Březen 2014

13.3.31

13. března 2014 v 0:28 | já
Když se člověk neustále setkává s lidmi, do kterých byl někdy předtím zamilovaný, může se mu také stát, že si řekne: "Uf, ještě že jsme spolu nezůstali."
:-D

V pondělí jsem se zastavil u G., podívat se na jejího syna. Snad ani nemůže být její, jak moc je hodný! :-)
Při té příležitosti jsem jí hned sehnal chybějící šrouby a sestavil rozebranou dětskou postýlku. Když já děsně nerad vidím, jak je někde něco rozdělaného, no :-)

Jak jsem to šrouboval dohromady, nějak špatně jsem odhadnul nutný čas odjezdu. Měl jsem pak totiž namířeno do Prahy na jedno amatérské divadelní představení. Na místo samotné jsem přijel s náskokem několika minut, ale zaparkovat večer v centru se ukázalo jako naprosto nemožné. Po půlhodině kroužení jednosměrkami jsem to vzdal. Do maličkého divadla už se mi ani nechtělo, protože hra by zákonitě musela být mým pozdním příchodem narušena. Otočil jsem se a jel zase dvě hodiny domů, v duchu si nadával.
--------------------------------------------------------

Všiml jsem si toho kdysi dávno v bance. Seděli jsme proti sobě se zaměstnancem z klientské podpory. Už si nevzpomínám, co jsem potřeboval zařídit, asi bankovnictví po telefonu nebo něco podobného.
Ten člověk mi vysvětloval detaily smlouvy a ve mně se pomalu rozléval pocit blaženosti. Těžko vám jej popíšu. Představte si třeba, že jste maličtí caparti a mamka vám fouká na odřený loket a přikládá hojivou náplast. Vy cítíte, jak se o vás hezky stará. Tohle k tomu mělo hodně blízko.

Od té doby se mi tyhle pocity občas vrátí. Při zařizování pasu. Při sjednávání pojištění. Když mi dealer nabízí zboží z katalogu a vychvaluje jej. Při firemním školení bezpečnosti práce. Jde vždy o neznámé lidi, kteří se o mě v ten okamžik starají. Je to hrozně nebezpečné, protože jsem pak náchylný od nich něco koupit, vzít si něco navíc, nedávat pozor, nechávat se unášet blaženým pocitem.

Vysvětluju si to tak, že protože naprostou většinu času leží odpovědnost za věci na mých bedrech, má mysl si užívá každý okamžik, kdy si může vydechnout a nechat starosti na někom jiném.
Divné, že?
------------------------------------------------------

Na filmovém semináři jsme si jeden večer poušteli Panelstory. A ukázku ze Sedmikrásek. Dnes jsem v televizi viděl několik minut z Faunova pozdního odpoledne.
Musím se přiznat, že filmy od Chytilové nemám moc v oblibě. Jako lidé bychom si určitě nerozuměli, máme zásadně jiný pohled na svět. Přesto jsem ji vždy respektoval, částečně obdivoval, jako člověka se silným názorem.
------------------------------------------------------

Před časem mi začal blbnout telefon. Maličké, ze všech stran obouchané véčko. Měl jsem ho snad čtyři, pět let. To předchozí jsem jednou zlomil vztekem z bezmoci.
Popadnul jsem místo něj nějaký chytrý obnošený přístroj, který se mi doma válel. Po týdnu používání jsem byl nucen podívat se po něčem jiném. Bez fyzických tlačítek jsem začal být v autě nebezpečný svému okolí. Kromě toho, i když se jedná o jeden z nejmenších smartfounů, nedokázal jsem ho plynule vytáhnout z kapsy. Zkrátka byl úplně na pytel!
Když jsem se o tomto tématu bavil na návštěvě u Fau s jejím přítelem, nutil mi všelijaké smartfouní výhody. Odmítnul jsem všechny jeho argumenty, protože se docela lehce obejdu i bez navigace, rozhodně nechci od inteligentního budíku, aby mi sám řídil spánek, a mobilní internet považuju za mor, protože aspoň někdy si od něj chci odpočinout. Znám se - kdybych měl tu možnost, byl bych určitě připojený ke všem těm fejsbukům nonstop.

Druhý den jsme spolu s Fau jeli v autě a ona mi mezi řečí povídá: "N. si o tobě myslí, že jsi nějakej nabubřelej." Podívali jsme se na sebe a vzápětí propadli v hurónský smích :-D Je skvělé, že mám někoho, s kým si téměř stoprocentně rozumím.

No a jak to dopadlo? Hodilo by se na mě označení very very late adopter. Koupil jsem si úplně nový špičkový telefon...z roku 2008 :-D Sony Ericsson. Je malý, tenký, tlačítkový...a hlavně krásný. Youngtimer, dalo by se říct, pokud víte, co to znamená. Youngtimery mě totiž fascinují odedávna :-)


9.3. po dvaadvacáté

9. března 2014 v 3:41 | já
Kráčeli jsme s H. večerními uličkami staroměstskými a kolemjdoucí anděl od Mikuláše nám oběma dal lízátko. Došli jsme až na Karlák, zapadli do koktejlbaru a dali si - koktejl! :-) A druhý. A třetí. Atakdále. Když jsme vyšli ven do tmy, hodně jsme se smáli a malinko potáceli. Správně zvolená tramvaj nás dovezla až do krásného pronajatého bytu Fau, na víkend vždy pravidelně opuštěného. Půjčil jsem si od něj klíče. Je dobré mít dobré kamarády. Ve tmě jsem na noťasu pustil hudbu a rozbalil deku, kterou jsem odpoledne koupil, aby H. nebyla zima.
Naprosto to nebylo myšlené tak, že bychom spolu tu noc něco měli mít! Pořád jsme byli normální kamarádi.
Ale asi tušíte, co se stalo dál.
Ve chvíli, kdy jsem jí svlékal kalhotky, začali z reproduktorů hrát Röyksopp. To byste koukali, jak strašně erotická tahle hudba může být :-D Aspoň pro nás dva.
Tu noc jsme spolu komunikovali pouze francouzsky a i tak toho bylo víc než dost. Když se ráno objevily první sluneční paprsky, bylo načase jít aspoň na pár hodin spát. Po probuzení jsem se k H. zezadu přitiskl a přejížděl jí lehce prsty po stehně. Bylo tak neuvěřitelně dlouhé... :-D Ten pocit, ten údiv, si dobře pamatuju dodnes.

Trvalo nám pár dní, než jsme se z toho vzpamatovali. H. si na Silvestra našla kluka.

Pak mi to nějak splývá. Vím, že jsme se v dalším půlroce párkrát sešli. Ty víkendy měly vždy stejný průběh. Strávili jsme je celé v posteli, ale nespali jsme spolu. Dokážete si to představit? Masíroval jsem jí nožky, hladil ji všude možně, opájel se její vůní, ale nikdy jsme pod peřinami neskončili nazí. Bylo v tom mnohem víc přátelské náklonnosti (uznávám, dost podivně projevované), než čehokoli jiného.

Ale všemu je jednou konec. A tak jsme si na podzim udělali výlet na safari do Dvora Králové, přenocovali tam v tom jejich krásném hotelu...a celé dva dny nevylezli ven z pokoje, protože už jsme zřejmě byli oba dva velmi hladoví.


Ke konci roku jsme spolu jednou rozverně konverzovali po icq a H. se mě na něco zeptala. Odpověděl jsem jí nějakým šprýmem. Za dlouhý čas poté mi řekla, že hned následující otázkou mělo být "a nechceš si mě nechat už navždy?" Ale díky tomu šprýmu už nenašla odvahu k jejímu položení. Ironií je, že bych jí tenkrát s radostí odpověděl "ano, chci".

V lednu si H. našla někoho jiného. Dozvěděl jsem se to pár dní před tím, než jsme se opět jednou měli sejít. To setkání proběhlo a nedopadlo dobře. Nechápal jsem, proč jsem nepřišel na řadu já. Proč někdo jiný? Hodně těžce jsem se s tím celou noc srovnával. Ráno jsem H. odvezl domů a se slzami v očích se s ní rozloučil.

Pak naše setkávání samozřejmě ustalo. Psali jsme si ale pořád, naše přátelství trvalo. Asi po dvou letech se H. se svým novým objevem rozešla. Noooo...a sice už bylo jasné, že spolu nikdy nebudeme, ale to nám vůbec nezabránilo v několika dalších setkáních a promilovaných víkendech.

Od posledního takového setkání už je to asi rok a půl. H. se stala nepříjemně nespolehlivou, častokrát odvolávala společně domluvené večery, začal jsem se cítit odstrčený i jako kamarád. A konec už znáte, jestli to tady trochu čtete.
----------------------------------------------

Celou tu dobu vím, že i když jsme si milování (někdy i sex, co bych zapíral) spolu užívali, nebylo to dokonalé. Dokonalé to bylo, podle jejího vyprávění, až s tím druhým partnerem. Proto jsem byl loni v létě dost překvapený z vývoje rozhovoru, kterým jsem začínal svůj včerejší článek.


8.3. všechno nejlepší ke dni

8. března 2014 v 0:26 | já
"Kdybych si tak mohla poskládat chlapa podle sebe. Od každýho bych si vzala, co se mi líbí."
"A ode mě by v něm taky něco bylo?" zeptal jsem se po chvilce váhání, zda raději mlčet nebo to risknout, s možností, že to pro moje ego nemusí dopadnout nejlíp. Mezitím jsme ušli další desítky metrů po zmoklé pražské dlažbě.
"Jo, taky." Odpověděla zvláštním tónem.
"A co?" Samozřejmě, kdo by nebyl zvědavý.
"Neřeknu. Strašně bych se červenala."
Egu bylo učiněno zadost vrchovatou měrou.
---------------------------------------------

H. jsem tenkrát kontaktoval sám, aniž by mě znala. Viděl jsem v ní spřízněnou duši. Byl jsem v zoufalé situaci, a jak se ukázalo, ona na tom byla jen o málo líp. Starost o G. nás vyloženě sužovala, nevěděli jsme co s tím můžeme udělat. G. to bylo jedno, žila v jiném světě. Asi si vůbec nedokázala představit, že svým chováním vyvolává ve svých přátelích strach. Šest měsíců jsme se o ní po icq bavili, podporovali se vzájemně, a v průběhu té doby, ač oba z diametrálně odlišného prostředí, jsme stačili probrat i jiná osobní témata. Jedno však bylo hlavní - H. měla na začátku prázdnin přijet k nám za G.
Dokázal jsem si představit, jak hektické to bude, takže jsem si pro ni k vlaku dojel, abych využil aspoň tu cestu k osobnímu setkání. Viděli jsme se poprvé naživo. Ona o hlavu větší, blondýna, mlaďounká. Já...jsem vypadal jako já :-) Ani to nebylo moc trapné, ale bylo jasné, že kromě G. toho v reálném světě opravdu moc společného nemáme.
Uběhly asi tři dny, do konce návštěvy zbýval ještě jeden. Nečekaně jsem byl pozván na večer na autobusák. Sešli jsme se tam já, G. s přítelem, nějaký jejich kamarád a H.. Už byli trochu rozpití vodkou s džusem, takže společná řeč se rodila velmi nenásilně. Pak se H. udělalo špatně a klopýtala pryč do okolní tmy. Šel jsem za ní. Podržel jí vlasy. Hladil ji po nich a uklidňoval. Ona mě odháněla pryč a G. chtěla, abych ji poslechl. Trvalo to docela dlouho. Pak nám H. vytuhla. Byla ve stavu, kdy moc nevnímala, ale vypadala, že to nejspíš přežije bez újmy. Nacpali jsme ji do auta a nejdřív ji odvezli k onomu kamarádovi, který tvrdil, že u něj může bez problémů přespat. Problém to nakonec byl. Ani G. se nechtělo si brát H. k sobě domů v takovém stavu, ale nakonec nebylo zbytí. Uvědomte si, že těm holkám bylo 14 a 15 let! Pořád jsem měl na jazyku, že když takový situace nejsou schopný řešit, když jsou na to ještě mladý, proč se do nich proboha dostávaj! Nechal jsem si to pro sebe...
Dovezli jsme se tedy k domku, kde bydlela G. a zazvonili. Dveře se otevřely, rodiče G. vykoukli a při pohledu na bezvládnou H. jim bylo vše jasné. Ani přítomnost dospělého příliš neotupila příval hrozeb z jejich úst na hlavu jejich dcery i její kamarádky. Ostatně, neměl jsem nejmenší zájem na tom, aby si mě zapamatovali, takže jsem se držel stranou a jen poslouchal. Dveře se za dětmi zabouchly a já odjel.

Druhý den ráno mi přišla sms. "Ahoj, včera jsem to strašně podělala, nemohl bys mě odvézt na vlak? Musím odsud vypadnout." Odvezl jsem. Cestou jsme si neřekli skoro nic, H. jela se zavřenýma očima. O dvě hodiny jízdy později jsme vlak na hlaváku stihli s obrovským štěstím přesně o zaklapnutí jeho dveří.

Za týden mi na icq přišla zpráva, že mi H. moc děkuje atd... Trvalo další čtyři měsíce, než se zase ozvala.

Opět jsme si začali psát, už více o nás dvou, než o G.. Stali se z nás celkem dobří kamarádi na dálku. Stále mezi náma byl a musel být jakýsi odstup, z mnoha důvodů. Ale měli jsme se rádi.

Příští srpen, tzn. více než za rok, jsme se neurčitě domlouvali, že bych za H. mohl na jeden večer přijet. Nakonec jsem prostě direktivně určil přesný datum a jel jsem. Na motorce, bral jsem to jako hezkej výlet.

Zas to bylo divné setkání. Prošli jsme se po večerním městě, jehož autobusové nádraží připomíná přístaviště mezihvězdných korábů, bavili se o věcech, zašli na náměstí na koktejl, doprovodil jsem ji zpátky domů až k paneláku. Pak do dveří. Měl jsem jeden úkol - slíbil jsem jí, že ono občas prohozené :-* v našich smskách se tento večer stane skutečností. Neměli jsme se k tomu ani jeden, protože kamarádi (a navíc já měl s líbáním cizích lidí fakt velkej problém). Nakonec, před závěrečným pozdravem na rozloučenou, jsem se natáhnul na špičky a splnil to. Pak už jsem mohl spokojeně odejít do svého hotelu.

Ráno jsem se sbalil a usedl za řídítka k dlouhé cestě domů. Dvacet kilometrů před domovem jsme se na jedné křižovatce otřeli s dodávkou. Škody naštěstí téměř žádné. O téhle nehodě jsem nikdy nikomu neřekl :-)

K našemu příštímu setkání došlo až zase za půl roku.

Dobrou noc :-)


2.3. dva roky prázdnin

2. března 2014 v 1:06 | já
...abyste nařídil vojenský soud s I.W. ... neboť dne 16. března spáchal v horním kotci zvrácený zločin sodomie na koze.

"Je to zvláštní, jak zákon stále mluví o zvrácenosti sodomie," poznamenal Stephen. "Přitom sám znám nejméně dva soudce, kteří jsou pederasti... Co se s ním stane?"
"No co, bude pověšen. Vytáhnou ho na ráhno a z každé lodi eskadry vyšlou na tu podívanou posádky ve člunech. Koza se musí samozřejmě porazit - to je jenom fér - a bude se podávat k jídlu námořníkům, kteří na něj žalovali."
"To mi připadá dost extrémní. Nemůžete je prostě oba jen tak vysadit na nějaký ostrov - na oddělené ostrovy, pokud máte v té věci silné morální zábrany - a potichu odplout pryč?"
-----
"Tak tedy, na čelenu je příčné ráhno, na němž je stočená blinda. Takže mu přirozeně říkáme ráhno blindy. Potom, když vezmeme přední stěžeň, tak to spodní je přední ráhno a ta velká čtvercová plachta na něm napnutá je přední plachta. Nad ním se kříží přední košové ráhno, potom je přední brámové ráhno a malé královské, kolem nějž je omotaná plachta. U hlavního stěžně je to to samé, akorát hlavní ráhno přímo pod námi nemá na sobě uvázanou žádnou plachtu. Kdyby to tak bylo, tak by se nazývala čtvercová hlavní plachta, protože s touhle takeláží tu máte dvě hlavní plachty, napříč na ráhnu čtvercovou a támhle za námi vratiplachtu, zadní plachtu napnutou na vratiráhnu nahoře a na vratipni dole. Vratipeň je dlouhý třináct metrů, pane, a má sedmadvacet centimetrů v průměru."
-----

Před dvěma týdny jsem v knihovně našel Velitele šalupy. Z těch dvou ukázek byste si mohli domyslet, proč mě ta kniha tak moc baví :-D
-----

V pondělí jsem si byl zařídit pas. Předešlý mi propadl před čtyřmi roky. Díky Schengenu jsem ho nijak nepostrádal, ovšem svět není jen Evropa.
Ve městě jsem se cítil dočista nesvůj, protože bylo světlo. Budu si na něj muset zase pomalu zvykat, když přichází léto :-) Díval jsem se na ty roztodivné domy všude kolem. Zvláštní pocit.
-----

A proč že si zařizuju pas?
Inu, to máte tak... V širším okolí kolem Fau existuje jedna hezká šikovná dívka, která před nějakým časem ukončila svůj dlouholetý vztah. Fau s přítelem si usmysleli, že by to byla ideální partnerka pro mě. A tak mě s ní chtěli seznámit. Ono to ale není tak jednoduché, protože ona osůbka bydlí dost daleko. Což o to, klidně bych za ní doletěl, ale co tam. Přece nepřijedu a neřeknu "Nazdar, naši společní známí mají pocit, že bychom spolu mohli něco mít, tak jsem se přijel přesvědčit!" :-D Ne, takhle ne. Navíc jsem se začal po té masáži cítit dost nesvůj, protože mi oba začali říkat, jak nikoho dalšího volného neznají a jaká je to skvělá příležitost a jedinečná šance. Jako by nechápali, že vztah není nějaká matematika, ale je k němu potřeba hlavně lásky.

Pak se ale stala zajímavá věc. Ona dívka se rozhodla uskutečnit třítýdenní poznávací výlet do zámoří. Sháněla k sobě ještě nějaké lidi. Takže jsem se přihlásil, ono to vyšlo, poletím s nimi - a uvidí se. Podle mě je to takhle naprosto ideální.
I jinak to asi bude zajímavá zkušenost, protože trávit tři týdny ve společnosti tří neznámých lidí a ještě k tomu s nimi cestovat, to jsem ještě nezažil. Jsem zvyklý být hodně sám, a tam budeme pořád spolu, téměř každou sekundu, když to přeženu. Dovedete si to představit? Já vůbec :-D
-----


G. se minulý týden narodil kluk :-)
Vezmeme-li to od začátku... Poznal jsem ji když ještě chodila na základku. Před tím, než se vyspala se svým prvním klukem. Před tím, než začala hulit trávu a před tím, než rozbalila první psaníčko s pervitinem. Než si poprvé ve strachu v patnácti letech udělala těhotenský test. Než si nechala propíchnout bradu a pak si zas ten kus kovu vyndala. Než podvedla svého druhého kluka a s tím třetím začala žít. Než ji po jejich rozchodu odvedla policie z jejich společného bytu. Než se chtěla zabít. Než odjela (po prvním neúspěšném pokusu) za hranice. Než se zase vrátila s rostoucím bříškem.
O polovinu z těch věcí jsem se nějakým způsobem osobně otřel a některé dost intenzivně prožil, a přitom jsme se za tu dobu viděli opravdu jen párkrát.
Je tak bizarní a absurdní, že s životem mým a několika dalších lidí dokázala tak strašně moc zamávat jedna pitomá fotka na nástěnce.
Jednou o tom natočím film, na nějž do kina nikdo nepřijde :-)

Ve skladbách od DM jsem vždycky nacházel sebe. Proto je mám rád.
:-)