Prosinec 2013

29.12. still funchal

29. prosince 2013 v 1:54 | ja
Ano. Jiz druhy den travim v hlavnim meste Madeiry. Proti vcerejsku je to o dost lepsi, protoze dnes jsem nemel cas premyslet. Sehnal jsem snad jedine volne auto na ostrove. Prosel jsem se jeskynema i po levade. Poprve v zivote mi nekdo zive zazpival "Cancion del Mariachi" (toto byl btw velmi hezky zazitek). Zitra si jedu pro bicykl! Snedl jsem obrovskou papaju a moc dobre fiky. Pred chvili jsem pod rozkvetlym stromem hral s lidmi z peti zemi "a very good social game".

Ja vlastne nevim, jak od te samoty chci utect. Protoze nejhur ze vseho se mi vede, kdyz zazivam sam neco strasne hezkeho. Protoze mi v tech chvilich okamzite dojde, jak moc bych je chtel sdilet s nekym mne blizkym.
Asi by teda bylo nejlepsi sedet doma na zadku a ucit se hrat na kytaru. Nebo delat nejakou cinnost, kterou by se mnou nikdo jiny nedelal (treba to kolo).

Ale rozhodne ne, NIKDY sam nesledovat zapady slunce pri sumeni more.

Nevim jak vas, ale me proste hrozne stve kazdy promarneny okamzik, ktery bych mel s nekym sdilet, ktery by se mel podilet na budovani vztahu. Sam si ho neuziju skoro nikdy.
Takze tak.

21.12. punčovej

22. prosince 2013 v 0:37 | já
Moji milí čtenáři,
jsou chvíle, jež mne vybízejí k rozhovoru živému s vámi všemi a ne k tomuto trapnému "offline" psaní. To když si například 9,8% broskvovým horkým punčem (z mikrovlnky :D ) odbourám všechny překážky své jindy zadrátované mysli (drátem z jedné strany ostnatým a z druhé hedvábným).

Přidejme k tomu vzpomínku na chodbu koleje ovoněnou kouřem marjánky a myšlenkami na to, zda bych byl lepším designérem, pokud bych si občas dával nejen pasivně. Třeba jo. Nebo brát LSD, že?

To jsem vám ještě nevyprávěl, jak jsem navštívil festival hudby a vjemů psychedelických (goa se tomu říká). Přijel jsem tam asi ve dvě ráno. Po dlouhé chůzi houštinami kolem potoka - cíl byl i ve tmě zřejmý hned od začátku, velmi velmi hlasitá specifická hudba - jsem konečně došel k místu konání. Těch barev a podivných vzorů a podivných lidí a vůbec všeho kolem... :-) Nemusí se vám to líbit, ale poznat to je určitě dobrá věc. Byl jsem tam chvilku a zas jsem vypadnul, tu zvláštní atmosféru si budu pamatovat navždy.

Vánoce se v naší pošahané rodině převážně nikdy nevyvedly. Jednou jsem samým vztekem, že se k sobě i na Štědrý den moji rodiče chovají tak, jak se chovají, rozbil prudkým zabouchnutím dveře do svého pokoje. Odlétnuvší střep ze skleněné výplně mi trefil tepnu na ruce :-D Všude spousta krve, já zamčenej v pokoji... :-D Na ten den si nesu památku v podobě omezené pohyblivosti pravého malíčku.

Dnes k nám přišla atmosféra Vánoc v nečekané podobě. Sešli jsme se tu všichni čtyři čirou náhodou a skládali jsme dřevo. Poprvé snad po sedmi letech. Jindy to dělají najatí Ukrajinci, což, chápejte, je úplně něco jiného. Dnes jsme se do skládání pustili my všichni. I takovou podobu mohou mít pravé Vánoce.
------------------------------------------------------------------------

Tak ještě jeden předvánoční příběh :-)

Fau má přítele, to asi víte. Přítel je docela jiný, než já. Je schopný se bavit téměř s každým, navazuje kontakty neuvěřitelně rychlým a přímočarým způsobem. Kdyby to takhle zkoušel na mě, asi bych mu dal jednu do zubů :-D Ale je fakt, že na spoustu lidí to platí. Podle mě je neuvěřitelně ukecaný :-D Nazývejme ho dále "N.".
Minulé Vánoce mi Fau zavolala. Místo obvyklého probírání nejrůznějších věcí mě požádala o pomoc v delikátní situaci. Předešlý večer měl N. podnikový večírek. Nikdy se mu nechce končit, vždy to vydrží táhnout až do poslední chvíle. A tak se stalo, že ten večer skončil sám v nějakém baru. Zlitej.
V jeho verzi příběhu se tam choval celkem slušně, možná se trošku víc bavil se servírkou, možná tam něco shodil se stolu, možná na něj přijeli měšťáci, možná si na ně chtěl jít stěžovat na státní policajty a pak teda došel domů.
Fau mě druhý večer poprosila, zda bych mohl jít jako jeho doprovod do toho baru, zjistit co se vlastně dělo a případně zklidnit situaci. Jistě že jsem neodmítnul. Nicméně divná situace, že?
Otevřeli jsme dveře do prázdného podniku. Servírka, když viděla o koho se jedná, nervózně poposedávala na židli. "Dáte si něco k pití," otázala se a být tam já sám, rozhodně odmítnu. Takhle jsme si tedy něco dali.
"Takže,"..."přišel jsem se zeptat, co se tu včera vlastně odehrálo, protože si skoro nic nepamatuju," uvedl se N.. "Možná jsem tu něco rozbil, asi tu byli policajti...," pokračoval, "a máte tu kamery? Kdybyste mi třeba mohla ukázat záznam ze včerejška...," dokončil větu. Záznamu se nedočkal.
V servírčině vyprávění se rozvinul epický příběh o opilém muži, jenž se sápal za bar, bavil se s podezřelými cikány, zničil na stole položený notebook, hledal svůj ztracený telefon, dožadoval se stále nového pití, když byl vyhozen, třikrát se vrátil, až na něj musela zavolat měšťáky, třikrát se i s měšťáky vrátil, aby spolu hledali ztracený telefon (zřejmě ukradený), hrubě je urážel a pak konečně odešel.
Celou tu dobu jsem tam seděl se svěšenýma ušima a přál si, abychom si ten příběh vyslechli, omluvili se, řekli že vše napravíme a odešli domů. Ne tak N., šťoural se v detailech a jevil svou přirozenou tendenci se rozkecat a zůstat na místě ještě dlouho. Což jsem zarazil :-D Vlastně jsem tedy splnil svoji úlohu.
Další den se N. zastavil na služebně, omluvil se za svoje chování a večer doma vyprávěl, jak na něj byli ti policajti hodní a jak ho strašně mrzí, že na ně byl takovej... :-)

Pointa? Nečekaná. Vždy je dobré mít v záloze někoho, komu můžete stoprocentně věřit a vyslat ho na takovou misi ;-)

Dobrou noc.


18.12. Cedriku, Wilfrede, Roweno!

18. prosince 2013 v 15:08 | já
Žít Mácha v Anglii, kdoví jak by vypadalo ono slavné zvolání :-)
Že je prosinec? A co jako?!
---------------------------------------------------------------------------

Na hlavní straně Seznamu se ukazuje reklama na Bentley. WTF? "Jé, hele, tohle auto se mi líbí, o něm jsem nikdy neslyšel, zrovna jsem si sice chtěl koupit Ferrari, ale tenhle Bentley...hmmm." Nebo jak si mám představit zásah cílové skupiny...?
---------------------------------------------------------------------------

Posledně jsem zůstal v bazénu sám. Připadal jsem si tam jako bohatý šejk (no ano, právě ten, pro kterého je určena ona reklama). A přišel jsem na to, co pomáhá na neposlušné vlasy. Stažené jsem je měl samozřejmě vždycky, bez toho bych si vůbec jakýkoliv pohyb ve vodě nedokázal představit :-) Ale plavecké brýle se svojí -gumoukolemhlavy- mi chyběly! Vzpomněl jsem si, že v levém spodním šuplíku mého psacího stolu leží už mnoho let, ještě nerozbalené. Určitě jsem je kdysi dávno dostal od Fau k vánocům (už je všem jasné, proč skoro nic nevyhazuju? :-D). A s nimi už se mi vlasy nezašmodrchávají :-)
Jako jo, chvilku trvalo než jsem si zvyknul nenadechovat se ještě pod hladinou, když i tam teď vidím ostře... :-D

Na gymplu jsme byli takoví tři neplavci plavci. Já uměl jen znak, o dovednostech těch ostatních jsem se mohl jen dohadovat. Sice jsme neuměli moc plavat, ale mělo to skvělé výhody - naše skupinka byla malá a program lekcí býval velmi volný :-)
Když se pak na vejšce konaly rozřazovací plavecké zkoušky, ani jsem na ně nešel. Proč taky. Pak jsem hezky rok (nebo dva?) rozplavával na Slávii prsa a opět šlo o příjemné hodiny prosté všech pitomých soutěží a pořvávání "děláš to blbě", případně "rychleji, rychleji". U nás se považovalo za úspěch, že jsme se neutopili :-D Ale ta prsa jsem se naučil.
Jenže plavat celou hodinu jedním stylem mi připadá lehce mentálně unavující. A proto v lednu odjedu do Prahy naučit se kraula :-) Držte mi palce.
------------------------------------------------------------------------

Nedopatřením jsem zabloudil do "akční" oblasti v místním Lidlu a měl jsem strašné nutkání si koupit sadu tužek nebo uhlů nebo co to tam vlastně měli. A plátno? :-) No kulil jsem oči.
------------------------------------------------------------------------

Při stavbě modelu jsem řešil problém, jak vyrobit kola. Motocyklová kola v třetinové velikosti.
Obtelefonoval a objezdil jsem půl republiky, než mi došlo, že mi je nikdo nevyrobí tak, jak bych potřeboval.
Při tom shánění jsem jednou přijel do malé soustružnické dílny. Zatímco jsem do krabičky skládal vypůjčené obráběcí nástroje a bavil se při tom s jejich majitelem, vešla dovnitř nějaká žena. Byla tak o deset let starší než já. Sympatický obličej, o půl hlavy vyšší, plnější, opravdu ženské tvary. Tedy vlastně nic podle mě a pro mě :-D
Ale řeknu vám, v té ženské něco bylo. V životě jsem mockrát nezažil, aby mezi mnou a někým neznámým přeskakovaly jiskry, ale tady fakt jo. Celých nekonečných pět minut jsme po sobě házeli očima. Pak jsem vypadnul, vydechnul a vtiskl si do paměti vzpomínku na neobvyklý zážitek :-)
-----------------------------------------------------------------------

Dnes večer udám první vánoční dárek (nejspíš letos také jediný), koncert Eltona Johna. Docela se na toho starýho páprdu těším :-)
-----------------------------------------------------------------------

Příště se vrátím k dnešnímu nadpisu a budu romantický :-)
A taky kritický a za rámeček si to nedám. Inu, ve všem co děláme můžeme nasekat spoustu chyb.

3.12. pryč s letitými jistotami

4. prosince 2013 v 0:38 | já
Oči mi neustále mířily někam ke kruhům, lehounce se pohupujícím pod stropem tělocvičny. Připadalo mi netaktní koukat na všechny ty boky obepnuté v legínách, které stály naproti mně. Před minutou jsem se společně s nimi rozcvičoval a teď nás všechny čekalo hodinové cvičení s takovými těmi popruhy. Vůbec mi nebylo trapné, že tam jsem jediný chlap mezi patnácti ženami. Kdepak!
Ach bože, dobrovolně v tělocvičně, ve svém volném čase. Co to s tebou je, Jayi? :-)
------------------------------------------------------------
Po této etudě jsem sednul do auta a dopravil se do půl hodiny vzdáleného bazénu. Sil se mi již mnoho nedostávalo, pravda. Jenže úterý a čtvrtek jsou plavecké dny! A žádný ulejvání, to může přijít nejdříve po mém příletu v lednu. V bazénu už si na mě zvykli, přijíždím skoro vždycky předposlední a i tak končím, pár minut před zavíračkou.
------------------------------------------------------------
No a pokud nestrávím večer v bazénu, tak mě zaručeně najdete v posilovně. Minule jsem psal, že se mi tam moc nechce. Hned poté se stala neuvěřitelná náhoda. V jednom místě a jednom čase se sešli dva lidé se stejnou myšlenkou. A ten druhý mi s tím nakonec hodně pomohl. Já mu zase pomohl s jeho problémem...
------------------------------------------------------------
Jediný večer od minulého pondělí, který jsem vynechal, byl ten páteční. Přivezl jsem si z opravy kytaru! A musel jsem ji hned vyzkoušet :-)
Poté, co jsem ji zapojil do správného vstupu ve zvukovce...a po spuštění správného programu...se ozvalo jakési přebuzené chrčení, zdaleka neodpovídající zahraným tónům. Po hodině kutění jsem se už skoro chystal vyzkoušet ji na noťasu, ale pak mě naštěstí napadla spásná myšlenka a z repráků se konečně ozval můj první riff. Ach ach, zněl tak sladce :-)
Hra...no, ehm, víte co, já na nic takového nikdy nehrál, takže...ale ok, hra na kytaru je vedle posilovny a plavání momentálně třetím největším žroutem mého času.
------------------------------------------------------------
Mimochodem největším žroutem mých vlasů je právě bazén, ony se v něm nevratně zauzlíkují raz dva. Grrrrrrrrrrr.
------------------------------------------------------------
Také vám v tom výčtu činností chybí nějaká potrava pro duši? No mně taky. A hodně.
Ale víte co?

Tohle všechno jsou aktivity, jež mi něco přinesou a nemám při nich výčitky, že je provádím sám. Ve dvou se stejně dělat pořádně nedají. Rozšiřování obzorů své psyché nechávám na později. Nejlépe až bude s kým.

Zato mě to, co teď dělám, přivádí mezi lidi. Ač jsou to všechno plytké, mrzké a veskrze odsouzeníhodné záležitosti! :-D


Moji milí. Dá se říct, že co jsem se svým vědomím a vnímáním světa provedl za poslední tři měsíce, je největší změnou, jakou jsem kdy v životě prošel. Naprosto vážně. Úplně nevím, jestli si mám gratulovat nebo jestli být spíš naštvaný, že nedržím linii... :-)

Dobrou noc.