Cesta na Madeiru, díl třetí - stále hezčí

6. ledna 2014 v 0:02 | já
Přes páteční noc jsem svoje chmury zaspal a probudil se do slunečného větrného rána. V osm se začal celý hostel pomalu vzbouzet, všechno bylo slyšet, jak se někdo sprchuje, jak chodí po chodbě, jak si dělá snídani. Martin už nedočkavě stepoval venku. Jen klid, pomyslel jsem si a šel do sprchy. Do studené, jiná na mě už nezbyla.
Tak jak, půjdeme hledat auto? Během předchozího večera i dnešního rána nám spousta lidí říkala, že půjčovny jsou buď prázdné nebo chtějí za půjčení strašné prachy. Byl jsem navzdory těmto varováním klidný, vždyť při mém včerejším zjišťování cen mi nikdo nehlásil, že by ta auta neměl. Vlastně ano, v jedné půjčovně mi to ten chlap opravdu říkal, ale tam měli dost nízké ceny, takže zřejmě proto.
Dali jsme se cestou dolů k přístavu a pak ještě dál. Pár kroků od centra mi Martin povídá, že takhle daleko se nikdy nedostal (!). Pomyslel jsem si svoje. Přišli jsme do první půjčovny. Máte auto? Ne, až do prvního nemáme nic. Tam mi došlo, že sehnat na přelomu roku ve Funchalu individuální dopravní prostředek asi nebude tak triviální záležitost.
Dobrá, jdeme dál. Bohužel nás všude čekala stejná odpověď. V jedné kanceláři tedy auto měli, ale za 120 EUR na den - a do toho se nám fakt nechtělo. Nechali jsme si ji jako záložní variantu.
Uprostřed hotelové oblasti koukám na jednu výlohu...a došlo mi, jakou jsem včera udělal blbost. V honbě za jednou půjčovnou kol jsem jaksi přehlédnul druhou. Vůbec nevím proč, nicméně nápis "Freeride" (kromě půjčování kol pořádají i výlety na kolech do kopců...) jsem si včera přečetl jako "Free ride" a považoval ho za nějaké lákadlo pro turisty. To jsem ale trotl. Dnes měli zavřeno. Nu což, naťukal jsem do mobilu telefonní číslo z výlohy. Nikdo ho nebral.
Pokračovali jsme ve své pouti dál. Zdálo se, že možnosti jsou vyčerpány, nikde nic. Martin už by se vracel, ale já věděl, že nás čeká ještě jedna kancelář - ze včerejška má první. Takže jsme tam došli. A odsud odjeli v Toyotě Yaris :-)
Tímto okamžikem byl můj výlet zachráněn!

Vrátili jsme se rychle na hostel, naházeli do auta věci a vyrazili pryč. Ještě jsem Philovi řekl, že možná budeme spát v horách, ale ať mi radši tu postel přichystá (tentokrát už v šestilůžáku).
Zpátky na mobil se mi taky ozval někdo z Freeride a domluvili jsme se, že v neděli si dojedu vyzvednout kolo.

Madeira má díky své rozloze výbornou vlastnost - nemůžete se na ní ztratit. A tak i přes občasné navigační kiksy nás po několika hodinách uvítalo severní pobřeží.

Podívali jsme se do sopečné jeskyně, prošli se po levádě i dlouhatánským tunelem vykutaným skrz vrchol, vyfotili nějaké ty vodopády a k večeru to zakončili v Porto Moniz, u těch jejich přírodních bazénů.
Víc vám o tom psát nebudu, zajeďte si tam sami :-)

Na místě zvaném "Encumeada" jsme narazili na uzavřenou spojovací cestu mezi středem a západem ostrova. Samozřejmě mě zajímalo, proč je asi zavřená...

Na západním cípu ostrova se na nás snesla tma a my se rozhodli odjet přespat zpět do hostelu. Cestou měl Martin hlad (já nemám na cestách hlad nikdy, nevím proč), a tak jsme zastavili u jedné slušně vypadající restaurace. V poloprázdném sále jsem vybral stůl daleko vzadu až v rohu. Objednali jsme si, já už téměř pravidelně při výletech po jižních krajích něco vytaženého z moře. Přinesli mi jakési rourky, tipoval bych je na druh hlavonožců. Byly správně gumové :-D

Pozoroval jsem ruch v otevřené kuchyni a tu se odněkud vynořil kluk s kombem, noťasem a pouzdrem na kytaru. Našel si malinký stoleček asi metr od nás, zapojil kombo, z pouzdra vytáhnul klasickou španělku, nachystal mikrofon...a spustil! :-D Ale pozor, vzal to od Floydů přes Nirvanu a Lennona až po Dylana. Samé dobré kousky. Hrál i zpíval moc hezky, navíc to byl takovej správnej týpek... Musel jsem se při té večeři pořád usmívat :-) Občas tam něco zmotal, v takovou chvíli se kysele zatvářil, zdvihl oči a tam našel můj dobrácky se tvářící obličej, jako že se nic neděje :-) V jednu chvíli zahrál jakousi znělku, odložil kytaru. Zeptal jsem se, jestli už skončil. "I need to smoke," odvětil naléhavým hlasem :-D Po rauchpauze se vrátil a hrál dál a dál, až už jsme měli zaplaceno a museli jsme jít. Ale nechtělo se mi :-) Jo a abych nezapomněl, taky zahrál "El Mariachi" :-) Vyfotil jsem se s ním a nechal mu tam deset éček. Protože mi připravil opravdu fajn zážitek.

V noci jsme se dokodrcali do hostelu. Ještě venku mě Phil odchytil, jestli si s nimi nechci zahrát "a social game". Tak jsem šel. Tvářit se jakoby nic, když jsem si vytáhl charakter mafiána, mi moc nešlo. Holt se neumím přetvařovat :-) Ale nasmáli jsme se samozřejmě.
S párem Španělů jsem se domluvil, že by mohli jet v neděli na výlet s námi (oni už auto opravdu nesehnali).

Byl jsem už nabuzený na nějakou další akci. Přemýšlel jsem, co tak zítra. A napadlo mě, že bych se mohl dojet podívat na východní cíp ostrova na východ slunce. Protože jsem nevěděl, jak dlouho tam trvá cesta a ani co mě tam čeká, nařídil jsem si budík na půl šestou. Jenže budit kvůli mé kratochvíli v půl šesté všech šest lidí na pokoji, to mi přišlo dost drsné. Bloumal jsem po ztichlém hostelu. Hmmmm, jsou tu dvě společenské místnosti a v nich jsou gauče... A v autě mám spacák... Vyhodnotil jsem vzdálenost gauče od vstupních dveří jako dostatečně velikou na to, aby mě případně nikdo v noci nerušil a v půl jedné jsem tedy vysoukal spacák z obalu, zavrtal se do něj a zavřel víčka. Ne že by se mi snad chtělo spát, to vůbec. Ale potřeboval jsem to, že?
Bohužel jsem jaksi nepočítal s tím, že se během noci bude z města vracet ještě spousta lidí a každý se na mě zajde podívat a na něco se zeptá. Kolik platím za tuhle "postel", proč nespím v pokoji, jestli náhodou nejsem jejich kamarádka, která se jim v baru ztratila, jestli nejsem jejich kamarád, co blbnu... :-D No zkrátka, usnul jsem až v půl čtvrté.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama