Leden 2014

30.1. střídání stráží

30. ledna 2014 v 1:27 | já
...snad k těm připomínkám z komentářů.

- Ano, jsem téměř stejný jako v den maturity. V tom je právě zakopaný pes ;-) Správně bych měl být už úplně jinde - tzv. "dál".

- Ne, můj život, ačkoliv byl doposud značně virtuální (a určitě i dál bude a nevidím v tom problém) není "prázdný", prostý příběhů, vzpomínek, mnohotvárnosti. Můžete mi namítnout, že ten opravdový život je tam venku. Měl jsem takový mix. Virtualita mi hodně pomohla poznat pár lidí hodně do hloubky. Opravdu hodně. Ne(na)psat si s nimi nekonečné romány přes icq a nesledovat jejich virtuální projevy, nikdy bych je takhle hluboko poznat nemohl. Naučil jsem se tím i odpozorovat velmi jemné nuance v jejich chování a většinou mě i vedl jakýsi šestý smysl - dozvídal jsem se o událostech v jejich životech téměř ještě dřív, než se staly :-)
Má to samozřejmě i své velmi stinné stránky. Leč vše je spolu provázáno, povahou počínaje (tou hlavně) :-)
Vyhovuje mi trávit spoustu času o samotě. Někdy je toho času ovšem až moc a chybí možnosti, jak ho zkrátit, hlavně s kým.

- Jakou výhodu získám zatajením funkce? Žádnou :-D Na počátku stála dětinská úvaha ( = "tuhle práci nehodlám dělat víc než pár let, chci ještě studovat, a proto se budu označovat za řadového, než to za mě převezme někdo jiný..."). No a už to tak zůstalo.

- Maminka bývá občas velmi nekonveční. Psychiatři její nekonvenčnost označují jako formu maniodepresivní psychózy.
---------------------------------------------------

Příště už fakt musím napsat něco pozitivního, vypadá to tady jak na emoblogu! :-D

G. Svýho času emo-girl par excellence.

25.1. fíl špás dan

25. ledna 2014 v 21:16 | já
Znáte německého baviče (?) jménem Kaya Yanar? Před několika lety se ke mně náhodou dostala mp3ka se záznamem jeho vystoupení a od té doby mě spolehlivě kdykoliv rozesměje. Kdyby měl někdo zájem, následuje link na YT:


Bohužel se na ta videa můžu dívat jedině sám, protože neznám nikoho, kdo by měl náladu poslouchat něco takového v němčině. Popravdě řečeno se mi to občas zdá i docela náročné na porozumění. Ostatně s Dylanem Moranem mívám ten samý problém a řekněte mi, kdo nemá :-)
---------------------------------------------------------------------

Včera jsem vstával kolem šesté ranní, čekal mě náročný den. Vezl jsem do Prahy mamku k zubaři. A protože večer jsem byl pozvaný na maturitní ples v maloměstě a protože oblek z promoce, vytažený ze skříně, se mi nejevil nic moc, bylo mým cílem si dopoledne v Praze pořídit nový.

Nesnesitelná
Začali jsme u Hugo Bosse v Pařížské. Prodavačka mi hned na začátku zahlásila, že velikost na mě s velkou pravděpodobností mít nebudou, ale i tak jsme se tam pokusili něco vybrat.
Mamka stála kus od nás. Změřila si prodavačku nenávistně pohrdavým pohledem a říká: "Jayi my jsme v Praze? Přijeli jsme opravdu do Prahy????!!!"
Pokusil jsem se jí několika slovy zklidnit, ale už jsem tušil, jak to bude dál probíhat. Samozřejmě, ačkoliv obsluha byla profesionální a snažila se mi poradit, milá maminka dštila síru a oheň.
Když jsem se prodavačce nakonec za ten průběh omlouval, odvětila mi, že se nic neděje, že je na to zvyklá. Chudák!

Vyšli jsme ven na Pařížskou. Nevydržel jsem to a mamce jsem důrazně řekl, že jestli to takhle hodlá praktikovat i v dalších obchodech, budu ji nechávat venku. Ona se o tom odmítala bavit - "Jayi, nebudeme se přece hádat na ulici," a postavila mezi nás hradbu z netečnosti.

Přišli jsme do druhého Bosse na Příkopech. Tam to taky vypadalo neslavně, výběr velikostí měli větší, ale já zkrátka nemám konfekční postavu a vím to. Můžete namítnout, že si tedy mám nechat oblek ušít. Ano, souhlas :-) Včera na to jaksi bylo pozdě...
Mamka se malinko zklidnila, ale "nezlobte se na mě, vždyť vy tu máte samý obleky na dědky," si na závěr neodpustila.

Pak následoval Blažek (velikostně celkem OK, akorát že mně se oblek moc nelíbil), zkusili jsme Markse a Spencera (zamluvili jsme jeden modrý), zašli i do Zary (nic), a už to vypadalo, že se vrátíme pro ten zamluvený, ale ještě jsem navrhnul, že když máme čas, podíváme se do Černé růže. No a ze "Stones" už by nás bývala prodavačka poslala pryč, ale na poslední chvíli si vzpomněla, že by tam jeden mít mohla...a byl to přesně on. Naštěstí.

Kouzelná
Vešli jsme do čekárny u zubaře. Mamka nasadila svůj výraz "nevidím, neslyším". Když jsme byli po chvíli pozváni do ordinace, přivítal nás zubař slovy: "Paní ....., moc vám děkujeme za ty řezy, které jste tu pro nás minule nechala, byly moc dobré." Mamka byla ráda a já mu odpověděl, že pro ně něco napekla i tentokrát... Pak jsem se posadil na židli a byl přítomen celém zákroku, jako vždy.
---------------------------------------------------------------

Naposledy jsem měl slzy v očích celkem nedávno. Seděl jsem v sektoru 106, po pravici mamka, po levici její kamarádka a před námi na pódiu seděl u klavíru Elton John. Stalo se to asi při čtvrté či páté písni, byla to první opravdu notoricky známá a zároveň dostatečně krásná, věděl jsem, že mamce se bude líbit. A také že po jejím začátku se milá maminka opravdu teatrálně nachýlila směrem doleva a na kamarádku ukázala posunek, který měl znamenat "to je hudba mého mládí/vidím ho naživo/jsem šťastná".
Já se v tu chvíli musel odvrátit, protože se mi mocně zaleskly oči. Celou skladbu se mi po tvářích koulely velké slané slzy, poslové melancholického štěstí.
----------------------------------------------------------------

Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli tu něco bližšího o svých rodičích napsat nebo ne. Zatím byste mohli z těch několika zmínek v článcích získat dojem, že nejsou nic moc. A právě to bych nerad. Protože oni jsou rozhodně nejhodnější a nejobětavější rodiče, jaké ze svého okolí znám. Snad se časem do toho tématu ponořím, jde o poměrně pozoruhodný příběh. Aspoň myslím.
----------------------------------------------------------------

Co bych měl napsat k dnešnímu ránu?
Ve čtvrtek si voláme s Fau. Říkám jí, že v pátek jdu na ples a že mám dva lístky, a ona na to, že by možná šla, že by si chtěla zatančit. Nakonec jsme včera opravdu šli na ples spolu. Nutno říct, že dost pozdě, takže jsme nestihli klasické tance. I tak jsme si to docela užili. Všude kolem byli logicky samí mladí lidé, jak jinak na maturáku. A Fau se bohužel nezdržela poznámek, jak mají život před sebou a podobných řečí. Všechno v dobrém, smáli jsme se tomu, bavili jsme se...
...když ve dvě ráno odešla domů, já ještě další půlhodinu čekal na svůj odvoz.

Jak jsem tam seděl na židli, díval se na taneční parket, dolehlo to na mě celou svojí obrovskou vahou, vahou téměř nekonečné samoty uprostřed davu. Jo, ti mladí mají život před sebou. Zatímco můj život, ten o který bych stál, je nejspíš za mnou - a nikdy se nekonal.

Je neuvěřitelně obtížné změnit se. Nedaří se mi to.

25.1.

25. ledna 2014 v 3:27 | já
Nejsem šťastnej.
Nejsem šťastnej.
Nejsem šťastnej.
Nejsem šťastnej.
Nejsem šťastnej.
Nejsem šťastnej.
Nejsem šťastnej.
Nejsem šťastnej.
Nejsem šťastnej.
Nejsem šťastnej.
Nejsem šťastnej.
Nejsem šťastnej.
Nejsem šťastnej.
Nejsem šťastnej.
.
Nenávidím ten hroznej kus sebe.
.
.
.
Chvilka alkoholové upřímnosti. Pokaždý mě ta kurva pravdomluvná dožene.
.
Ať už to prosím skončí. Tohle mučení se dlouhodobě nemůže slučovat se životem.

12.1. páral, následně látal

12. ledna 2014 v 16:05 | já
Zbavujete se svojí minulosti? Mažete staré e-maily, kontakty i s historií v icq, zprávy na FB? Myslíte, že je normální a prospěšné to dělat?

Nejstarší SMS na mojí simkartě je z Vánoc roku 2007. O starší zprávy jsem přišel, když jsem jednou ve vzteku (ve vzteku na sebe, btw) přelomil svůj starý telefon na dvě půlky, jinak bych je měl pořád. Odeslané i přijaté e-maily mám nejspíš všechny, nikdy jsem je nemazal. To samé platí o ICQ, i o FB.
Ostatně, nedokážu si představit, že po změnách ve svém životě sednu k FB a budu mazat tři roky staré statusy.
Zato si dokážu představit, jak z těch fragmentů třeba jednou pravnuci poznají moji osobnost.
:-D no je to trošku úchylná představa...
------------------------------------------------------------

Od podzimu jsem začal trošku víc číst. Po Synech muže kamenného srdce (Mór Jókai) jsem si cíleně prodloužil jimi nastolenou romantickou atmosféru skrz milého Ivanhoe a teď mám rozečtenou Zemi žen od Párala. Nechávám se ohromovat příběhy, o nichž jsem měl původně -před zakousnutím se do textu- docela jinou představu.

"Nížepodepsaná S.R., zletilá, bytem v Labsku ve Strojařské ulici číslo 26, podporučice Ženské Ligy a vychovatelka první čety deváté roty útvaru Sedmé ulice v převýchovném zařízení města Labska, žádá tímto o svolení pojmout převychovávaného B.B., zletilého, z téhož převýchovného zařízení, za manžela. Nížepodepsaná je si plně vědoma, že instituce manželství je v zemi žen překonána a že uzavírat nový manželský svazek je bezperspektivní a společensky obecně nežádoucí. Nížepodepsaná místopřísežně prohlašuje, že v případě povolení tohoto manželství bezvýhradně přijímá veškeré sankce a rizika z něj plynoucí."
--------
"To se ti teď vtipkuje tady na kanapi!" řekla mu Eva. "Ale tenkrát , když se to už tak rozjelo ... napřed proti mužům, potom proti ženám, které to nechtěly, pak i proti těm, které váhaly ..., a nakonec vlastně proti všem. Nikdo nevěděl, co bude dál, báli jsme se ... tak se nakonec přidal každý ... hlavně asi proto, že se přidávali všichni ostatní. A jestli někdo napřed chtěl nebo nechtěl - nakonec je to vlastně jedno, ne?"

Na konci roku jsem vyhledával zápletky s jasně danými charaktery hlavních hrdinů. Potřeboval jsem vyvážit překvapivé změny okolního světa nějakými jistotami. Už jsem se s tím asi srovnal a teď se zase těším na ty vývoje povah pod vlivem přání autora...aby to čtenáře bavilo. Psaní vymyšlených příběhů je vůbec zvláštní fenomén, nemáte podobný pocit?

Půlnoční edit: Země žen dočtena. Druhou polovinu knihy jedním dechem během dneška. Tím je o té knize myslím řečeno vše, bo jsem měl teoreticky na dnešek mnoho důležitějších věcí na práci, ale holt musely ustoupit ;-)
------------------------------------------------------------

Vždycky mě dojme, když se sejdu s neznámými lidmi z velkoměsta a řeknu že jsem ze Šumavy. Ty pohledy, hledající na mém těle pozůstatky medvědích chlupů a ve vlasech jehličí! :-D
------------------------------------------------------------

Víte jak jsem přišel ke včerejšímu kurzu plavání? Chtěl jsem si někoho vygooglit na netu a přes nějaké podobné jméno jsem se dostal na stránky plavecké školy. A hned jsem se přihlásil :-) Tahle náhoda stála za to.
Poslední dobou je téměř vše, co dělám, závislé na náhodách.


Cesta na Madeiru, díl třetí - stále hezčí

6. ledna 2014 v 0:02 | já
Přes páteční noc jsem svoje chmury zaspal a probudil se do slunečného větrného rána. V osm se začal celý hostel pomalu vzbouzet, všechno bylo slyšet, jak se někdo sprchuje, jak chodí po chodbě, jak si dělá snídani. Martin už nedočkavě stepoval venku. Jen klid, pomyslel jsem si a šel do sprchy. Do studené, jiná na mě už nezbyla.
Tak jak, půjdeme hledat auto? Během předchozího večera i dnešního rána nám spousta lidí říkala, že půjčovny jsou buď prázdné nebo chtějí za půjčení strašné prachy. Byl jsem navzdory těmto varováním klidný, vždyť při mém včerejším zjišťování cen mi nikdo nehlásil, že by ta auta neměl. Vlastně ano, v jedné půjčovně mi to ten chlap opravdu říkal, ale tam měli dost nízké ceny, takže zřejmě proto.
Dali jsme se cestou dolů k přístavu a pak ještě dál. Pár kroků od centra mi Martin povídá, že takhle daleko se nikdy nedostal (!). Pomyslel jsem si svoje. Přišli jsme do první půjčovny. Máte auto? Ne, až do prvního nemáme nic. Tam mi došlo, že sehnat na přelomu roku ve Funchalu individuální dopravní prostředek asi nebude tak triviální záležitost.
Dobrá, jdeme dál. Bohužel nás všude čekala stejná odpověď. V jedné kanceláři tedy auto měli, ale za 120 EUR na den - a do toho se nám fakt nechtělo. Nechali jsme si ji jako záložní variantu.
Uprostřed hotelové oblasti koukám na jednu výlohu...a došlo mi, jakou jsem včera udělal blbost. V honbě za jednou půjčovnou kol jsem jaksi přehlédnul druhou. Vůbec nevím proč, nicméně nápis "Freeride" (kromě půjčování kol pořádají i výlety na kolech do kopců...) jsem si včera přečetl jako "Free ride" a považoval ho za nějaké lákadlo pro turisty. To jsem ale trotl. Dnes měli zavřeno. Nu což, naťukal jsem do mobilu telefonní číslo z výlohy. Nikdo ho nebral.
Pokračovali jsme ve své pouti dál. Zdálo se, že možnosti jsou vyčerpány, nikde nic. Martin už by se vracel, ale já věděl, že nás čeká ještě jedna kancelář - ze včerejška má první. Takže jsme tam došli. A odsud odjeli v Toyotě Yaris :-)
Tímto okamžikem byl můj výlet zachráněn!

Vrátili jsme se rychle na hostel, naházeli do auta věci a vyrazili pryč. Ještě jsem Philovi řekl, že možná budeme spát v horách, ale ať mi radši tu postel přichystá (tentokrát už v šestilůžáku).
Zpátky na mobil se mi taky ozval někdo z Freeride a domluvili jsme se, že v neděli si dojedu vyzvednout kolo.

Madeira má díky své rozloze výbornou vlastnost - nemůžete se na ní ztratit. A tak i přes občasné navigační kiksy nás po několika hodinách uvítalo severní pobřeží.

Podívali jsme se do sopečné jeskyně, prošli se po levádě i dlouhatánským tunelem vykutaným skrz vrchol, vyfotili nějaké ty vodopády a k večeru to zakončili v Porto Moniz, u těch jejich přírodních bazénů.
Víc vám o tom psát nebudu, zajeďte si tam sami :-)

Na místě zvaném "Encumeada" jsme narazili na uzavřenou spojovací cestu mezi středem a západem ostrova. Samozřejmě mě zajímalo, proč je asi zavřená...

Na západním cípu ostrova se na nás snesla tma a my se rozhodli odjet přespat zpět do hostelu. Cestou měl Martin hlad (já nemám na cestách hlad nikdy, nevím proč), a tak jsme zastavili u jedné slušně vypadající restaurace. V poloprázdném sále jsem vybral stůl daleko vzadu až v rohu. Objednali jsme si, já už téměř pravidelně při výletech po jižních krajích něco vytaženého z moře. Přinesli mi jakési rourky, tipoval bych je na druh hlavonožců. Byly správně gumové :-D

Pozoroval jsem ruch v otevřené kuchyni a tu se odněkud vynořil kluk s kombem, noťasem a pouzdrem na kytaru. Našel si malinký stoleček asi metr od nás, zapojil kombo, z pouzdra vytáhnul klasickou španělku, nachystal mikrofon...a spustil! :-D Ale pozor, vzal to od Floydů přes Nirvanu a Lennona až po Dylana. Samé dobré kousky. Hrál i zpíval moc hezky, navíc to byl takovej správnej týpek... Musel jsem se při té večeři pořád usmívat :-) Občas tam něco zmotal, v takovou chvíli se kysele zatvářil, zdvihl oči a tam našel můj dobrácky se tvářící obličej, jako že se nic neděje :-) V jednu chvíli zahrál jakousi znělku, odložil kytaru. Zeptal jsem se, jestli už skončil. "I need to smoke," odvětil naléhavým hlasem :-D Po rauchpauze se vrátil a hrál dál a dál, až už jsme měli zaplaceno a museli jsme jít. Ale nechtělo se mi :-) Jo a abych nezapomněl, taky zahrál "El Mariachi" :-) Vyfotil jsem se s ním a nechal mu tam deset éček. Protože mi připravil opravdu fajn zážitek.

V noci jsme se dokodrcali do hostelu. Ještě venku mě Phil odchytil, jestli si s nimi nechci zahrát "a social game". Tak jsem šel. Tvářit se jakoby nic, když jsem si vytáhl charakter mafiána, mi moc nešlo. Holt se neumím přetvařovat :-) Ale nasmáli jsme se samozřejmě.
S párem Španělů jsem se domluvil, že by mohli jet v neděli na výlet s námi (oni už auto opravdu nesehnali).

Byl jsem už nabuzený na nějakou další akci. Přemýšlel jsem, co tak zítra. A napadlo mě, že bych se mohl dojet podívat na východní cíp ostrova na východ slunce. Protože jsem nevěděl, jak dlouho tam trvá cesta a ani co mě tam čeká, nařídil jsem si budík na půl šestou. Jenže budit kvůli mé kratochvíli v půl šesté všech šest lidí na pokoji, to mi přišlo dost drsné. Bloumal jsem po ztichlém hostelu. Hmmmm, jsou tu dvě společenské místnosti a v nich jsou gauče... A v autě mám spacák... Vyhodnotil jsem vzdálenost gauče od vstupních dveří jako dostatečně velikou na to, aby mě případně nikdo v noci nerušil a v půl jedné jsem tedy vysoukal spacák z obalu, zavrtal se do něj a zavřel víčka. Ne že by se mi snad chtělo spát, to vůbec. Ale potřeboval jsem to, že?
Bohužel jsem jaksi nepočítal s tím, že se během noci bude z města vracet ještě spousta lidí a každý se na mě zajde podívat a na něco se zeptá. Kolik platím za tuhle "postel", proč nespím v pokoji, jestli náhodou nejsem jejich kamarádka, která se jim v baru ztratila, jestli nejsem jejich kamarád, co blbnu... :-D No zkrátka, usnul jsem až v půl čtvrté.

4.1. dovětek

5. ledna 2014 v 1:13 | já
Včera jsme si volali s Fau. Je nemocná. Vyprávěla mi o jejím Silvestru. Prý tam byla jedna dívka, která by možná stála za to. Volná, milá, hodná, chytrá... :-))
Večer mi od Fau ještě přišla smska: "Ahoj. N. říká, že X je hustá kost, škoda ji nepíchat :) "
:-D
----------------------------------------------------------------------

Předevčírem jsem se zastavil u G. Viděli jsme se po roce! No opět jsem jí pomohl - finančně, jak jinak. Jsem zvědavý, jestli jí to k něčemu bude. Už by se měla naučit zacházet s penězma, když bude mít za měsíc malýho.
----------------------------------------------------------------------

Ještě ke včerejším zápiskům.
Ten večer jsem na tom nebyl psychicky úplně nejlíp.
Na Madeiru jsem utekl před svým životem. Před tím, abych konec roku strávil sám na známém místě. Nutně jsem potřeboval změnit prostředí.
A teď si vemte, že tam přijedu a narazím na chlapa o něco staršího než jsem já, z Čech, který je na tom evidentně úplně stejně jako já (neptal jsem se samozřejmě, ale tak to dá rozum že to tak bylo). Utíkal jsem před sebou a našel jsem sebe za pár let! Není divu, že mě taková věc rozladila. Nejradši bych všechna jeho přání odmítnul, řekl bych aby se staral o sebe a mě nechal být. Ale na to zase nemám povahu. Většinou když můžu někomu s něčím pomoct, koukám spíš na jeho potřeby, než na ty svoje. Tak tomu bylo i v tomto případě.
Při procházce městem jsem si pak sednul na nábřeží, koukal na oceán...a cítil jsem se tam strašně osamělý. Kolem mě sedělo několik zamilovaných párů. Skoro bych do té vody skočil...

Potřeboval jsem něco dělat. Jezdit na kole, chodit po hřebenech, cokoliv vyčerpávajícího, jen ne koukat na šťastný lidi. Anebo jsem potřeboval nějakou milou společnost.
Druhý den se to vyřešilo, ale o tom až zítra.
-----------------------------------------------------------------------

Pár fotek k včerejšímu článku :-)
ambasáda (teda sídlo honorárního konzula, pokud je v tom rozdíl)

slunící se stádo ještěrek

Funchal, vlevo přístav a úplně někde vzadu Bike zone...

...nebo to jsem si aspoň myslel -> zrušeno

pár kvítků

místní zahrádky uprostřed hotelové oblasti

právě v tuhle chvíli zapadalo v Čechách Slunce

všude jezdí staré autobusy Volvo (a kupodivu všechna klesání ubrzdí :-) )

tenhle ostrov je protunelovaný skrz naskrz

v centru najdete spoustu obrázkových dveří

tak ještě ten západ :-)

Dobrou noc.

Cesta na Madeiru, díl druhý - Madeira ( :-D )

4. ledna 2014 v 1:41 | já
Ta třetí osoba včera byla blbost, vracím se k první. A prý mám víc psát a míň fotit :-)

Mimochodem, minule jsem vám nenapsal, že na rozdíl od ateistické Prahy byly 26.12. všechny obchody ve věřícím Lisabonu otevřené. Až pozdě do večera. Nečekané, že?

Ráno v šest jsem se vzbudil (pokrývka zůstala stejně slabá jako byla večer před usnutím, místo studené vody už tekla vlažná, což jsem ocenil), sbalil si věci a zamířil známou cestou, jen opačným směrem k letišti. Na letiště 12 km od Funchalu jsme dosedli v jedenáct a jak jsem se těšil, že zažiju superkrátký přistání, byl jsem trochu zklamanej, protože tamní (tamější? jakej je v těch slovech rozdíl?) kdysi velmi krátká přistávací dráha byla před několika lety prodloužena.

Z letiště jsem vkráčel bez velkého přemýšlení do autobusu, slibujícího odvoz do Funchalu. Starý Leyland s pěti sedadly v každé řadě (!) nás za pekelného řevu motoru a zběsilého kroucení volantem provezl několika tunely a vracečkami. Tu trasu jsem si naštěstí zapamatoval - ani jsem netušil, jak se mi bude později hodit ji znát. Vystoupil jsem na první zastávce, spolu se mnou pár starších manželů. Moc jsem si jich nevšímal, mluvili zřejmě rusky nebo tak nějak, a jak jsem pochopil, paní začala manželovi strašně nadávat, proč vystoupili tady a že je neschopnej, ať kouká ab sofort najít hotel atd... :-)
Já se juknul do tabletu na mapu, trošku jsem se zorientoval v okolních uličkách a pokusil se určit správný azimut k hostelu. Hned na prvním kilometru na mě dýchnul domov v podobě českého znaku u vchodu našeho konzulátu. Člověka to potěší, i když je to taková hloupost. Pak už začaly ty úzké a příkré uličky, jak jsem o nich slyšel z vyprávění. Jednou takovou dlouhou úzkou jsem hledal - a našel. Na jejím konci byl i hostel. Sešel jsem po schodech dolů. U dveří seděla světlovlasá dívka se sluchátky v uších, s někým zrovna volala. Vešel jsem dovnitř. Na chodbě pohovka, věšák a pár bot, recepce nikde. Dívka dotelefonovala, zeptal jsem se jí tedy, jestli je tam nějaký vedoucí. Zasmála se a řekla, že někoho zavolá. Přišel Phil, ověřil si moji rezervaci a začal mě provádět po hostelu. Tři koupelny, několik pokojů po šesti, pár po dvou. Netuším proč, ale moje rezervace byla do dvoulůžkového. Ok, nestěžoval jsem si. "And here are two computers if you would like to Skype or go to web and there sits Martin, from your country," povídá mi Phil s úsměvem a já zblblej Martinovi povídám: "Hi I am Jay." "No tak možná bychom mohli mluvit česky, co," odvětil. Naštvalo mě, že třetí člověk, na kterýho narazím, je od nás.

Zatímco jsem si vybaloval ve svém pokoji věci, strčil hlavu do dveří: "Hele, ty máš nějaký konkrétní plány, co tu dělat? Já jsem chtěl chodit pěšky po levádách, ale byla tu před pár lety bouře a některý cesty v horách jsou zavřený, tak jsem nakonec skončil ve Funchalu. Ale už se tu nudím, po dvou dnech jsem si ho prošel. Kdyby sis třeba chtěl půjčit auto, že bych někam jel s tebou."
"Ach bože, to to začíná," pomyslel jsem si. "No dneska se nejdřív rozhlídnu po městě a pak uvidím, co dál," odpověděl jsem a v duchu přemýšlel, jak moc mi asi tenhle člověk zamíchá s plány. Důležitá informace byla o těch zavřených cestách, což jsem si vysvětlil po svém a trochu se lekl, že vršek ostrova bude neprůjezdný (nakonec se nepotvrdilo).

Po tomto úvodu jsem se nechal busem svézt do přístavu (super zážitek :-D ) a šel na západ, kde se měla nacházet půjčovna kol "Bike zone". Ta cesta byla pekelně dlouhá.

Jo vy asi netušíte, jaký jsem měl plán na těch pár dní zbývajících do Silvestra, že? Chtěl jsem první noc přespat v hostelu, půjčit si kolo a jezdit na něm po ostrově a přespávat buď venku nebo při špatném počasí v hotelu. Nic jiného. Na hornatou Madeiru jsem přijel jezdit na kole - když jsem to před Vánocemi řekl člověku, na základě jehož vyprávění jsem se pro návštěvu tohoto ostrova rozhodl, díval se na mě jako na blázna.

Takže po té dlouhé cestě jsem přišel k "Bike zone", téměř na samém západním konci města. Našel jsem místo něj prázdné prostory k pronajmutí...! Půjčovna nejspíš zkrachovala. Co se dá dělat, věděl jsem ještě o dvou dalších, sice ne přesné adresy, nicméně aspoň o jejich existenci... Ale tohle byla první rána do mého plánu.
V supermarketu jsem si koupil velkou papáju, čtyři Actimely (:-D) a sušený fíky. Prostě samý dobrý věci!
Cestou zpátky jsem začal koukat po půjčovnách aut, na kolik by nějaké z nich vyšlo. Ta první byla hned u zrušeného obchodu, další až po pár stech metrech (tohle je pro další pokračování důležité). Pak už se začaly objevovat častěji a já si bral jejich ceníky a šel stále dál. Našel jsem i druhou půjčovnu. Tam měli tři kola, všechna na moji postavu dost velká :-/ Jako jo, alternativně by to asi šlo, ale že by se mi do toho chtělo...
K večeru jsem došel na hostel. Tam si mě Martin zase odchytil a dotazoval se jestli už jsem se rozhodl a tak. Mně bylo jasné, že původní plány asi uskutečnit nepůjde, tak jsem nakonec kývnul, že na sobotu a případně na neděli bych si mohl půjčit auto a někam vyjet. V neděli v noci měl Martin odletět. Já pak ve středu.

Šel jsem spát. Docela rozladěnej z toho, jak to blbě začíná. Bolely mě nohy, už druhý den jsem jen a jen chodil, odhadem tak 35 km, a na to rozhodně zvyklý nejsem. (Nemusel jsem, byla za tím moje odvěká touha procházet si neznámá města.)
Co já tu sakra budu dělat?

Cesta na Madeiru, díl první - Lisabon

2. ledna 2014 v 21:59 | já
Jay si do jedenácti večer balil věci. Na poslední chvíli zjistil, že do batohu se mu balíček s plachtou na motorku už zkrátka nevejde (chtěl mít sebou pro případ nouze aspoň nějaký přístřešek). Pohled mu padl na sbalenou karimatku. Zkusil ji vytáhnout z obalu, položil plachtu na ni a pak obě dvě věci sbalil do jedné ruličky. Jako když se upeče roláda. Roládu pak za použití většího násilí nacpal do původního obalu a spokojeně se usmál. Vyšlo to. V půl dvanácté konečně zaklapl svá oční víka.

Pátou hodinou mu začal den, před šestou ho jeho hodný táta odvezl na autobus. Rozloučili se podáním ruky, popřáli si vše nejlepší do nového roku, šťastnou cestu i návrat.

Na Andělu vypadl z teplého busu do pražské zimy. Omotal si kolem krku černý šátek "Moto Guzzi" a po krátkém rozmýšlení vstoupil do Nového Smíchova. Hodinu jen tak seděl na lavičce. Naproti chlápek, o kterém bylo těžko soudit, jestli je bez domova nebo taky jen čeká, až se v devět otevřou obchody. Po neúspěšném pokusu o nalezení otevřené wifiny se zavrtal hlouběji do futuristické lavičkopohovky a přivřel oči. "Mistře nespat!" ozvalo se po chvíli. Míjejícímu zaměstnanci ochranky zamumlal do zad cosi o nemožnosti být venku v takové kose, když je všude zavřeno. "Co se dá dělat, pane, ale nespěte mi tu," odkráčel s pousmáním černě oděný muž.
Čtvrt hodiny před devátou usedla na protější pohovku asi dvacetiletá dívka. Zpod zimní čepice jí vykukovaly černé vlasy zastřižené pod bradu, na úzkém špičatém nose seděly brýle se stříbrnými obroučkami. Natřikrát omotaná vlněná šála zakrývala límec světle hnědého tříčtvrtečního kabátku z něhož pokračovaly tenké nožky v černých legínách a hnědých kozačkách.
Těm zvukům zpočátku nevěnoval pozornost. Došlo mu to, až když dívka začala viditelně třást rameny a tisknout si k nosu kapesníček. Plakala. Tu méně, tu více, občas se rozeštkala, pak na chvilku ustala, pak spustila nanovo. V takové společnosti začal být na rozpacích. Měl by se jí zeptat, co se stalo? Měl by se pokusit ji utěšit? Po několika minutách se rozhodl, že dnes na žádné takové věci náladu nemá. Sbalil se a odešel.


Na Můstku našel prázdnou Prahu. Směnárna, kde si chtěl nakoupit eura, byla zavřená. Téměř všechny obchody byly zavřené! Šestadvacátého prosince chtěli být všichni doma. Ale co teď s časem v tom liduprázdném prostoru? Odkráčel směrem k Rudolfinu, podíval se na hrad a metrem se nechal vyvézt do Dejvic. Busem pak na letiště. "Ty hele tady se jmenuje zastávka 'Divoká Šárka', to musím říct Fandovi s Šárinou, až přiletím," pochytil z hlasitého rozhovoru jakési hradečanky na zadní řadě sedadel.


V lékárně původně chtěl jen zubní pastu, jeho pozornost však připoutaly balíčky bonbonů z hroznového cukru. Vzal si dva, jedny banánové, druhé pomerančové. A Elmex. Kolem odbavovacího okénka prošel bez povšimnutí, "boarding pass" měl v kapse už od včerejška, zavazadla žádná.
Na rámu se rozsvítilo světlo společně s ostrým pípnutím. "Nemáte náhodou opasek?" Zavrtěl hlavou a s omluvným pohledem si sundal hodinky. "Teď už by to mělo být v pořádku," odvětil. Nacpal zase všechny věci zpátky do batohu a šel hledat svoji odletovou bránu. Našel ji až na konci haly, ve výhodném místě s výhledem na přistávací plochu. "Co bych tak...," pomyslel si, "co bych si tak koupil? Od rána jsem nic neměl." Vyhrála to velká trubička s lentilkami a Respekt. Lentilky zmizely během čtvrt hodiny. Po osmi odletech a příletech zamířil k té správné bráně konečně i stroj portugalských aerolinek.


Seděl na prostředním sedadle, což se mu hrubě nelíbilo. Vedle něj z jedné strany evidentně portugalská dívka z Erasmu, druhá strana už ho nezajímala :-) Během letu na ni sem tam mrknul, téměř celou dobu prospala. On chvílemi sledoval Mr. Beana na obrazovce před ním, chvílemi podřimoval. Podávaného jídla se ani nedotkl, nechtělo se mu. Občas zaslechl něco z rozhovoru dvou Čechů na přední řadě sedadel. Jeden z nich létal do Portugalska pracovně, druhý tam měl polovinu rodiny. "Ale oni to čtou Vaško, žejo?" dozvěděl se při průletu nad dlouhatánským mostem v Lisabonu. Pak letadlo přistálo.


Bylo by pod jeho úroveň nechat se do hotelu dovézt autobusem nebo taxíkem. Ostatně, ten hotel si vybíral právě tak, aby byl dosažitelný i pěšky. Bohužel nikde nemohl najít žádnou použitelnou směrovku. Trvalo mu asi půl hodiny, než si byl jistý, že kráčí po tom správném chodníku. Cestou potkal i tu erasmačku, táhla za sebou obrovský kufr směrem k parkovišti.
Na tvář mu dopadlo pár kapek, ale déšť téměř vzápětí ustal. S jeho neposlušnými vlasy si pohrávaly poryvy poměrně teplého vánku. Špičkou boty rozkopával hromady listí, ležící na chodníku v těch několika místech, jež právě neokupovala všude zaparkovaná auta. "Můj dům, můj hrad, tady to platí stoprocentně," pomyslel si při pohledu na rozložité vily po stranách silnice. Momentálně ho sice těšilo, že se chodník svažuje, ale věděl, že zítřejší cesta bude o to horší. Stopoval na hodinkách dobu, kterou bude na zítřejší návrat potřebovat. Do hotelu přišel po pětačtyřiceti minutách, už za tmy. V koupelně skromně zařízeného pokoje netekla teplá voda. Nad umyvadlem visel fén, zkusil ho zapnout - nic.

Prohmatal si dolní část zad. Už třetí den ho v některých místech dost bolela. Nikomu o tom neřekl, aby si kvůli němu ostatní nedělali starosti. Vybalil z batohu ledvinový pás Uvex (na motorku), obtočil ho kolem pasu. V zrcadle zkontroloval, jestli bude pod tričkem moc vidět. Nebyl. V blízkém supermarketu si koupil čtyři místní Actimely s příchutí "pinacolada", vodu a jedny cookies. V kapse mu zazvonil telefon. "Ahoj Jayi, ty dnes nepřijdeš?" z reproduktoru se ozvala M.. "Nooooo...mám k vám teď trošku z ruky," zazubil se. "Moc mě mrzí, že letos třídní setkání nestihnu, ale zrovna dnes jsem odletěl na Madeiru." Popřál bývalým spolužákům vše nejlepší aspoň po telefonu.
Cestou dolů k řece ho nepřestávala překvapovat jedna věc. Pohyboval se mezi sobě rovnými, dívky byly dokonce většinou menší než on, maximálně stejně vysoké :-) "Tady jsem se měl narodit," pomyslel si. Naopak svým oblečením se z davu dosti vymykal. Ve svém tričku v barvách trikolóry působil mezi ostatními lidmi, oděnými přinejmenším v bundách, z poloviny dokonce s kožíškem, jako cizinec.
Pak přišly samé úchvatné výhledy, na hrad, na řeku, na most, na stromy, na úzké uličky, na široké bulváry, na město. Lisabon se mu hodně líbil. Po ulicích se poměrně často válely rozbité černé deštníky. Netušil proč.
Nechal se vyfotit od dvou čínských turistek u ozubené tramvaje. Zkusil si i pár "selfies", i když mu to připadalo trapné.


Přišla zpráva od lasičky: "...kdy ty mě už prestaneš bolet?" S údivem odpověděl, co že to má znamenat. Vyměnili si pár krátkých zpráv, jako dva lidé, kteří si už pár měsíců z opatrnosti nic nenapsali. Žádný závěr nepřišel, smsky postupně utichly.

Po třech hodinách došel zpět do hotelu. Ledviňák si na noc nechal. Pod slaboučkou pokrývkou byla docela zima.