Cesta na Madeiru, díl první - Lisabon

2. ledna 2014 v 21:59 | já
Jay si do jedenácti večer balil věci. Na poslední chvíli zjistil, že do batohu se mu balíček s plachtou na motorku už zkrátka nevejde (chtěl mít sebou pro případ nouze aspoň nějaký přístřešek). Pohled mu padl na sbalenou karimatku. Zkusil ji vytáhnout z obalu, položil plachtu na ni a pak obě dvě věci sbalil do jedné ruličky. Jako když se upeče roláda. Roládu pak za použití většího násilí nacpal do původního obalu a spokojeně se usmál. Vyšlo to. V půl dvanácté konečně zaklapl svá oční víka.

Pátou hodinou mu začal den, před šestou ho jeho hodný táta odvezl na autobus. Rozloučili se podáním ruky, popřáli si vše nejlepší do nového roku, šťastnou cestu i návrat.

Na Andělu vypadl z teplého busu do pražské zimy. Omotal si kolem krku černý šátek "Moto Guzzi" a po krátkém rozmýšlení vstoupil do Nového Smíchova. Hodinu jen tak seděl na lavičce. Naproti chlápek, o kterém bylo těžko soudit, jestli je bez domova nebo taky jen čeká, až se v devět otevřou obchody. Po neúspěšném pokusu o nalezení otevřené wifiny se zavrtal hlouběji do futuristické lavičkopohovky a přivřel oči. "Mistře nespat!" ozvalo se po chvíli. Míjejícímu zaměstnanci ochranky zamumlal do zad cosi o nemožnosti být venku v takové kose, když je všude zavřeno. "Co se dá dělat, pane, ale nespěte mi tu," odkráčel s pousmáním černě oděný muž.
Čtvrt hodiny před devátou usedla na protější pohovku asi dvacetiletá dívka. Zpod zimní čepice jí vykukovaly černé vlasy zastřižené pod bradu, na úzkém špičatém nose seděly brýle se stříbrnými obroučkami. Natřikrát omotaná vlněná šála zakrývala límec světle hnědého tříčtvrtečního kabátku z něhož pokračovaly tenké nožky v černých legínách a hnědých kozačkách.
Těm zvukům zpočátku nevěnoval pozornost. Došlo mu to, až když dívka začala viditelně třást rameny a tisknout si k nosu kapesníček. Plakala. Tu méně, tu více, občas se rozeštkala, pak na chvilku ustala, pak spustila nanovo. V takové společnosti začal být na rozpacích. Měl by se jí zeptat, co se stalo? Měl by se pokusit ji utěšit? Po několika minutách se rozhodl, že dnes na žádné takové věci náladu nemá. Sbalil se a odešel.


Na Můstku našel prázdnou Prahu. Směnárna, kde si chtěl nakoupit eura, byla zavřená. Téměř všechny obchody byly zavřené! Šestadvacátého prosince chtěli být všichni doma. Ale co teď s časem v tom liduprázdném prostoru? Odkráčel směrem k Rudolfinu, podíval se na hrad a metrem se nechal vyvézt do Dejvic. Busem pak na letiště. "Ty hele tady se jmenuje zastávka 'Divoká Šárka', to musím říct Fandovi s Šárinou, až přiletím," pochytil z hlasitého rozhovoru jakési hradečanky na zadní řadě sedadel.


V lékárně původně chtěl jen zubní pastu, jeho pozornost však připoutaly balíčky bonbonů z hroznového cukru. Vzal si dva, jedny banánové, druhé pomerančové. A Elmex. Kolem odbavovacího okénka prošel bez povšimnutí, "boarding pass" měl v kapse už od včerejška, zavazadla žádná.
Na rámu se rozsvítilo světlo společně s ostrým pípnutím. "Nemáte náhodou opasek?" Zavrtěl hlavou a s omluvným pohledem si sundal hodinky. "Teď už by to mělo být v pořádku," odvětil. Nacpal zase všechny věci zpátky do batohu a šel hledat svoji odletovou bránu. Našel ji až na konci haly, ve výhodném místě s výhledem na přistávací plochu. "Co bych tak...," pomyslel si, "co bych si tak koupil? Od rána jsem nic neměl." Vyhrála to velká trubička s lentilkami a Respekt. Lentilky zmizely během čtvrt hodiny. Po osmi odletech a příletech zamířil k té správné bráně konečně i stroj portugalských aerolinek.


Seděl na prostředním sedadle, což se mu hrubě nelíbilo. Vedle něj z jedné strany evidentně portugalská dívka z Erasmu, druhá strana už ho nezajímala :-) Během letu na ni sem tam mrknul, téměř celou dobu prospala. On chvílemi sledoval Mr. Beana na obrazovce před ním, chvílemi podřimoval. Podávaného jídla se ani nedotkl, nechtělo se mu. Občas zaslechl něco z rozhovoru dvou Čechů na přední řadě sedadel. Jeden z nich létal do Portugalska pracovně, druhý tam měl polovinu rodiny. "Ale oni to čtou Vaško, žejo?" dozvěděl se při průletu nad dlouhatánským mostem v Lisabonu. Pak letadlo přistálo.


Bylo by pod jeho úroveň nechat se do hotelu dovézt autobusem nebo taxíkem. Ostatně, ten hotel si vybíral právě tak, aby byl dosažitelný i pěšky. Bohužel nikde nemohl najít žádnou použitelnou směrovku. Trvalo mu asi půl hodiny, než si byl jistý, že kráčí po tom správném chodníku. Cestou potkal i tu erasmačku, táhla za sebou obrovský kufr směrem k parkovišti.
Na tvář mu dopadlo pár kapek, ale déšť téměř vzápětí ustal. S jeho neposlušnými vlasy si pohrávaly poryvy poměrně teplého vánku. Špičkou boty rozkopával hromady listí, ležící na chodníku v těch několika místech, jež právě neokupovala všude zaparkovaná auta. "Můj dům, můj hrad, tady to platí stoprocentně," pomyslel si při pohledu na rozložité vily po stranách silnice. Momentálně ho sice těšilo, že se chodník svažuje, ale věděl, že zítřejší cesta bude o to horší. Stopoval na hodinkách dobu, kterou bude na zítřejší návrat potřebovat. Do hotelu přišel po pětačtyřiceti minutách, už za tmy. V koupelně skromně zařízeného pokoje netekla teplá voda. Nad umyvadlem visel fén, zkusil ho zapnout - nic.

Prohmatal si dolní část zad. Už třetí den ho v některých místech dost bolela. Nikomu o tom neřekl, aby si kvůli němu ostatní nedělali starosti. Vybalil z batohu ledvinový pás Uvex (na motorku), obtočil ho kolem pasu. V zrcadle zkontroloval, jestli bude pod tričkem moc vidět. Nebyl. V blízkém supermarketu si koupil čtyři místní Actimely s příchutí "pinacolada", vodu a jedny cookies. V kapse mu zazvonil telefon. "Ahoj Jayi, ty dnes nepřijdeš?" z reproduktoru se ozvala M.. "Nooooo...mám k vám teď trošku z ruky," zazubil se. "Moc mě mrzí, že letos třídní setkání nestihnu, ale zrovna dnes jsem odletěl na Madeiru." Popřál bývalým spolužákům vše nejlepší aspoň po telefonu.
Cestou dolů k řece ho nepřestávala překvapovat jedna věc. Pohyboval se mezi sobě rovnými, dívky byly dokonce většinou menší než on, maximálně stejně vysoké :-) "Tady jsem se měl narodit," pomyslel si. Naopak svým oblečením se z davu dosti vymykal. Ve svém tričku v barvách trikolóry působil mezi ostatními lidmi, oděnými přinejmenším v bundách, z poloviny dokonce s kožíškem, jako cizinec.
Pak přišly samé úchvatné výhledy, na hrad, na řeku, na most, na stromy, na úzké uličky, na široké bulváry, na město. Lisabon se mu hodně líbil. Po ulicích se poměrně často válely rozbité černé deštníky. Netušil proč.
Nechal se vyfotit od dvou čínských turistek u ozubené tramvaje. Zkusil si i pár "selfies", i když mu to připadalo trapné.


Přišla zpráva od lasičky: "...kdy ty mě už prestaneš bolet?" S údivem odpověděl, co že to má znamenat. Vyměnili si pár krátkých zpráv, jako dva lidé, kteří si už pár měsíců z opatrnosti nic nenapsali. Žádný závěr nepřišel, smsky postupně utichly.

Po třech hodinách došel zpět do hotelu. Ledviňák si na noc nechal. Pod slaboučkou pokrývkou byla docela zima.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama