8.3. všechno nejlepší ke dni

8. března 2014 v 0:26 | já
"Kdybych si tak mohla poskládat chlapa podle sebe. Od každýho bych si vzala, co se mi líbí."
"A ode mě by v něm taky něco bylo?" zeptal jsem se po chvilce váhání, zda raději mlčet nebo to risknout, s možností, že to pro moje ego nemusí dopadnout nejlíp. Mezitím jsme ušli další desítky metrů po zmoklé pražské dlažbě.
"Jo, taky." Odpověděla zvláštním tónem.
"A co?" Samozřejmě, kdo by nebyl zvědavý.
"Neřeknu. Strašně bych se červenala."
Egu bylo učiněno zadost vrchovatou měrou.
---------------------------------------------

H. jsem tenkrát kontaktoval sám, aniž by mě znala. Viděl jsem v ní spřízněnou duši. Byl jsem v zoufalé situaci, a jak se ukázalo, ona na tom byla jen o málo líp. Starost o G. nás vyloženě sužovala, nevěděli jsme co s tím můžeme udělat. G. to bylo jedno, žila v jiném světě. Asi si vůbec nedokázala představit, že svým chováním vyvolává ve svých přátelích strach. Šest měsíců jsme se o ní po icq bavili, podporovali se vzájemně, a v průběhu té doby, ač oba z diametrálně odlišného prostředí, jsme stačili probrat i jiná osobní témata. Jedno však bylo hlavní - H. měla na začátku prázdnin přijet k nám za G.
Dokázal jsem si představit, jak hektické to bude, takže jsem si pro ni k vlaku dojel, abych využil aspoň tu cestu k osobnímu setkání. Viděli jsme se poprvé naživo. Ona o hlavu větší, blondýna, mlaďounká. Já...jsem vypadal jako já :-) Ani to nebylo moc trapné, ale bylo jasné, že kromě G. toho v reálném světě opravdu moc společného nemáme.
Uběhly asi tři dny, do konce návštěvy zbýval ještě jeden. Nečekaně jsem byl pozván na večer na autobusák. Sešli jsme se tam já, G. s přítelem, nějaký jejich kamarád a H.. Už byli trochu rozpití vodkou s džusem, takže společná řeč se rodila velmi nenásilně. Pak se H. udělalo špatně a klopýtala pryč do okolní tmy. Šel jsem za ní. Podržel jí vlasy. Hladil ji po nich a uklidňoval. Ona mě odháněla pryč a G. chtěla, abych ji poslechl. Trvalo to docela dlouho. Pak nám H. vytuhla. Byla ve stavu, kdy moc nevnímala, ale vypadala, že to nejspíš přežije bez újmy. Nacpali jsme ji do auta a nejdřív ji odvezli k onomu kamarádovi, který tvrdil, že u něj může bez problémů přespat. Problém to nakonec byl. Ani G. se nechtělo si brát H. k sobě domů v takovém stavu, ale nakonec nebylo zbytí. Uvědomte si, že těm holkám bylo 14 a 15 let! Pořád jsem měl na jazyku, že když takový situace nejsou schopný řešit, když jsou na to ještě mladý, proč se do nich proboha dostávaj! Nechal jsem si to pro sebe...
Dovezli jsme se tedy k domku, kde bydlela G. a zazvonili. Dveře se otevřely, rodiče G. vykoukli a při pohledu na bezvládnou H. jim bylo vše jasné. Ani přítomnost dospělého příliš neotupila příval hrozeb z jejich úst na hlavu jejich dcery i její kamarádky. Ostatně, neměl jsem nejmenší zájem na tom, aby si mě zapamatovali, takže jsem se držel stranou a jen poslouchal. Dveře se za dětmi zabouchly a já odjel.

Druhý den ráno mi přišla sms. "Ahoj, včera jsem to strašně podělala, nemohl bys mě odvézt na vlak? Musím odsud vypadnout." Odvezl jsem. Cestou jsme si neřekli skoro nic, H. jela se zavřenýma očima. O dvě hodiny jízdy později jsme vlak na hlaváku stihli s obrovským štěstím přesně o zaklapnutí jeho dveří.

Za týden mi na icq přišla zpráva, že mi H. moc děkuje atd... Trvalo další čtyři měsíce, než se zase ozvala.

Opět jsme si začali psát, už více o nás dvou, než o G.. Stali se z nás celkem dobří kamarádi na dálku. Stále mezi náma byl a musel být jakýsi odstup, z mnoha důvodů. Ale měli jsme se rádi.

Příští srpen, tzn. více než za rok, jsme se neurčitě domlouvali, že bych za H. mohl na jeden večer přijet. Nakonec jsem prostě direktivně určil přesný datum a jel jsem. Na motorce, bral jsem to jako hezkej výlet.

Zas to bylo divné setkání. Prošli jsme se po večerním městě, jehož autobusové nádraží připomíná přístaviště mezihvězdných korábů, bavili se o věcech, zašli na náměstí na koktejl, doprovodil jsem ji zpátky domů až k paneláku. Pak do dveří. Měl jsem jeden úkol - slíbil jsem jí, že ono občas prohozené :-* v našich smskách se tento večer stane skutečností. Neměli jsme se k tomu ani jeden, protože kamarádi (a navíc já měl s líbáním cizích lidí fakt velkej problém). Nakonec, před závěrečným pozdravem na rozloučenou, jsem se natáhnul na špičky a splnil to. Pak už jsem mohl spokojeně odejít do svého hotelu.

Ráno jsem se sbalil a usedl za řídítka k dlouhé cestě domů. Dvacet kilometrů před domovem jsme se na jedné křižovatce otřeli s dodávkou. Škody naštěstí téměř žádné. O téhle nehodě jsem nikdy nikomu neřekl :-)

K našemu příštímu setkání došlo až zase za půl roku.

Dobrou noc :-)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zítra Zítra | Web | 8. března 2014 v 21:34 | Reagovat

Já vím, že se opakuji, ale fascinuje mne míra detailu, do kterých to popisuješ. Přeci jen to musí být mnoho let.
Proč jsou v tvém konání tak dlouhé intervaly? Vždyť dnes se vše děje tak rychle...

(btw, vážně vidím tlačítko pod článkem pro sdílení na facebooku? :D )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama