23.2. volný styl

23. února 2014 v 20:20 | já
Tak mám zase jednou chuť se před celým světem schovat. Myslíte, že by na moje nálady mohlo mít vliv třeba počasí, postavení měsíce nebo příchod jara? Nevím, nedovedu si ty změny moc vysvětlit.
----------------------------------------------------------

Tady by měl bejt nějakej úvodní text. Si ho nechám na jindy :-)
----------------------------------------------------------

Jednou jsem jel z Prahy, z koncertu asi nebo z něčeho jinýho, kdo si to má pamatovat :-) Domů jsem přijel po půlnoci. Těsně před zaparkováním jsem dostal nápad. Lasička byla už druhý den na turistickém kurzu se svojí třídou. Měli základnu asi dvacet kilometrů daleko. Návštěvy nebyly vítány. Jenže my byli zamilovaní, však jsme odpočítávali teprve třetí rok našeho vztahu. Vzal jsem si doma modrou křídu. Penzion, ve kterém byli ubytovaní, jsem našel lehce. Zaparkoval jsem dostatečně daleko od něj. Přískoky ze stínu do stínu, aby mě pokud možno nikdo neviděl, jsem se přiblížil až pod jejich okna. Slyšel jsem, jak se za nimi baví její spolužáci. Ve kterém asi spí ona? To je jedno, kvůli tomu jsem nepřijel. Svůj pátravý pohled jsem upřel na silnici. Od cedule, označující začátek obce, se jako had kroutila bílá čára na krajnici, pokračovala pod okny a ztrácela se v kopci. To je ono! Mlhavá představa dostala své obrysy.
Vzal jsem křídu a začal psát. Dostatečně anonymně, aby nikdo jiný nepoznal od koho vzkaz je, dostatečně určitě, aby lasička nemohla být na pochybách. Moc se tam toho nevešlo, křídou po silnici totiž nejde psát romány. Kromě toho je to poměrně časově náročné a já se bál svého prozrazení. Nesměl jsem udělat chybu, nebylo možné gumovat.
Pak jsem odjel.

Za dva dny jsem přijel navečer znovu. Tak co, našla jsi vzkaz? Prý z toho ráno bylo velké haló, že se to snad nesluší a kdesi cosi. Neprozradila mě, neprozradila se. Záviděly jí to ale všechny :-)
Správně by teď měla být na nějaké hře, venku. Pojeď radši se mnou - zacouvali jsme do polí. V miniautě to vždycky chtělo najít správné polohy, ale když se dva lidé chtějí pomilovat, jde to kdekoliv. Kdekoliv.

Na začátku jsme si dávali na čas. Už jsem to tu psal. Jezdil jsem za ní každý večer, nasedla do auta a v dojezdové vzdálenosti patnácti minut jsme společně hledali místa, kde nás nikdo nebude rušit. A tam jsme si povídali. A tulili se. A dlouze líbali. A hladili. A třeli, až jsme si prošoupali dvoje kalhoty. Nechtělo se mi pospíchat, nebylo kam. Odkládané splnění touhy jen rozdmýchávalo oheň v našich srdcích. Při jedné z výprav jsme v lese u řeky našli chatu, na kterou málokdy někdo jezdil. Byla zamčená, ale měla otevřenou verandu a krásné okolí. Strašně krásné místo, rád na něj vzpomínám.
Proč těch patnáct minut? Její rodiče trvali na tom, aby se včas vracela domů. A nám se od sebe vůbec nechtělo. Posouvali jsme chvíli rozloučení co nejdál to šlo a pak nás musela naše červená formule dovézt co nejrychleji do města. Rodiče dlouho nevěděli, že někam jezdí se mnou. Namlouvala jim, že je s kamarádkou. A i později, když jezdila na jeden den z víkendu přespávat ke mně, byla u "kamarádky". Mělo to víc příčin - kromě toho, že mě její rodiče nesnášeli, ani její kamarádky ze mě neměly radost. Až tak moc netuším proč, když mě nikdo z nich pořádně nikdy neviděl :-) (jo aha, no možná právě proto...)

Naše společné chvíle byly limitovány délkou večera a dojezdovou vzdáleností. Pak si našla "kamarádku", která bydlela dostatečně daleko, aby u ní mohla přespat. Poskytovala jí falešné alibi. Takže jsme mohli o některých víkendech objíždět i penziony. Všeobjímající duch konspirace se projevoval především v tom, že ji nikdo nesměl vidět se mnou v autě, takže ještě v několikakilometrové vzdálenosti od města se na sedadle spolujezdce schovávala.

Přesně nařízené dopolední časy příjezdů domů ji neopustily po celou dobu našeho vztahu. Ale vše špatné je k něčemu dobré. Vědomí rychle ubíhajících minut nás zastihlo vždycky hned po probuzení. Prý se na mě většinou dívala dlouho před tím, než jsem otevřel oči. Je to možné. Každopádně každé z těch jiter jsme celé promilovali. A vždycky, když se převlékala ze spacího trička do normálního, což bývalo tak čtvrt hodiny před nutným časem odjezdu, jsem nedokázal odolat a vzal jsem si ji ještě jednou i přes její lehké protesty. Pak nás zase musela zachraňovat ta červená formule.

Jednou jsme si vyjeli na víkend pryč a skončili jsme večer v Týnci nad Sázavou. Strašný město. Možnosti ubytování veškerý žádný, kromě nějaké ubytovny pro vodáky. Společná koupelna pro dva pokoje, v tom vedlejším opravdu někdo bydlel. Neviděli jsme se s nimi, nechtěli jsme.
V noci pod námi praskla postel O:-) (musela být hrozně nekvalitní, oba dva dohromady jsme měli maximálně 125 kilo). Prostě se zlomila v půlce, bylo po ní. Takové poněkud trapné, že... Ještě trapnější to ovšem bylo ráno, protože jsme museli odjet brzy (aby byla lasička zase dopoledne doma, grrr...) a v ubytovně nebyl žádný personál, se kterým by se to dalo dořešit. Takže jsme jim tam nechali dopis...vážení a milí, máte strašně fórové postele, které nic nevydrží, necháváme vám tu tisícovku navíc, kdyby to nestačilo, ozvěte se... Nikdo naštěstí nevolal :-D

Červená formule nás také vícekrát dopravila na výlet k Černému a Čertovu. V létě se pak tím okruhem nechá sejít po sjezdovce na Špičáku. V půlce sjezdovky je taková dřevěná bouda... :-D No trošku to tam nevoní, jako ve všech dřevěných boudách (se slzou v oku vzpomínám na naši dřevěnou stoletou zastávku, než ji zbourali). A když jsme skončili, bylo mi tak krásně, že jsem celý zbytek dolů došel nahý. Já, stydlín! :-)

V období s lasičkou jsem taky začal nabírat kila. Neuhádnete proč! :-D
Pokaždé, když jsme se večer loučili, strašně jsem chtěl ten stav omámení něčím prodloužit. Nejen smskami, které mezi námi létaly celou cestu domů. Takže jsem si skoro každý večer koupil na benzínce Milku a než jsem dojel domů, byla ve mně...

Tímto bych dnešní neuspořádané memoáry zakončil. Příště zas raději o něčem jiném :-)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 La vita è punk. La vita è punk. | Web | 24. února 2014 v 22:26 | Reagovat

Děkuji za pohádku na dobrou noc, dobře jsem se zasmála a taky ušklíbala, i valila voči.  Pac a pusu, snílkové!

2 Nellie Happiness Nellie Happiness | Web | 27. února 2014 v 20:08 | Reagovat

To se krásně četlo, snad bude někdy pokračování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama