Únor 2014

23.2. volný styl

23. února 2014 v 20:20 | já
Tak mám zase jednou chuť se před celým světem schovat. Myslíte, že by na moje nálady mohlo mít vliv třeba počasí, postavení měsíce nebo příchod jara? Nevím, nedovedu si ty změny moc vysvětlit.
----------------------------------------------------------

Tady by měl bejt nějakej úvodní text. Si ho nechám na jindy :-)
----------------------------------------------------------

Jednou jsem jel z Prahy, z koncertu asi nebo z něčeho jinýho, kdo si to má pamatovat :-) Domů jsem přijel po půlnoci. Těsně před zaparkováním jsem dostal nápad. Lasička byla už druhý den na turistickém kurzu se svojí třídou. Měli základnu asi dvacet kilometrů daleko. Návštěvy nebyly vítány. Jenže my byli zamilovaní, však jsme odpočítávali teprve třetí rok našeho vztahu. Vzal jsem si doma modrou křídu. Penzion, ve kterém byli ubytovaní, jsem našel lehce. Zaparkoval jsem dostatečně daleko od něj. Přískoky ze stínu do stínu, aby mě pokud možno nikdo neviděl, jsem se přiblížil až pod jejich okna. Slyšel jsem, jak se za nimi baví její spolužáci. Ve kterém asi spí ona? To je jedno, kvůli tomu jsem nepřijel. Svůj pátravý pohled jsem upřel na silnici. Od cedule, označující začátek obce, se jako had kroutila bílá čára na krajnici, pokračovala pod okny a ztrácela se v kopci. To je ono! Mlhavá představa dostala své obrysy.
Vzal jsem křídu a začal psát. Dostatečně anonymně, aby nikdo jiný nepoznal od koho vzkaz je, dostatečně určitě, aby lasička nemohla být na pochybách. Moc se tam toho nevešlo, křídou po silnici totiž nejde psát romány. Kromě toho je to poměrně časově náročné a já se bál svého prozrazení. Nesměl jsem udělat chybu, nebylo možné gumovat.
Pak jsem odjel.

Za dva dny jsem přijel navečer znovu. Tak co, našla jsi vzkaz? Prý z toho ráno bylo velké haló, že se to snad nesluší a kdesi cosi. Neprozradila mě, neprozradila se. Záviděly jí to ale všechny :-)
Správně by teď měla být na nějaké hře, venku. Pojeď radši se mnou - zacouvali jsme do polí. V miniautě to vždycky chtělo najít správné polohy, ale když se dva lidé chtějí pomilovat, jde to kdekoliv. Kdekoliv.

Na začátku jsme si dávali na čas. Už jsem to tu psal. Jezdil jsem za ní každý večer, nasedla do auta a v dojezdové vzdálenosti patnácti minut jsme společně hledali místa, kde nás nikdo nebude rušit. A tam jsme si povídali. A tulili se. A dlouze líbali. A hladili. A třeli, až jsme si prošoupali dvoje kalhoty. Nechtělo se mi pospíchat, nebylo kam. Odkládané splnění touhy jen rozdmýchávalo oheň v našich srdcích. Při jedné z výprav jsme v lese u řeky našli chatu, na kterou málokdy někdo jezdil. Byla zamčená, ale měla otevřenou verandu a krásné okolí. Strašně krásné místo, rád na něj vzpomínám.
Proč těch patnáct minut? Její rodiče trvali na tom, aby se včas vracela domů. A nám se od sebe vůbec nechtělo. Posouvali jsme chvíli rozloučení co nejdál to šlo a pak nás musela naše červená formule dovézt co nejrychleji do města. Rodiče dlouho nevěděli, že někam jezdí se mnou. Namlouvala jim, že je s kamarádkou. A i později, když jezdila na jeden den z víkendu přespávat ke mně, byla u "kamarádky". Mělo to víc příčin - kromě toho, že mě její rodiče nesnášeli, ani její kamarádky ze mě neměly radost. Až tak moc netuším proč, když mě nikdo z nich pořádně nikdy neviděl :-) (jo aha, no možná právě proto...)

Naše společné chvíle byly limitovány délkou večera a dojezdovou vzdáleností. Pak si našla "kamarádku", která bydlela dostatečně daleko, aby u ní mohla přespat. Poskytovala jí falešné alibi. Takže jsme mohli o některých víkendech objíždět i penziony. Všeobjímající duch konspirace se projevoval především v tom, že ji nikdo nesměl vidět se mnou v autě, takže ještě v několikakilometrové vzdálenosti od města se na sedadle spolujezdce schovávala.

Přesně nařízené dopolední časy příjezdů domů ji neopustily po celou dobu našeho vztahu. Ale vše špatné je k něčemu dobré. Vědomí rychle ubíhajících minut nás zastihlo vždycky hned po probuzení. Prý se na mě většinou dívala dlouho před tím, než jsem otevřel oči. Je to možné. Každopádně každé z těch jiter jsme celé promilovali. A vždycky, když se převlékala ze spacího trička do normálního, což bývalo tak čtvrt hodiny před nutným časem odjezdu, jsem nedokázal odolat a vzal jsem si ji ještě jednou i přes její lehké protesty. Pak nás zase musela zachraňovat ta červená formule.

Jednou jsme si vyjeli na víkend pryč a skončili jsme večer v Týnci nad Sázavou. Strašný město. Možnosti ubytování veškerý žádný, kromě nějaké ubytovny pro vodáky. Společná koupelna pro dva pokoje, v tom vedlejším opravdu někdo bydlel. Neviděli jsme se s nimi, nechtěli jsme.
V noci pod námi praskla postel O:-) (musela být hrozně nekvalitní, oba dva dohromady jsme měli maximálně 125 kilo). Prostě se zlomila v půlce, bylo po ní. Takové poněkud trapné, že... Ještě trapnější to ovšem bylo ráno, protože jsme museli odjet brzy (aby byla lasička zase dopoledne doma, grrr...) a v ubytovně nebyl žádný personál, se kterým by se to dalo dořešit. Takže jsme jim tam nechali dopis...vážení a milí, máte strašně fórové postele, které nic nevydrží, necháváme vám tu tisícovku navíc, kdyby to nestačilo, ozvěte se... Nikdo naštěstí nevolal :-D

Červená formule nás také vícekrát dopravila na výlet k Černému a Čertovu. V létě se pak tím okruhem nechá sejít po sjezdovce na Špičáku. V půlce sjezdovky je taková dřevěná bouda... :-D No trošku to tam nevoní, jako ve všech dřevěných boudách (se slzou v oku vzpomínám na naši dřevěnou stoletou zastávku, než ji zbourali). A když jsme skončili, bylo mi tak krásně, že jsem celý zbytek dolů došel nahý. Já, stydlín! :-)

V období s lasičkou jsem taky začal nabírat kila. Neuhádnete proč! :-D
Pokaždé, když jsme se večer loučili, strašně jsem chtěl ten stav omámení něčím prodloužit. Nejen smskami, které mezi námi létaly celou cestu domů. Takže jsem si skoro každý večer koupil na benzínce Milku a než jsem dojel domů, byla ve mně...

Tímto bych dnešní neuspořádané memoáry zakončil. Příště zas raději o něčem jiném :-)


22. 2. 2222

22. února 2014 v 21:37 | já
"Já si vezmu Honzíka," prohlásila rozhodně sedmiletá neteř. "Honzíka ze školy," dodala, abychom nebyli na pochybách, o kterého ženicha se jedná.
Je krásný mít na zásadní otázky jasný odpovědi.
-------------------------------------------------------------------

Moji rodiče se seznámili úplnou náhodou (já vím, každý se seznamuje náhodou, ale rozumíme si, že někdy je třeba té náhodě hodně pomoci...). Táta si tenkrát s partou ze stavby vyšel do města na zábavu. V tom městě byl na dva týdny, pak zase jeli dál. Mamka se v tom samém městě zrovna zastavila se školním výletem. Místem, kde se řízením osudu oba dva sešli, byl taneční sál hotelu Palcát.

Maminka seděla způsobně s ostatními poststředoškolačkami u stolu. (Nástavbové studium po ekonomce - mimochodem kdyby jí to rodiče nezakázali, bylo jejím přáním stát se vojandou...). Tatínek, (tehdy) hezký štíhlý sebevědomý sportovní typ, vešel do dveří sálu. Jejich pohledy se setkaly. Maminčinou hlavou okamžitě proletěla slova "tohohle kluka bych si chtěla vzít za muže". Tátovo hlavou proběhlo něco jako "tahle holka se mi moc líbí". Přece jen byl o něco zkušenější a obroušený životem :-)
Protancovali spolu večer. Určitě bylo hodně atraktivní, jak mamka neuměla česky. Proto je mi záhadou, jak si pak spolu celou noc mohli povídat. No, nějak asi jo, protože když se ostatní z party táty za významného mrkání ráno ptali, jak si to užil, upřímně jim odpověděl "vy jste ale volové".

Mamka druhý den odjela domů, dáááleko. Začali si psát. Měli to přesně vypočítané - každý týden si stačili vyměnit dva dopisy. Táta dlouho neváhal a za svojí milou se vypravil. Setkal se s dědou, s babičkou, přespal v jejich malém domku. Druhý den ráno s dědou domluvili termín svatby - za rok. Za ten rok najezdil za mamkou několik tisíc kilometrů.
A pak se vzali. Finýto.
-------------------------------------------------------------------

Jak to dopadlo, je druhá věc. Asi nebude překvapením, že se v naší rodině občas používala věta: "Že já jsem si radši nevzala Pištu Hufnágla!" Ale co jsem si tak všimnul, pořád je moje rodina v té "lepší polovině". Nerozvedli se, vychovali dvě děti, mají se rádi. Takovým svým způsobem.
--------------------------------------------------------------------

Já měl celkem jasno deset let.
A od té doby ani trochu. Zato mám čím dál větší jasno v tom, jak může člověk nakonec taky zůstat sám. Příklad mám v rodině, ve vesnici, ve vedlejší obci. Vždy se jedná o docela normální lidi, kteří zkrátka jen nevyužili té správné příležitosti - a pak už nikdy další nepřišla.
Nemá smysl si něco nalhávat. Mám dobře nakročeno k něčemu podobnému :-)
---------------------------------------------------------------------


19.2. NA 1552

19. února 2014 v 1:41 | já
Víte, že vypadám jako rozkřáplá dýně, ze které se dere zmačkaný papír? Opravdu, už to tak asi bude.

Už jsem měl být dávno doma a zase jsem se tu zaseknul. Ale na druhou stranu, nebyl jsem tu zbytečně, jako kolikrát bývám.Teď jsem s hrůzou kouknul do kalendáře, který se mi snaží připomenout nějakou návštěvu. Prý už zítra, ale já naštěstí vím, že přijde až pozítří.

Včera jsem strávil celou noc posloucháním elektroniky, protože...jsem si dal takový úkol :) Baví mě dávat si a plnit úkoly, když si myslím, že k něčemu budou. Klidně může jít o úplné hlouposti.
Možná že tohle zas taková hloupost být nemusí, kdo ví. Každopádně jsem narazil na zajímavé věci.

Mimochodem, ta kráva tady nahoře, ta je ze Stockholmu. Si tam tak visela a mně se líbila a vyfotil jsem si ji. Tenkrát jsem měl ve foťáku jen malinkatou SD kartu s mizernou kapacitou, takže jsem hodně zvažoval, co vlastně mám fotit. Stejně člověk vždycky fotí hlouposti. Ty nejhezčí věci tak jako tak nezachytí, protože buď trvají jen chviličku anebo na to neexistuje pořádná technika a ty obrázky vypadají stejně úplně jinak než ve skutečnosti.

Nevím jak pro vás, pro mě bývají mnohé fotky jen pomůckou k tomu, abych si vybavil ty krásnější, leč nezachytitelné obrazy. Úplně stejně mi však poslouží i letmo zachycené slovo nebo úryvek melodie. Spoustu věcí mám spojených, zamotaných v klubko pocitů, obrazů, hudby (jistě, i chutí, a o dotecích to platí také). Stačí brnknout a rozmotá se.

Se mi dneska něco povedlo. Povídám si s kolegou a říkám mu: "M. už vůbec nevěřím. Ať mu to někdo zkontroluje, protože já mu prostě po minulym tejdnu fakt nevěřim."
Za čtyři sekundy se na chodbě objevil M. a bylo mi jasný, že mě musel slyšet. Tak co s tou trapnou situací teď? V první okamžik jsem rozvažoval, jestli si to vzájemně vysvětlit nebo budeme všichni dělat jako že nic. Dal jsem však přednost vysvětlení, protože nesnáším, když mezi lidmi není jasno. A co myslíte? Ukázalo se, že M. má sice spoustu škraloupů, ale zrovna v tomhle byl nevinně, zbytečně jsem mu křivdil. Tak jsem nakonec rád, že jsme si o tom řekli a že ta trapná situace vznikla - pomohla dobré věci.

Je pozdě. Končím dnešní naivní povídání :-)
Dobrou noc.

K tomuhle obrázku se taky váže vzpomínka. Samozřejmě docela jiná, než by jeden čekal podle toho nápisu. A tak je to se vším :-D

17.2. bluesové dozvuky

17. února 2014 v 15:03 | já
Při nedělním nočním běhu po Karmelitské (ty tramvaje jsou v noci naprosto nepoužitelné) mi v kapse zavrněl telefon. Kdopak mi může v takovou hodinu psát, pomyslel jsem si...

Zlatínko moje, omlouvám se... Nečekám, že to pochopíš, ale mám pocit, že jsem v jednom kole. Na jednu stranu je to fajn, no na tu druhou... V sobotu jsem byla naprosto nepoužitelná, ne, že bych tě ráda neviděla, což tak nevypadá, viď? :-p A hlavně jsem myslela, že tu nebudeš, nevím proč. Máš mě rád? :-/ Nejspíš očekávám nějakou blbou odpověď... Musím jít spát, za pár hodin zas jedu do školy. Nějak nemůžu vypnout no... Sobota byla výjimkou, bohužel na úkor tebe.

Myslím, že je to taková hezká tečka za proběhlým víkendem.
A nejspíš to bude i definitivní tečka za velkým H, protože tohle nevypočitatelné chování přece nemůžu omlouvat donekonečna. Přátelství si představuju jinak. Asi jsem moc náročnej.


No a jinak kdyby někdo čekal, že sem napíšu něco dalšího z víkendu, tak ne :-)
Až třeba na úplně jinej blog a za pár let. Ale to vy už si nejspíš číst nebudete.

13.2. čtyři příšerní jezdci z apokalypsy

13. února 2014 v 1:53 | já
Nemá smysl psát dlouhý články, protože si z nich nikdo skoro nic nepamatuje :-D Empiricky ověřeno. A proč já si teda pamatuju skoro všechno? :-p

Čtrnáct dní jsem byl nemocný. Do toho jsem ani moc nespal, protože mě ve stejný čas zastihl "projekt". Ono to spolu nejspíš velice úzce souvisí. Zatím téměř pokaždé je to bohužel tak, že i když podle mě začneme s přípravou projektu relativně brzy a teoreticky by na všechno mělo být dost času, v praxi to vypadá docela jinak. I když už se blíží dedlajna, stále zůstává půlka věcí nedodělaných. Díky svému vysoce vyvinutému smyslu pro zodpovědnost (vůbec nevím kde se ve mně vzal, když třeba po celou školní docházku jsem býval takový lempl) pak projekt vezmu pod svá křídla, skoro přestanu spát, opřu se do práce a většinou ho taky úspěšně dovedu do konce. Ono totiž ani nic jiného nezbývá a po nikom jiném takové kvantum práce chtít nemůžu, to bych byl blázen a otrokář. Radši jsem si otrokem sám.
Takže za posledních čtrnáct dní jsem strávil v práci tolik hodin, že by to normálně vydalo na měsíc a půl.
Vždycky, když tam zůstávám přes noc, snažím se pak o to, aby mě nezastihla ranní směna. Když totiž začnou v půl šesté přicházet první ranní ptáci a uvidí mě, je jim jasné, že jsem tam strávil celou noc. A já takovou situaci (poměrně iracionálně) beru jako svoji prohru. Ono se docela dost často stává, že už toho mám taky po těch dvaceti hodinách dost, takže v pět už na to kašlu a jedu se vyspat. Vybírám si pak silnice, po kterých do podniku nikdo nejezdí. Protože efekt věty "jojo, já tě ráno viděl, jak jsi odjížděl z firmy" je pro mě možná ještě horší :-)

No to je jedno, už to zase máme za sebou a teď bude chvilku klid. Fakt si nemyslím, že bych to tak blbě plánoval, ale prostě...ty výkony ostatních jsou slabý, no :-D ;-) A pak stačí pár problémů, které se většinou zákonitě objeví, a vzácné zbývající hodiny ubíhají jedna za druhou. Ale zase je fakt, že když jsem ždímanej jako citron, stává se ze mě MacGyver a vyřeším snad všechno. Znáte MacGyvera? To nic, taky jsem ho nikdy neviděl :-D

-------------------------------------------------------------------------------------------

Před týdnem jsem na sobě nevědomky provedl zajímavý experiment. Jeho výsledek byl určitě ovlivněn i tím nevyspáním a stresem, nicméně jsem si jistý, že jen částečně.
Když jsem nemocný, táhne mě to k sladkým potravinám. Netuším proč, když s ucpaným nosem chutná všechno stejně, že. No, co se dá dělat. Koupil jsem si tedy večer krabici oříškových lázeňských oplatek (zdravím M. :-D ), nějaké cookies a asi ještě další ňamky. Usedl jsem k počítači, něco v něm kreslil a zbaštil všechny oplatky a polovinu sušenek a pytlík Nic Nacs.
Dřív by mi následný stav divný nepřišel. Tentokrát jo. Se zaujetím jsem pozoroval, jak mi začaly těžknout ruce, nohy, jak mi začalo rychleji bít srdce. Jak se celé tělo snažilo vyrovnat se s tím přívalem cukru. Fakt jsem byl překvapený, co se to děje a jak moc je znát, že je něco špatně... Zajímavá zkušenost.
--------------------------------------------------------------------------------------------

Na závěr jsem vám dnes chtěl něco pustit. Věřili byste, že tahle písnička už dosáhla plnoletosti?
Chtěl bych tenkrát tu dobu zažít :-)

(kdo si z toho poslechne víc než deset sekund, má u mě čokoládu :-D )

A přibližně z té doby je i následující minidokument. Každý žánr má své pionýry.

Dobrou noc :-)

10.2 banální projektyl

11. února 2014 v 0:37 | já
Přestavěli nám vnitřek Tesca. Krabice s mlékem jsou vtipně vyskládány ve dvou rozích na úhlopříčce. Smysl v tom hledám marně. Docela dlouho jsem uvnitř bloudil, než jsem našel potraviny pro můj život esenciální.
"Vzal bych si tu uzenou makrelu."
"A jakou chcete? Spíš větší?"
"To je jedno. ... Ale počkejte, dejte mi takovou, co se usmívá!"
Paní za pultem to chvilku nedocházelo a pak se rozesmála: "No nevím nevím, jestli tu takovou máme."
...
Přicházím ke kase a tu, kdopak to nevchází do dveří? P.!

P. jsem před více než rokem půjčil poměrně hodně peněz na podnikání. Bral jsem to jako ruskou ruletu - buď to vyjde a něco mi to vynese, anebo o ně přijdu. Ani jsme spolu nic nesepsali. Popravdě by to bylo pod moji úroveň. No, vypadá to, že jsem o ty prachy přišel :-) Minulé jaro mi P. přestal odpovídat na smsky a tak jsem to hodil za hlavu.

P. tedy vcházel do dveří Tesca, periferně mě zaregistroval, já jeho také, ale protože to byla mikrosekunda, pokračoval jsem směrem k pokladnám. Říkal jsem si, jestlipak bude mít odvahu opustit prostor, kde jsem ho nemohl vidět. Váhal jsem, zda se za ním vydat, nebo to nechat být, zaplatit a zase se rok nevidět. A pak jsem si řekl, že by mohlo být zábavné se s ním setkat. Vydal jsem se za ním. Jemu se to asi taky rozleželo v hlavě a vykročil též. Bylo zajímavé sledovat, jak se při rozhovoru chová člověk, který má na hlavě tolik másla. Okamžitě spustil, že o tom poslední týden přemýšlí a že asi našel řešení našeho problému. Zítra se prý sejdeme a domluvíme se. Beru to s rezervou, s hoooodně velkou rezervou. Myslím, že zítra zavolá, že až pozítří a pak za týden a nejspíš nikdy.
Ale kdybych čirou náhodou od zítřka přestal psát, asi opravdu našel řešení. Konečné :-D
-----------------------------------------------------------------------

Dneska hráli v Praze Depešáci! Nebyl jsem na nich. Divný, co? :-)
-----------------------------------------------------------------------

Bych vám asi měl dovyprávět tu Madeiru :-) Protože...nemělo by se zapomínat na to, že si taky občas udělám velkou radost :-)

Posledně jsem skončil tím, že mě v hostelu na kanapi budili pozdně noční příchozí.

V půl čtvrté jsem tedy konečně usnul, v půl šesté se velice svěží vzbudil :-D Potmě jsem došmatal do koupelny, nalil na sebe vědro studené vody a ve vypůjčené Toyotě si namířil po výpadovce z Funchalu směrem k východnímu cípu ostrova. Ten kruháč na konci cesty mi připadal trochu divný, na mapě to vypadalo jinak, ale tak co, ve tmě vypadají věci odlišně. Měl jsem ještě spoustu času, než slunce vyjde. Dospával jsem v autě. Nebo něco takovýho. Po hodině už se začalo rozednívat, tak jsem vylezl (venku kupodivu nebyla zima, i když foukal vítr). Zjistil jsem, že stojím před nějakým vojenským radarem. Dál to nešlo. To mi bylo fakt divný, tady přece měla začínat cesta pro pěší dál na východ. A tak, když už to vypadalo, že slunce vyjde, zjistil jsem, že jsem úplně někde jinde než jsem být měl :-D Takže zase do auta a hurá na ten správný kruháč a pak dál až na parkoviště. Odsud jsem se vydal po kamenité pěšině směrem k útesům. Trvalo to tak dvacet minut. A zjistil jsem, že dnes východ neuvidím - slunce se schovávalo těsně nad obzorem za mraky. I tak to ale bylo hezké.
Při pohledu na hodinky jsem si uvědomil, že budu muset zase pospíchat do hostelu. Martin se Španěly na mě už možná budou čekat. Aby si třeba nemysleli, že jsem se na ně vykašlal...


Ne, nečekali. Teda Martin jo, lehce rozladěný z toho, že Španělé ještě v devět nevstali :-D Inu, ty jižní národy. Já jsem využil následující volnou hodinu k tomu, abych se osprchoval a zkusil se trochu víc probudit. Ještě jsem probudil telefonem chlápka z autopůjčovny, abych si zamluvil Yarise na další dva dny, až do Silvestra. Byl nějakej zmatenej, ale slíbil mi všechno, co jsem potřeboval :-)

Cílem dne byly vodopády. Za zmateného navigování jsme nepropásli ani jednu odbočku a za asi hodinu a půl, takže v jedenáct, jsme byli nahoře. Tam už to nebyl takovej čajíček, teploměr ukazoval pouhých sedm stupňů nad nulou! Vyzbrojeni bundami a mými opotřebovanými koleny jsme se vydali vstříc džungli. Tím vás nebudu unavovat, fotek na netu je spousta a nic zajímavého kromě levád a vodopádů tam nebylo. Důležité je, že na konci trasy jsem začal své přátele mocně povzbuzovat, abychom chvátali nazpátek, protože si musím vyzvednout to své kolo! :-) Pospíchat moc nešlo. A kdybyste věděli, jak mě ty nohy bolely. Myslel jsem, že mi snad upadnou. Už toho na ně bylo moc. Cestou zpátky se naše miniskupinka roztrhala, Martin rázoval vepředu, já se ploužil uprostřed a Španělé se loudali vzadu. Řeknu vám, nahoře jsem byl šťastnej, že už to mám za sebou. Ale bylo dobře, že jsme tam jeli, protože v okolí jsem neomylně poznal cesty vhodné pro cyklistiku.


Když jsme přijeli do Funchalu, nechal jsem milé spolucestující na jeho okraji s tím, že když budou chtít odvézt do hostelu, až si dojdou na oběd, ať mi napíšou smsku a přijedu pro ně.
Já vyrazil pro kolo. Týpek na mě už čekal, po úvodních zdvořilostech mi nabídnul, že než soukat kolo do Toyoty, radši ho naloží do nedalekého mikrobusu a odveze mi ho tam. Souhlasil jsem. Jediný problém byl v tom, že on nevěděl, kde přesně hostel leží, zatímco já zas nevěděl, jak se tam rychle dostat. Nakonec jsem tedy měl jet první část cesty za ním a pak mě měl pustit před sebe.

No byla to jízda :-D V přecpaném odpoledním Funchalu jsme projeli asi deset tunelů, já kromě toho projel i tři červené, jak jsem ho nechtěl ztratit z očí, ale nakonec jsme se šťastně bez karambolu dokodrcali až ke dveřím mého dočasného domova. Vyložili jsme kolo, týpek odfrčel. A já začal nadšeně upravovat auto na kombinaci 1 muž a jeho kolo. Bylo to o centimetry, ale vešlo se! :-)


Přišla mi sms. Cituji: "Cau, tak jsem po obede, prijed pro me." Nevím, jestli vám to připadá normální tón, když někoho o něco žádám. Mně teda ne. Za lehkého skřípění zubů jsem se tedy vydal na druhý konec města. Kousíček před cílem jsem potkal oba Španěly. Byli na cestě pěšmo, ale domluvil jsem se s nimi, že je odvezu také. Opět cesta do hostelu - a vyzkoušel jsem, jestli si pamatuju tu, kterou mi ukázal týpek. Skoro jo :-) Ještě jsme hledali lékárnu a málem do nás někdo naboural. Všechno ale dobře dopadlo. Myslím, že jsme toho měli všichni ten den dost.

Večer jsem zaplul do společenské místnosti, kde seděli ti báječní lidé z různých koutů světa, cestovatelé, s lehkostí mezi sebou konverzující o nejrůznějších tématech, anglicky, německy, nezávisle na krajině původu. Připadal jsem si mezi nimi jako trotl, protože takhle lehce mi to teda nešlo. Ale zapojil jsem se do hovoru, jednak proto, abych přítomné Němky upozornil na to, že jim rozumím, zadruhé proto, že pocházely z města mému srdci blízkého, mého ročního německého domova :-) Jaká hezká náhoda.

S Martinem jsme se domluvili, že ho ve tři ráno svezu na letiště. Víte co? Udělal bych to rád, z prostého kamarádství. A on prostě musel začít mluvit o penězích, že ho to vyjde levněji než si vzít taxíka. Doprdelekrucinálfagotaleuž! Tak já se kvůli němu zase nevyspím a on to bude přepočítávat na peníze? Rezignoval jsem, řekl jsem si o pět euro a šel spát. Na horní lůžko palandy v pokoji, kde spaly samé dívky. Plus jedna babička z Dánska. Usnul jsem rychle, dřív než všechny vůbec přišly. Martin si měl pro mě v noci dojít.

Po půlnoci mě vzbudily podivné zvuky. Něco jako sténání ze sna. Lokalizoval jsem je v místě pode mnou. Bylo to zvláštní, evidentně se tam někomu něco zajímavého zdálo! :-) Fantazie mi hodinu pracovala na plné obrátky. Pak se otevřely dveře a vešel Martin. Viděl jsem, jak si svítí mobilem a neomylně zamířil k lůžku té babičky. Dalo mi práci ho na sebe upozornit, málem se mu podařilo ji vzbudit.

Odvezl jsem ho na letiště, rozloučili jsme se a byl jsem rád, že vypadl.
Když jsem za půl hodiny zase přijel do hostelu, zavrněl mi v kapse telefon. Panebože, doufám že si nezapomněl na pokoji pas, napadlo mě. Tak ne, jen benzínový vařič. Slíbil jsem, že mu ho přivezu nazpátek.
A zas jsem ulehnul nad tu roztomilou sténající dívku...

1.2. trhavé pohyby v zatáčce

1. února 2014 v 1:30 | já
Kdysi dávno mi Fau vyprávěla o studii, jež dokazovala slušnou korelaci mezi stylem řízení a tím, jaký je kdo milenec.

Ať už na tom je nebo není kus pravdy, často si na tu studii vzpomenu, když jsem zrovna spolujezdcem. Plynou z toho pak zajímavé postřehy o ostatních :-)

A následuje samozřejmě malé kritické sebehodnocení v trochu širším podání :-D

  • Je mi jedno, jaký dopravní prostředek řídím. Nevybírám si a žádný mi nepřipadá nudný, každý má něco do sebe. Tomu, který mě zrovna veze, jsem za jeho službu vždy vděčný.
  • Stejně tak mi asi nedělá problémy ujmout se řízení i zcela neznámého vozidla. Jsem poměrně dost a rychle adaptabilní.
  • Nejezdím na hranici možností auta. Nicméně mu ani nic nedaruju, když o to jde. Využívám veškerého jeho potenciálu v případech, kdy je to potřebné. Jinak ho spíš šetřím.
  • Ačkoliv se snažím auta před jízdou trochu zahřát, většinou někam spěchám natolik, že se mi to moc nedaří a někdy je musím nutit k velkým výkonům i studená.
  • Snažím se o velmi plynulou jízdu. Trhavé pohyby, neustálé vyrovnávání volantem, případně brzdění kvůli maličkostem a "že jsem si na něco zrovna vzpomněl" se mi (snad) daří eleminovat na minimum.
  • Před předjížděním si raději dávám načas. Připravuji se na něj poměrně dlouho předem. Pokud si nejsem jistý, raději počkám, než abych sebe i ostatní účastníky dostal do prekérní situace.
  • Parkuji se strašně velkými ohledy na ostatní. Aby mohli otevřít dveře, abych nikomu nepřekážel při vyjíždění... Nedodržovat pravidla, kde se smí parkovat, mi činí velké obtíže.
  • Limity dodržuji pouze v obci. Na volné silnici jezdím podle citu.
  • Za jízdy telefonuji bez handsfree i píšu smsky.
  • Za jízdy si nahlas zpívám.
  • Jezdím podle atlasu a orientačního smyslu. Měl jsem navigaci, avšak poté, co mi ji ukradli, jsem si další už nepořizoval.
  • Mám v autě binec.
  • Očekávám od vozidla, že mě nikde nenechá. Když se tak stane, kladu si to za vinu sám, leč ublíženým pocitům se nevyhnu.
  • Nelepím se blízko za auta přede mnou. Jediná výjimka je, pokud se k někomu bleskurychle blížím s úmyslem ho vzápětí předjet (viz bod "plynulá jízda")
  • Blinkry používám pouze v nutných případech, aby byli ostatní informováni o mých úmyslech. Potkávací a tlumená světla střídám s maximálními ohledy na protijedoucí. Pokud zapomenu přepnout, cítím se pak velmi provinile.
  • Když na to mám náladu a myslím si, že je to bezpečné, hraju si.
  • Jednou za čas (cca rok) se mi stane, že v rámci zažité rutiny udělám chybu kvůli své přílišné jistotě.
  • Za chyby se vždy omlouvám výstražnými blinkry. Někdy i rozhovorem mezi čtyřma očima.
  • Jsem schopný odřídit jakoukoliv vzdálenost na jeden zátah, případně s minimální přestávkou na spánek.
  • Věřím si. Myslím si, že se dokážu dostat z každé situace.
  • Nevracím se. Raději hledám nové, další cesty, než abych se vrátil a začal znovu. Ne vždy to je nejlepší nápad.
  • Nenadávám na ostatní. Někdy v duchu, ale nemyslím to příliš zle.
  • Pokud jsem v autě sám, vedu hlasité monology s okolními vozidly.
  • Snažím se nepřekážet rychlejším.
  • Někdy mívám výchovné tendence, vždycky mě ale po pár okamžicích přejdou.
  • Nechávám se vyprovokovat k závodům, pokud mám šanci na úspěch. V takových případech někdy i sám docela riskuji, ne však na úkor ostatních.
  • Usmívám se na řidiče, jedoucí ve stejném modelu auta :-)
  • Nemám žádný vysněný model. Dělá mi problém si mezi nimi vybrat.
  • Pokud už si nějaké vozidlo vyberu, pořídím, připadá mi krásné. Cítím úctu před tím, že ho takto krásné někdo stvořil a kochám se. Přemýšlím o tom, proč jeho tvary vypadají zrovna takto.
  • Nerad se vozidel zbavuji. Lehce mi přirostou k srdci (viz první bod).
Dobrou noc :-)