25.1. fíl špás dan

25. ledna 2014 v 21:16 | já
Znáte německého baviče (?) jménem Kaya Yanar? Před několika lety se ke mně náhodou dostala mp3ka se záznamem jeho vystoupení a od té doby mě spolehlivě kdykoliv rozesměje. Kdyby měl někdo zájem, následuje link na YT:


Bohužel se na ta videa můžu dívat jedině sám, protože neznám nikoho, kdo by měl náladu poslouchat něco takového v němčině. Popravdě řečeno se mi to občas zdá i docela náročné na porozumění. Ostatně s Dylanem Moranem mívám ten samý problém a řekněte mi, kdo nemá :-)
---------------------------------------------------------------------

Včera jsem vstával kolem šesté ranní, čekal mě náročný den. Vezl jsem do Prahy mamku k zubaři. A protože večer jsem byl pozvaný na maturitní ples v maloměstě a protože oblek z promoce, vytažený ze skříně, se mi nejevil nic moc, bylo mým cílem si dopoledne v Praze pořídit nový.

Nesnesitelná
Začali jsme u Hugo Bosse v Pařížské. Prodavačka mi hned na začátku zahlásila, že velikost na mě s velkou pravděpodobností mít nebudou, ale i tak jsme se tam pokusili něco vybrat.
Mamka stála kus od nás. Změřila si prodavačku nenávistně pohrdavým pohledem a říká: "Jayi my jsme v Praze? Přijeli jsme opravdu do Prahy????!!!"
Pokusil jsem se jí několika slovy zklidnit, ale už jsem tušil, jak to bude dál probíhat. Samozřejmě, ačkoliv obsluha byla profesionální a snažila se mi poradit, milá maminka dštila síru a oheň.
Když jsem se prodavačce nakonec za ten průběh omlouval, odvětila mi, že se nic neděje, že je na to zvyklá. Chudák!

Vyšli jsme ven na Pařížskou. Nevydržel jsem to a mamce jsem důrazně řekl, že jestli to takhle hodlá praktikovat i v dalších obchodech, budu ji nechávat venku. Ona se o tom odmítala bavit - "Jayi, nebudeme se přece hádat na ulici," a postavila mezi nás hradbu z netečnosti.

Přišli jsme do druhého Bosse na Příkopech. Tam to taky vypadalo neslavně, výběr velikostí měli větší, ale já zkrátka nemám konfekční postavu a vím to. Můžete namítnout, že si tedy mám nechat oblek ušít. Ano, souhlas :-) Včera na to jaksi bylo pozdě...
Mamka se malinko zklidnila, ale "nezlobte se na mě, vždyť vy tu máte samý obleky na dědky," si na závěr neodpustila.

Pak následoval Blažek (velikostně celkem OK, akorát že mně se oblek moc nelíbil), zkusili jsme Markse a Spencera (zamluvili jsme jeden modrý), zašli i do Zary (nic), a už to vypadalo, že se vrátíme pro ten zamluvený, ale ještě jsem navrhnul, že když máme čas, podíváme se do Černé růže. No a ze "Stones" už by nás bývala prodavačka poslala pryč, ale na poslední chvíli si vzpomněla, že by tam jeden mít mohla...a byl to přesně on. Naštěstí.

Kouzelná
Vešli jsme do čekárny u zubaře. Mamka nasadila svůj výraz "nevidím, neslyším". Když jsme byli po chvíli pozváni do ordinace, přivítal nás zubař slovy: "Paní ....., moc vám děkujeme za ty řezy, které jste tu pro nás minule nechala, byly moc dobré." Mamka byla ráda a já mu odpověděl, že pro ně něco napekla i tentokrát... Pak jsem se posadil na židli a byl přítomen celém zákroku, jako vždy.
---------------------------------------------------------------

Naposledy jsem měl slzy v očích celkem nedávno. Seděl jsem v sektoru 106, po pravici mamka, po levici její kamarádka a před námi na pódiu seděl u klavíru Elton John. Stalo se to asi při čtvrté či páté písni, byla to první opravdu notoricky známá a zároveň dostatečně krásná, věděl jsem, že mamce se bude líbit. A také že po jejím začátku se milá maminka opravdu teatrálně nachýlila směrem doleva a na kamarádku ukázala posunek, který měl znamenat "to je hudba mého mládí/vidím ho naživo/jsem šťastná".
Já se v tu chvíli musel odvrátit, protože se mi mocně zaleskly oči. Celou skladbu se mi po tvářích koulely velké slané slzy, poslové melancholického štěstí.
----------------------------------------------------------------

Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli tu něco bližšího o svých rodičích napsat nebo ne. Zatím byste mohli z těch několika zmínek v článcích získat dojem, že nejsou nic moc. A právě to bych nerad. Protože oni jsou rozhodně nejhodnější a nejobětavější rodiče, jaké ze svého okolí znám. Snad se časem do toho tématu ponořím, jde o poměrně pozoruhodný příběh. Aspoň myslím.
----------------------------------------------------------------

Co bych měl napsat k dnešnímu ránu?
Ve čtvrtek si voláme s Fau. Říkám jí, že v pátek jdu na ples a že mám dva lístky, a ona na to, že by možná šla, že by si chtěla zatančit. Nakonec jsme včera opravdu šli na ples spolu. Nutno říct, že dost pozdě, takže jsme nestihli klasické tance. I tak jsme si to docela užili. Všude kolem byli logicky samí mladí lidé, jak jinak na maturáku. A Fau se bohužel nezdržela poznámek, jak mají život před sebou a podobných řečí. Všechno v dobrém, smáli jsme se tomu, bavili jsme se...
...když ve dvě ráno odešla domů, já ještě další půlhodinu čekal na svůj odvoz.

Jak jsem tam seděl na židli, díval se na taneční parket, dolehlo to na mě celou svojí obrovskou vahou, vahou téměř nekonečné samoty uprostřed davu. Jo, ti mladí mají život před sebou. Zatímco můj život, ten o který bych stál, je nejspíš za mnou - a nikdy se nekonal.

Je neuvěřitelně obtížné změnit se. Nedaří se mi to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zítra Zítra | Web | 26. ledna 2014 v 16:29 | Reagovat

Proč máš pocit, že ti život protekl mezi prsty? Přeci se nechýlí ke konci... Nerozumím tomu, Jayi. Jsi stejný jako v den, kdys maturoval, jen cestou za zkušenostmi si poztrácel dost ze své naivity.
Nevím jestli je to tvůj případ, ale četla jsem a experimentálně ověřila, měsíce a roky strávené o samotě, zanechají v paměti jen minumum vzpomínek. Je tam jednotvárnost, která při zpětném pohledu vyvolává pocit marnosti. Nejvíce si pamatuju z období, kdy jsem se  stýkala s lidmi a neseděla 80% dne před pc. Je to zvláštní život, bez zážitků. Když se mě někdo zeptá, co jsem dělala minulých sedm let, moc mu toho neřeknu. Teda pokud nebude chtít vidět výsledky mé práce v životopisu - ze značné části je můj život virtuální realita, a tedy bez vzpomínek. Děsivé, že?

Tvoje maminka se zdá být velmi nekonvenční žena, taková, co se s ničím nemaže. ;)

Musela jsem si najít anglickou verzi, německy si umím objednat tak akorát řízek. :D

2 Zítra Zítra | Web | 26. ledna 2014 v 16:36 | Reagovat

Heh, právě jsem přečetla tvůj komentář.
Hrozně ráda se hloupě ptám na banální věci: Zajímalo by mě, jakou výhodu získáš v souboji, když zatajíš, že si vedoucí útvaru?

3 Polly Polly | 2. února 2014 v 12:21 | Reagovat

"Zatímco můj život, ten o který bych stál, je nejspíš za mnou - a nikdy se nekonal."

Amen.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama