Duben 2014

20.4. hrůžky

20. dubna 2014 v 17:42 | já
Páteční malá radost: Kamarádka poznamenala na FB, že má svátek Valérie. Žádnou Valérii neznám, ale strašně jsem zatoužil některé popřát. No řekněte sami, kolikrát v životě jste už přáli VALÉRII? :-D Nechal jsem si je tedy vyhledat pomocí FB a hned té první jsem poslal přání. Kupodivu přišla i odpověď s usměvavým díkem :-)
Paradoxní je (snad bych se měl cítit i zahanben), že normálně nepřeju téměř nikomu, jednoduše proto, že si žádná výročí nepamatuju a do kalendáře nekoukám =-)
--------------------------------------------------------------------------

Neustále jsem trochu nešťastný z toho, jak neumím psát. Ty myšlenky mě vlastně i trochu odrazují od nových článků, protože si vždy ještě před prvním napsaným slovem vzpomenu na své rozpaky při psaní všech těch dlouhých souvětí i vět krátkých - ani jedny se mi nezdají být dobře čitelné.

Včera se mi náhodou dostala do ruky jedna kniha. "I odešel hned král do zámku a cizince zavolat dal; ten přišel, poklonil se, políbil zlatem protkané roucho a pak vyřídil prosbu svého pána, kterýž byl králův nejmilejší přítel a snažně prosil, aby mu přispěl ku pomoci proti nepřátelům, kteří ho ze všech stran obkličují a jimž se ubránit nelze." Když jsem narazil na tuhle větu a uvědomil jsem si, že tohle jsem četl v devíti letech, obavy o přílišnou komplikovanost či nesrozumitelnost mých souvětí mě opustily :-D
-----------------------------------------------------------------------------


---------------------------------------------------------------------------

Hodně času z proběhlého týdne jsem strávil doma. Snažím se zahojit, termín velkého výletu se rychle blíží! Nejhůř je na tom moje pravé koleno. Pořád doufám, že se stane zázrak a za dva týdny budu schopný chodit na túry. On se nejspíš nestane no. Ale pšššt!

A jak jsem tak doma neměl co dělat (Jayi, nelži!), kouknul jsem se na několik epizod z různých seriálů. Abyste věděli, na seriály a obecně na televizní pořady a ani na filmy se nedívám už od gymplu. Jsou i výjimky. Před pár lety jsem viděl asi všechny díly Kanclu, nedávno jsem během dvou dnů shlédnul všechny epizody Čtvrté hvězdy a pravidelně si na netu pouštím Partičku :-)
Kancl mě moc pobavil svojí trapností. Čtvrtá hvězda vlastně taky. No ona vlastně i ta Partička :-)
Zato HIMYM, Joey, Červený trpaslík, pokusy z tohoto týdne, mě vůbec nechytly. První dva mi připadaly strašně nudné a ani v trpaslíkovi jsem nenašel nic, co by mě donutilo pustit si další díly. Nejspíš nejsem seriálový typ. Anebo jsem si všechny ty sitkomové situace už dávno užil v Kroku za krokem a Přátelích a Sexu ve městě a v současnosti mi nic neříkají. To je pravděpodobnější.

Ani na filmy se doma téměř nedívám. Stokrát lepší, než si pustit film na počítači nebo v televizi, je zajít na něj do kina. Už jen proto, že až na občas protivné spolusledující mě v kině nic neruší. Zato na počítači vždy sídlí v pozadí ten čertovsky pokušitelský internet :-) A pouštět si film jako kulisu k jiné činnosti mi připadá barbarské a k ničemu. Na druhou stranu, pokud bych to takhle dělal, možná bych konečně pochopil, proč si někdo pouští jeden a ten samý film několikrát ;-)

I přesto se mi ale za poslední měsíc v počítači objevily dva snímky. Přelet nad kukaččím hnízdem a Master and commander.
--------------------------------------------------------------------

Na Přelet mě navedl můj poslední komentující. Ten film jsem viděl, když jsem byl ještě malý. Rozhodně bych se k němu nevracel, pokud by mi ho nikdo nepřipomněl. Děj jsem si pamatoval jen matně, ale co jsem si pamatoval určitě, bylo naštvání na vrchní sestru. Tenkrát jsem samozřejmě bral vše jako velkou nespravedlnost a byl jsem z vývoje děje nešťastný.

Tehdy jsem ale ještě netušil, že poznám chod několika psychiatrických zařízení nepříjemně zblízka kvůli jednomu z mých nejbližších. Hranice mezi normálním člověkem a bláznem je tam nepříjemně tenká až nejasná. Nikdo normální si to asi neuvědomí. Přitom úplně stačí, aby byl například člověk vyčerpaný a lehce porušoval zásady normální lidské komunikace (kde normální může také znamenat v rámci každé rodiny něco jiného, že?), aby se jeho chování vymykalo běžným uznávaným vzorcům. Když se pak takový člověk dostane do ruky psychiatrovi, dělí ho od internace na oddělení a braní pilulek (skupinové terapie slečny Ratchedové se u nás asi moc neprovozují - naštěstí) jen pofidérní úsudek lékaře. A věřte mi, že když se dostanete mezi "blázny", nepomůže vám to uzdravit narušenou psychiku ani trochu. Vůbec nějak netuším, k čemu ta oddělení vlastně jsou. Míchají se tam mezi sebou lidé opravdu nemocní (s těmi si moc nepokecáte) s lehce trhlými (s těmi si pokecáte na nečekaná témata) až po ty dočista normální, které pobyt mezi ostatními jedině stresuje. Ty dvě poslední skupiny by tam podle mě vůbec neměly být! Ani v tom případě, že jim nemá kdo podepsat reverz a vzít si je domů, tak jak jsme to několikrát udělali my.

Citlivější duše se totiž začnou zajímat o ty ostatní, o jejich problémy, brát si je za své a zabývat se jimi. Takže místo aby se na místě zbavili svých starostí, naopak na svoji narušenou duši navalí další břemena v podobě příběhů týraných svobodných matek a lidí závislých na všem možném.
Pak lékařům nezbývá nic jiného (opravdu ne? zajímá se někdo o příčiny zhoršených stavů?), než nasadit silnější antidepresiva a utlumit lidskou duši až ke stavu, kdy je jí všechno jedno. Když pak při návštěvě takového člověka vidíte, důvěrně známou osobu, nyní bez vlastní vůle a s úplně jiným charakterem /žádným/, chce se vám brečet a víte, že takhle je to naprosto špatně.

Bohužel se pak nemůžete divit, že McMurphy dopadl tak jak dopadl. S tímhle závěrem jsem Přelet dokoukal. McMurphy udělal velkou chybu, když si myslel, že v tom prostředí vydrží bez ztráty kytičky. Slečna Ratchedová pak byla jedním z mnoha a mnoha lidí, kterým dělá dobře nad někým vládnout. Ani v tom nebyla nijak zvlášť extrémní. Pak už stačí jen jiskra - a je strašně nepravděpodobné, že by následný požár přežil bez úhony i ten slabší.
----------------------------------------------------------------------

Film Master and commander jsem si stáhnul hned po přečtení knihy Velitel šalupy, podle které byl volně natočen. Ono je to vlastně jinak - anglický originál rozsáhlého díla o kapitánu Aubreyovi čítá 20 svazků! Říká se, že když překonáte první část knihy a dostanete se až k první bitvě, přečtete pak už všechny díly. Věřil bych tomu. I když je příběh místy obšírně popisný (pro mě - technika - se naopak jedná o velmi zajímavé části textu :-D ), má děj přesto rychlý spád, vůbec není nudný a vyskytuje se v něm přesně takový humor, který mám rád.


Byl jsem proto velmi zvědavý na výsledek převodu knihy na filmové plátno, už jen proto, že film byl docela dobře hodnocen.
Moji milí, ten film je naprosto jiný, bohužel mnohem horší, než kniha! :-D Z humoru v něm zůstaly jen občas se objevivší nedostatečné střípky, příběh samotný se mi pak zdá celkem odfláknutý. Samozřejmě, že je extrémně obtížné divákovi přednést charaktery postav během pouhých dvou hodin, když kniha na to má téměř nekonečně mnoho stránek. Co se dá dělat...

Kniha je zkrátka kniha :-) A pro mě teď vyvstala otázka, zda se na další díly vykašlat nebo si je přečíst v angličtině, protože do češtiny toho moc přeloženo nebylo 8-)

11.4. táhni a srůstej!

11. dubna 2014 v 20:36 | já

Kromě kraviček se na tomhle blogu pravidelně objevuje i jeden vůl :-D
Sedím doma, tři končetiny mám v obvazech. Prsty naštěstí fungují, i když moc slavné to s nimi také není.
Co se stalo? Inu...vlastně ani nevím. To si takhle jedu na kole, u toho ještě volám a najednou se kloužu po asfaltu :-) Stane se. Nedopadlo to zas tak nejhůř, hlavu mám v pořádku a ten zbytek se spraví. Jen to přišlo v nevhodný čas, protože za necelé tři týdny začíná můj zámořský výlet. Snad se do té doby zahojím.

A zrovna zítra jsem se měl jet podívat na jednu konferenci. Copak tam takhle můžu, se zkrvavenými prsty? :-D Ve skrytu duše doufám, že se mi to podaří nějak do zítřka vyřešit. Třeba převlekem za mumii :-D
--------------------------------------------------------------------------------------

Asi nastal pravý čas, abych vám dnes povyprávěl o jednom dávném smolném víkendu. Rozsahy zranění byly přibližně stejné. Vlastně ne, bylo to horší, protože tenkrát jsem nemohl odjet po svých, dali mi nohu do gypsu.


Celou dobu, co jezdím na motorce, je mi nepříjemné jezdit jen tak po okolí. Cesty by měly mít svoje cíle. Pokud možno vzdálenější cíle. Třeba přes půl republiky. A takový jeden cíl mě před lety čekal ve východních Čechách.
Vyjel jsem z domova kolem poledního. Kromě přilby a rukavic jsem z motorkářské výbavy neměl nic. Starou sešívanou koženou bundu, džíny a na zádech baťoh. A motorku po tátovi. Cesta při krásném počasí rychle ubíhala. Vybíral jsem si spíš menší cesty - přece jen, můj stroj už měl na krku čtyři křížky. Při jedné navigační zastávce jsem z legrace psal spolužačce z Čáslavi, že pojedu kolem a zastavím se, tak ať se na mě připraví.

Někde u Kutné hory jsem se blížil k pravé zatáčce na vrcholu horizontu. V plné rychlosti jsem na horizont vyjel, chtěl zatočit doprava...a...v tu chvíli mi znenadání podjelo přední kolo, řídítka zakmitala a já i motorka jsme už dál pokračovali po asfaltu. Inteligentně jsem jel v poloze "po břiše a po loktech". Rukávy to nevydržely, nitě praskly a poslední metry jsem už brousil svoji kůži. Zastavil jsem se asi po třiceti metrech o trávu u levého příkopu. Vybuzen koňskou dávkou adrenalinu jsem se zvednul, postavil motorku a začal zjišťovat škody. Pěkně mě pálily lokty a kolena. Kalhoty to sice vydržely, ale kolena jsem měl úplně spálená. O loktech darmo mluvit. Na přilbě v oblasti brady se objevil krásný hluboký šrám.
Motorka, až na sklopená řídítka a promáčklou nádrž, přežila bez větší újmy. Trochu obroušená.

A proč se mi to vlastně stalo sakra? Vykročil jsem po silnici zpátky k horizontu. Když jsem přešel na pravou polovinu silnice, začaly mi podklouzávat kanady. A to tak, že dost. No jasně, olejová stopa! Táhla se už zdaleka a dál i pokračovala. Některému z traktorů zřejmě praskla hadice hydrauliky. Super.

Tak, co teď? Daleko od domova, špinavej, s nasbíraným štěrkem v loktech... :-)
Potřeboval jsem se někde umýt, nebo spíš pořádně vydrhnout. A tak jsem do té Čáslavi nakonec opravdu přijel. Požádal jsem o koupelnu, mýdlo a kartáč a už to jelo. Septonex z lékárničky dílo ďáblovo dokončil.

Pak jsem v paměti zapátral po nejbližších příbuzných a vydal jsem se směrem k Benešovu. Na dveře jsem jim zaklepal za soumraku. Mezitím jsem ještě zavolal tátovi, že to úplně dobře nedopadlo, ale že zítra v pořádku dojedu domů.

Ráno jsem se chtěl zvednout z postele. Moc to nešlo. Jednak mě bolel celej člověk a jednak jsem byl přilepenej k dece :-D Brrr. Na cestu jsem se vydal po společné snídani. Rozloučil jsem se a zamířil k centru Benešova. Potřeboval jsem si vybrat nějaké peníze, v peněžence nic nebylo.

Při cestě malou ulicí z centra jsem si představoval, jak se asi bude táta tvářit, až mu o tom budu vyprávět. Projížděl jsem křižovatku a najednou BUM!!!!! Přímo přede mnou se zjevil pravý bok červené škodovky. Nestihl jsem nic, ani zabrzdit, ani si uvědomit, že tam něco je. Prostě jsem do ní narazil.

Asi si dovedete představit, co se mi v té chvíli honilo hlavou. Ty blbče jeden - to oslovení směřovalo řidiči auta. Až do okamžiku, kdy jsem vstal ze země a pohledem zpět se přesvědčil o nepříjemné existenci značky ve tvaru trojúhelníku obráceného na špičku. Jak jsem byl celý rozvrkočený ze včerejška, přehlédnul jsem, že mám dát přednost!!! Ach bože. Letmý pohled na motorku mi stačil k tomu, abych věděl, že po svých už domů opravdu nedojedu. Jayi, tohle jsi pěkně zvoral!!

Objevili se policajti, sepsali jsme to spolu. Kulhal jsem na levou nohu, přiskřípla se mi při srážce mezi auto a motorku. Odvezli mě do nemocnice, šup na rentgen (sestřička na mě divně koukala a vy byste koukali také - těch zranění na mně bylo od včerejšího dne už požehnaně, musel jsem vypadat strašně :-D ). No a to byla konečná, protože jsem měl zlomený malíček. Dostal jsem slušivou sádru a doporučení, ať si pro mě někdo přijede.
Chudák táta. Přijel, i s půjčenou dodávkou. Naložil motorku, nacpal mě do auta a odvezl nás domů.

-------------------------------------------------------------

Říká se, že každý motorkář musí aspoň jednou spadnout. Podle mě je to blbost. Záleží na štěstí a připravenosti. A koncentraci. Já ji tenkrát neměl, to bylo celé.
Od té doby jsem najel spoustu tisíc kilometrů. Objel jsem na motorce pořádný kus Evropy. Pár dalších krizovek jsem samozřejmě zažil, ale neboural jsem už nikdy. Snad mi to vydrží.


A Z TOHO KOLA UŽ SNAD TAKY VÍCKRÁT NESPADNU! :-D

6.4. dárečky

6. dubna 2014 v 0:52 | já
"A kde je dáreček?" Velké modré oči pod blonďatou kšticí se na mě tázavě a zmateně zadívaly.
Můj nepravý synovec právě rozbalil knihu o zvířatech, kterou jsem mu daroval. Já to tak původně nechtěl, ale Fau dostala skvělý nápad, že dostane dáreček od strejdy. Dva dny mu doma říkali, že mu strejda přinese dáreček, a takhle to dopadlo :-D Velké těšení předem je totiž vždy následováno zklamáním ;-)
-------------------------------------------------------------------


Od prvního dubna zase jezdím na kole. Dnes to bylo potřetí a pokud pojedu i zítra, bude prvních sto jarních kilometrů za mnou. Jarní příroda je zajímavá. Vše je zatím obnažené. S překvapením nahlížím do jindy zarostlých dvorů samot a do skrytých zákoutí lesa. Opravdu je to zatím jiná krajina, než jakou jsem znal z léta. Krávy už se pasou venku, ale nezdá se mi, že by měly co spásat :-) Cestou plaším i dost divoké zvěře, srnky a zajíci se nemají kam ukrýt.
Překvapilo mě, že proběhlá zima ani letošní dvě překonané chřipky (nebo co to bylo) se na mých výkonech přiliš nepodepsaly. Asi už jsem si na obvyklých třicet kilometrů zvykl. Je třeba přidat :-) Také jsem si uvědomil, že jsem získal poměrně velkou jistotu při jízdě bez držení - všechny kopce už sjíždím takhle. Snad mě žádný ten zajíc nepřekvapí.
V hlavě mi klíčí takový malý plán...cesta na kole k moři. Musel bych si na ni vyhradit čas, což je docela problém, ale láká mě to.


---------------------------------------------------------------------

Ani jinak jsem za dobu od posledního článku nezahálel. Zúčastnil jsem se Žižkovské noci (divadlo, koncert, Žižkovský vysílač :-) ).
Setkal jsem se se svými budoucími spolucestovateli. Bude to s nimi zajímavé, to rozhodně.
---------------------------------------------------------------------

A taky jsem se poprvé od našeho srpnového podivného rozloučení viděl s lasičkou. Celé měsíce jsem jí nenapsal, protože jsem si myslel, že o to nestojí. Ona mi nepsala, protože mě nenávidí nebo tak nějak. Možná to je moc silné slovo. Každopádně to v sobě nemá vyřešené. Proběhly mezi námi během té doby velmi sporadické výměny nic neříkajících smsek. Až před týdnem přišla jedna ve znění "Já tě nemám ráda." Zčista jasna, z ničeho nic. Jen tak. Odepsal jsem, že já ji rád mám a že mě to mrzí. A po několika dalších zprávách jsem jí nabídnul, jestli se nechce vidět. Kupodivu neodmítla. Tak jsme se tedy viděli.
Na úvod mi hned oznámila, že netuší, co si od takového setkání slibuju. No co by - nějaké znormalizování vzájemných vztahů, odvětil jsem. A pak jsme se asi hodinu procházeli a říkali si o událostech, které se nám v životech mezitím odehrály. No a pak jsem zase odjel. Přišla mi sms, že ačkoliv je to divný, vlastně je ráda, že jsem přijel.
Ok. Snad to tedy povede k něčemu normálnějšímu...
---------------------------------------------------------------------

Už se vám někdy stalo, že byste byli posedlí chováním druhého člověka - protože byste s ním bytostně nesouhlasili? Protože vy byste takhle některé věci nikdy neprováděli? (Ale možná taky jo, jenže nikdy nebudete mít příležitost, takže vlastně nemůžete říct že ne, ale aspoň si to myslíte, protože to záleží do značné míry i na nastavení charakteru vlastní osobnosti).
V takovém rozpoložení jsem už od podzimu já. Existuje jedna osoba z minulosti, která mě něčím velmi irituje. Bohužel na ni nejde úplně lehce zapomenout, protože se kolem ní rozjel jakýsi mediální cirkus (ano, právě s ním se nějak nedovedu vyrovnat) a občas na mě vykoukne z nečekaných míst internetů. Asi jsem byl vychovanej jinak, než abych se na to teď nedíval s lehkým opovržením. Ale hlodá to ve mně škaredě. A protože takhle to nejde donekonečna, rozhodl jsem se tomu postavit napřímo. Držte mi palce. Tenhle úkol je jak vystřiženej z učebnic psychologie :-D