8.11. třetí ze tří

9. listopadu 2013 v 0:18 | já
"Tak vidíš, tadyhle je město, tady je sousední vesnice, tadyhle zas druhá vesnice, tady třetí, tyhle jakoby dvě housenky, to jsou naše hory, tenhle červíček, to je tady potok, ale naše vesnice z mapy vypadla. My nejsme nikde."
S náramným sebevědomím udeřil pan Ádám na mapu. Je to velkolepý pocit, uvědomí-li si člověk, že může bydlit ve vesnici, jejíž existence není doložena na mapě.
------------------------------------------------------------------------

Jsem vám tu nedávno slíbil ten adrenalin, co? :-)
Dnes tedy o něčem, co bych v sobě nikdy nehledal.
Pořád bojuju s tím ostychem před lidma. Přihlásil jsem se kvůli tomu na takovej...kurz...nebo jak tomu říkat.

Do zapadlé hospůdky nedaleko Václaváku jsem dorazil jen pět minut po domluveném termínu. P. a K. tam už byli. Tedy já nevěděl, kdo jsou, dokud jsem si k nim nepřisedl. Po úvodním představování jsme začali vymýšlet plány. Oba jsem předem seznámil s tím, že ode mě nemůžou žádnou velkou akčnost čekat, že introvert a blablabla. P. se zařídil podle toho a když se mu zdálo, že se málo zapojuji do hovoru, nezapomínal se ptát: "A co na to říkáš ty, Jayi?"

Prvním úkolem na celé odpoledne bylo zdravit kolemjdoucí lidi. Druhým úkolem bylo některým z nich i něco pochválit. Řekli byste, jak je to jednoduché. Zkuste si to ;-) Z cílových 20 pozdravů jsem zvládnul stěží pět. A pochval? Ani jednu. Ono zase pokud má být člověk upřímný a neplácat to kolem sebe bezmyšlenkovitě... Bylo zajímavé, jak mi to v tu chvíli změnilo vnímání. Nevím jak dívky (no ne, ve skutečnosti vím :-D ), ale chlapi na ulici běžně nekoukají po lidech, jak jsou oblečení, jestli jim to sluší. Tak teď jsem koukal a hodně jsem si všímal. Zajímavá zkušenost.

Pro třetí úkol, jehož cílem bylo odevzdat někomu neznámému naše přání v barevné obálce, jsme zašli pořídit potřebné věci do knihkupectví. A tam jsme si vyrobili i pomůcky pro čtvrtý úkol.

Dav lidí vystoupil na Můstku ze soupravy metra. Popošel těch pár kroků k eskalátorům. Když se eskalátor začal plnit, vstoupil nahoře na protijedoucí schody P. a držel papír s nápisem "Jay by si chtěl". Po dalších dvaceti schodech nastoupila i K. Ta držela druhou část textu - "s vámi plácnout". A nahoře jsem stál já, s nápisem "Jay". Už nebylo kam couvnout. První lidé se objevili, zvědavě a nechápavě na mě koukali. Nesměle jsem nastavil levačku a zkoumavě jsem se díval vstříc celému tomu davu. Začaly se objevovat první chápavé úsměvy, první zdvižené ruce, jež si se mnou plácly. Každému jsem zdvořile poděkoval. Přijelo i pár cizinců, kterým jsem nejdřív musel vysvětlit, co to všechno znamená. A plácli si taky. A smáli se. Stejně jako já. Jako poslední přijel asi pětiletý kluk se svým tatínkem. "Honzíku, plácneme si tady s Jayem?" Jasně že jo :-)
Pak už se objevili P. s K. a ptali se jaké to bylo? Naprosto super, povídám. Vyměnili jsme si role a poplácali jsme si tedy všichni tři. Musím říct, že o něco horší pro mě bylo jen tak jet dolů po schodech s tím nápisem. Asi proto, že tam chyběla interakce s protijedoucími - většinou se na mě jen podivně dívali. Zato nahoře, nahoře to po překonání počátečního zděšení byla legrace :-)

Pátým úkolem bylo zatančit si ve vagónu metra. Do toho jsem nešel, taková věc byla za mojí hranicí. Ale P. s K. to zvládli na výbornou.

Šestým úkolem jsme se přenesli do Celetné. Před procházející hloučky cizinců jsme se vystavili s nápisem slibujícím jim namalování jejich ošklivého portrétu. Na mě připadlo namalovat asi padesátiletého černocha s bejsbolkou, brýlemi a širokým americkým úsměvem. Ta desetitahová karikatura s věnováním "From Prague" se mi, musím říct, docela povedla. Myslím, že ji snad nakonec ani nezahodil do koše :-)

Blížila se celá hodina a s ní i sedmý úkol. V tu chvíli už jsem byl rozjetý a udělal bych téměř cokoliv.
P. se postavil dolů pod orloj před čekající turisty a začal nehybně ukazovat na střechy protějších domů. Po několika minutách jsem náhodou šel okolo já, podíval jsem se na to místo také a také začal ukazovat. Hned nato se k nám připojila skupinka Slováků. "Čo tam vidíš?" řekl ten nejblíž a natáhnul tím směrem ruku. Nezbývalo mi nic jiného, než mu odpovědět: "Nic tam není. To my jen tak." Slovák se zasmál:"Hej, a budeme tak ukazovať aspoň celú hodinu?" Po půlminutě ho to přešlo a se slovy: "Jaj tak si to užijte, ja to jebem," odešel. Mezitím už přišla a ukazovala i K. P. se od nás odpojil, já po chvíli také a ke K. se připojily dvě neznámé dívky. Když K. odešla, dívky tam zůstaly. Nedalo mi to, přišel jsem k nim, zase natáhnul ruku do dáli a povídám přes rameno: "Holky, co tam vidíte?" "Nic," zachichotaly se. "To je taková štafeta, teď když jsi přišel ty, my už zase můžeme jít," překvapily mě svou odpovědí. Pak už jsme tedy se smíchem orloj opustili všichni.

No a to je vlastně všechno. Pro to odpoledne jsem v sobě překonal hodně bloků. Ten eskalátor byl zdaleka nejtěžší, tam jsem byl sám za sebe, bez podpory ostatních. Ale všechno nakonec nějak šlo.
Vlastně až na ten tanec. Možná příště ;-)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ann Ann | E-mail | 21. listopadu 2013 v 16:03 | Reagovat

To je úžasné! Líbí se mi takovéhle "akce".. Přípomíná mi to "Free Hug" apod.. Taky bych si plácla, taky bych ukazovala :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama