nového domova, jsem se vrátil až v jednu v noci. Celý týden jsem byl mimochodem v celém kempu téměř sám.

Druhý den jsem strávil v práci. Odpoledne jsem se sice pokusil o cyklovýpad směrem nahoru do kopců, ale kvůli blížícím se černým mrakům jsem to zase vzdal. Dobře jsem udělal. Ještě jsem se pak vrátil do práce, protože ty nápady v mé hlavě bylo třeba převést do počítače co nejdřív.

Od úterního rána jsem seděl před monitorem a věděl, že teď už není cesty zpět a musím to dokončit stůj co stůj. Víte, v pátek se totiž ozval jeden z našich zákazníků, že by potřeboval něco strašně rychle vyrobit atd... No a já jsem mu slíbil, že to půjde. Mohl jsem ho odmítnout, ale já odmítám někomu pomoc fakt nerad. Ta věc měla být hotová ve středu. Úterý utíkalo rychle, znenadání byl večer a já viděl, že se budu muset rozdvojit. Inu, rozdvojil jsem se :-D Celou noc jsem na tom pracoval a ve středu v devět ráno bylo hotovo.

Tím jsem se mimo jiné vyhnul tomu, abych ve svém stanu přespal v ukrutném dešti. Vidíte, k něčemu mi to nakonec bylo :-)

No, v práci byla samozřejmě spousta dalších věcí k řešení, takže místo abych si šel lehnout, skončil jsem až v pět večer. Od šesté večerní do šesté ranní jsem pak spal jako nemluvně.

Na čtvrtek si nijak moc nevzpomínám. Páteční ráno vyplnila pracovní návštěva. Odpoledne jsem se pak jel do kempu podívat na malého, kterému rodiče pořídili první odrážedlo. Docela mu to šlo, rovnováhu držel bez problémů, padání zvládá taky bravurně :-) Ještě že je tam ta tráva. K večeru jsem odjel zase do kopců a po patnácti kilometrech mě zastihla ukrutná bouřka s ještě ukrutnějším lijavcem. Jsou tam takové dva baráčky - plánoval jsem, že se u jednoho z nich schovám. Když jsem kolem něj jel, zrovna vrzla vrátka a já zahlédl jeho obyvatelku (nějaká mladá, z Prahy). Slušně jsem se zeptal, jestli bych se u nich mohl schovat pod střechou, dokud to nepřejde. Zavrčela něco jako že jo a zapadla do dveří. Kolo jsem opřel o plot, zalezl do malých vrátek od stodoly a čekal jsem. No... bylo to od ní takové pohostino-nepohostinné. Kdyby někdo takhle přijel ke mně, zcela jistě bych ho pozval dál. Ale tak nebudu si tady stěžovat, jsem rád i za to málo... :-D

Po hodině už bylo jasné, že pršet nepřestane. Zavolal jsem příteli na telefonu, byl to přítel Fau, jestli by pro mě třeba nepřijel. Přijel. Naložili jsme kolo a jeli k nim domů. Když mě malý viděl, v první chvíli trval na tom, že se musím vykoupat :-D Radši jsem si s ním šel hrát. Malovali jsme po papírových krabicích, taky s nimi trochu házeli, ale dělalo to hroznej rambajz. Fau nám přišla naoko vynadat. Pak jsme malého uspali (to je vždycky nadlouho, on si moc rád povídá). A pak jsme si udělali něco dobrého k snědku a povídali si my tři dospělí. O všeličems. Až do jedné do rána.

Venku se to mezitím uklidnilo, takže jsem mohl zase sednout na kolo a odjet do svého dočasného domova.
To už tedy byla sobota. Celý den se na obloze tmavé mraky střídaly se sluncem. Nakonec jsem to risknul a odjel na dlouhý výlet po kopcích. Vyšlo to na 85 km. Na konci už jsem měl dost, přiznávám. A to mě ještě v jednom šíleném kopci předjel jeden takový...nojo, byl namakaný, holt jsem máslo. Lehce mě omlouvá, že už to bylo na mém šedesátém kilometru :-)

Dnes je neděle. Ráno se mi moc nechtělo vstávat, byl jsem celý zmačkaný. Nemám polštář, tak spím s hlavou na baťohu. Trošku mě tlačí jedna jeho velká plastová přezka :-)

Odpoledne jsem asi po měsíci zas jednou napsal G., jestli bych nemohl přijet na kus řeči. Strávil jsem s nimi asi dvě hodiny, povídali jsme si o chemtrails, proč jim oni věří a proč já ani trochu :-D No zajímavé to bylo. Nakonec jsme se shodli na tom, že i když máme diametrálně odlišné názory, obě strany si v závěru myslí, že je třeba svět dělat lepším. Aspoň že tak :-)

Ještě dvě noci a sbalím své stanové ležení.


Ve čtvrtek večer na mě strašně dolehla samota. Pár lidí mi napsalo a podivovalo se, proč v tom stanu bydlím. Na FB bych to veřejně napsat nemohl, takže jsem to něčím v dobrém duchu odbyl.

"U tebe věci nemívají důvod," napsala mi k tomu kamarádka.

Opravdu se zdá, že posledních několik let dělám věci bezdůvodně. Spoustu divnejch věcí. Cestoval jsem s neznámými lidmi. Navštěvoval hezké i škaredé koncerty. Chodil do posilovny. Projezdil hodiny a dny na kole. Dělal blázniviny na Staromáku a v metru.

Víte proč to všechno OPRAVDU dělám?

Kdybych je nedělal, musel bych asi začít pít - a upil bych se k smrti. Jsem hrozivě osamělej a ty činnosti, i když k ničemu nevedou, mi aspoň trochu dávají na tu osamělost zapomenout. Musím zkrátka nějak svoji mysl zaměstnat. Není to sice žádný řešení, ale vůbec netuším, jak to vyřešit.

Takže už to víte. I když jsem myslel, že tohle vám je snad jasný. V jistém smyslu jsem už dlouho na konci svých sil. Celé týdny trávím prací a spánkem a prací a spánkem a blbostmi. Neustálými depresemi z osamělosti, z chybějící komunikace.

Zkuste mi poradit, co s tím...

(A ještě jedna věta k těm, kteří mě znáte - zkuste se se mnou vídat častěji a zkuste mě seznamovat s jinými lidmi. Pomohlo by mi to. Fakt. Tohle mně samotnýmu vůbec nejde. Jen si vzpomeňte, jakou práci mi dalo si vás najít.
Nebo mi aspoň napište, že za to nestojím, pak budu vědět, na čem jsem :-) )

P.S.: Když odhlídnu od těch vztahovejch věcí, že mi už dlouho chybí i jen pitomý objetí od blízkýho lidskýho tvora (vida, a to jsem nikdy ty holky, který tohle psaly, moc nechápal), nebo ještě něco pitomějšího - zajít s někým do kina na film a popovídat si pak o něm, tak je tu ještě druhá věc. Kvůli tomu, že nejsem v pohodě, nejsem pak schopnej normálně fungovat, vymejšlet, tvořit a vůbec bejt na světě k něčemu užitečnej. A to mě pěkně sere.

hm...!

4. července 2014 v 0:21 | já
To, co bylo na tom místě divného, mi došlo až za pár kilometrů. Snad proto, že jsem si v tu chvíli mnohem víc všímal protijedoucího auta a zbytek scény vnímal spíš periferně...

Jsou všude. Opuštěné šedivé domy. Z části pobité eternitem, s oprýskanou omítkou, leckde i obnaženým zdivem. Okna buď vytlučená nebo zazděná, častokrát pobitá prkny. Stojí u zapadlých horských silnic i u širokých magistrál. Čas od času je naleznou noví majitelé, ale někdy se to na jejich vzhledu ani neprojeví.
Jeden takový dům stojí relativně nedaleko. Před patnácti lety u něj ještě pravidelně stavěl autobus, přivážející jeho obyvatele. Dvě docela normální rodiny. Rodiče pracovali v maloměstě a jejich děti v něm navštěvovaly základní a střední školy.
Ten dům je u hlavní cesty, vedoucí na hranici, denně kolem něj projede spousta kamionů a ještě víc osobních aut. Je poněkud nešťastně umístěný, protože svoji jakousi "zahradu" má přes silnici. Je tam pár kůlniček, garáž... Musíte pořád dávat pozor, aby vás nesrazilo auto. Proto není divu, že když děti vyrostly a odstěhovaly se, nechtělo se tam už nikomu zůstávat. Nakonec zůstal opuštěný, na prodej.
Jsou to asi čtyři roky, co se u něj začala objevovat zaparkovaná auta. V den svozu odpadu tam teď kolemjedoucí řidiči vidí pět vystavených plechových popelnic. Po krajnici teď chodívají obyvatelé domu směrem do maloměsta. Chodí jednotlivě i ve skupinkách. Ráno, přes celý den, i večer. Není to příjemná cesta, protože provoz je tam opravdu velký, silnice úzká a na mnoha úsecích vám nezbývá nic jiného, než jít kolem svodidel a doufat, že vás nesmete přívěs náklaďáku.
Je spíš výjimkou, pokud na schodech před domem nevidíte děti. Někdy jen tak leží v trávě a pozorují provoz, někdy hrají takové ty dětské nebezpečné hry a řidič jen trne, aby mu nevběhly pod kola. Nejméně dvakrát už jsem s hrůzou pozoroval pětileté caparty, kteří si hráli téměř přímo na silnici. Na tom místě si dávám velký pozor a doufám, že snad i ostatní.

Dnes jsem byl svědkem něčeho podivného.

U toho cikánskýho domku stál novej bílej eSkovej Mercedes. Právě z něho vystoupil šedovlasej chlap a dvě asi dvanáctiletý snědý holky.