Listopad 2013

23.12. rambič

23. listopadu 2013 v 23:58 | já
Dlouho jsem nic nenapsal.
Měl jsem chuť, měl bych i témata, ale byla to taková témata, o kterých je lépe třikrát zapřemýšlet, než něco neuváženě napsat. Nejsou vůbec veselá, pro někoho jsou i třeba běžnou součástí života, já se s nimi ovšem vyrovnávám dost těžce. Nahlodávají další kameny ze základů mé osobní integrity. Už jich moc neporušených nezůstalo.
----------------------------------------------------------------

Tenhle týden jsem byl dvakrát plavat a začal jsem opět i poměrně intenzivně posilovat. Chybí mi kolo, nemám místo něj adekvátní náhradu. Byl jsem se podívat v místní posilovně, jestli bych aspoň tam tu stovku za týden nenajezdil, ale...heh...přece nemůžou myslet vážně, že jim tam budu funět hned vedle recepce a hlavně přímo naproti proskleným vstupním dveřím! Za nimiž už je jen ulice... To jako fakt ne.
Ještě tu máme druhý takový podnik, s trochu lepším situováním, je v patře :-D Ale nevím, nevím. Moc se mi tam nechce. Šlapat každý den ty schody... ;-)
----------------------------------------------------------------

Na druhou stranu bych ten rotoped, nebo jak se ta věc jmenuje, opravdu potřeboval, protože - ke konci roku poletím na Madeiru a chci si ji projet na kole :-D Pozval jsem i jednu kamarádku, která mi připadala jako jediný možný člověk, který by to dal se mnou, ale neměla čas. A prachy, ty hlavně. To je vám takový nepříjemný pocit, když vy byste ty prachy měl...ale nikdo normální je od vás nepřijme - a tím to končí. V tomhle je svět fakt blbě zařízenej. No takže letím sám. První den se zastavím v Lisabonu a pak už hurá na ostrov. Chtěl bych jet maximálně na lehko, chci si zkusit cestovat s minimem věcí. Trošku mi to kazí fakt, že na pražském letišti budu v šortkách asi vypadat trošku blbě a možná i omrzle :-D
Strávím tam i Silvestra, což vidím jako dar z nebes, protože třetího za sebou už bych doma se psem asi nedal. Neříkám, že to bylo špatný. Nebylo. Před půlnocí zalézt do garáže, konejšit strašpytla psa a hrát si s motorkama, vymýšlet co s nima provedu v létě a tak. Ale jak říkám, letos by se mi už moc nechtělo.
-----------------------------------------------------------------


Hraju si na FB takovou jednoduchou hru. Když mi nabízí další přátele, zkouším hádat podle jmen a podle profilovek, se kterým z mých nemnoha přátel se ona osoba zná. Protože drtivá většina mých přátel se navzájem nezná, takže ty okruhy se vůbec neprotínají. Bývá to zábavné :-)

Dobrou noc.

8.11. třetí ze tří

9. listopadu 2013 v 0:18 | já
"Tak vidíš, tadyhle je město, tady je sousední vesnice, tadyhle zas druhá vesnice, tady třetí, tyhle jakoby dvě housenky, to jsou naše hory, tenhle červíček, to je tady potok, ale naše vesnice z mapy vypadla. My nejsme nikde."
S náramným sebevědomím udeřil pan Ádám na mapu. Je to velkolepý pocit, uvědomí-li si člověk, že může bydlit ve vesnici, jejíž existence není doložena na mapě.
------------------------------------------------------------------------

Jsem vám tu nedávno slíbil ten adrenalin, co? :-)
Dnes tedy o něčem, co bych v sobě nikdy nehledal.
Pořád bojuju s tím ostychem před lidma. Přihlásil jsem se kvůli tomu na takovej...kurz...nebo jak tomu říkat.

Do zapadlé hospůdky nedaleko Václaváku jsem dorazil jen pět minut po domluveném termínu. P. a K. tam už byli. Tedy já nevěděl, kdo jsou, dokud jsem si k nim nepřisedl. Po úvodním představování jsme začali vymýšlet plány. Oba jsem předem seznámil s tím, že ode mě nemůžou žádnou velkou akčnost čekat, že introvert a blablabla. P. se zařídil podle toho a když se mu zdálo, že se málo zapojuji do hovoru, nezapomínal se ptát: "A co na to říkáš ty, Jayi?"

Prvním úkolem na celé odpoledne bylo zdravit kolemjdoucí lidi. Druhým úkolem bylo některým z nich i něco pochválit. Řekli byste, jak je to jednoduché. Zkuste si to ;-) Z cílových 20 pozdravů jsem zvládnul stěží pět. A pochval? Ani jednu. Ono zase pokud má být člověk upřímný a neplácat to kolem sebe bezmyšlenkovitě... Bylo zajímavé, jak mi to v tu chvíli změnilo vnímání. Nevím jak dívky (no ne, ve skutečnosti vím :-D ), ale chlapi na ulici běžně nekoukají po lidech, jak jsou oblečení, jestli jim to sluší. Tak teď jsem koukal a hodně jsem si všímal. Zajímavá zkušenost.

Pro třetí úkol, jehož cílem bylo odevzdat někomu neznámému naše přání v barevné obálce, jsme zašli pořídit potřebné věci do knihkupectví. A tam jsme si vyrobili i pomůcky pro čtvrtý úkol.

Dav lidí vystoupil na Můstku ze soupravy metra. Popošel těch pár kroků k eskalátorům. Když se eskalátor začal plnit, vstoupil nahoře na protijedoucí schody P. a držel papír s nápisem "Jay by si chtěl". Po dalších dvaceti schodech nastoupila i K. Ta držela druhou část textu - "s vámi plácnout". A nahoře jsem stál já, s nápisem "Jay". Už nebylo kam couvnout. První lidé se objevili, zvědavě a nechápavě na mě koukali. Nesměle jsem nastavil levačku a zkoumavě jsem se díval vstříc celému tomu davu. Začaly se objevovat první chápavé úsměvy, první zdvižené ruce, jež si se mnou plácly. Každému jsem zdvořile poděkoval. Přijelo i pár cizinců, kterým jsem nejdřív musel vysvětlit, co to všechno znamená. A plácli si taky. A smáli se. Stejně jako já. Jako poslední přijel asi pětiletý kluk se svým tatínkem. "Honzíku, plácneme si tady s Jayem?" Jasně že jo :-)
Pak už se objevili P. s K. a ptali se jaké to bylo? Naprosto super, povídám. Vyměnili jsme si role a poplácali jsme si tedy všichni tři. Musím říct, že o něco horší pro mě bylo jen tak jet dolů po schodech s tím nápisem. Asi proto, že tam chyběla interakce s protijedoucími - většinou se na mě jen podivně dívali. Zato nahoře, nahoře to po překonání počátečního zděšení byla legrace :-)

Pátým úkolem bylo zatančit si ve vagónu metra. Do toho jsem nešel, taková věc byla za mojí hranicí. Ale P. s K. to zvládli na výbornou.

Šestým úkolem jsme se přenesli do Celetné. Před procházející hloučky cizinců jsme se vystavili s nápisem slibujícím jim namalování jejich ošklivého portrétu. Na mě připadlo namalovat asi padesátiletého černocha s bejsbolkou, brýlemi a širokým americkým úsměvem. Ta desetitahová karikatura s věnováním "From Prague" se mi, musím říct, docela povedla. Myslím, že ji snad nakonec ani nezahodil do koše :-)

Blížila se celá hodina a s ní i sedmý úkol. V tu chvíli už jsem byl rozjetý a udělal bych téměř cokoliv.
P. se postavil dolů pod orloj před čekající turisty a začal nehybně ukazovat na střechy protějších domů. Po několika minutách jsem náhodou šel okolo já, podíval jsem se na to místo také a také začal ukazovat. Hned nato se k nám připojila skupinka Slováků. "Čo tam vidíš?" řekl ten nejblíž a natáhnul tím směrem ruku. Nezbývalo mi nic jiného, než mu odpovědět: "Nic tam není. To my jen tak." Slovák se zasmál:"Hej, a budeme tak ukazovať aspoň celú hodinu?" Po půlminutě ho to přešlo a se slovy: "Jaj tak si to užijte, ja to jebem," odešel. Mezitím už přišla a ukazovala i K. P. se od nás odpojil, já po chvíli také a ke K. se připojily dvě neznámé dívky. Když K. odešla, dívky tam zůstaly. Nedalo mi to, přišel jsem k nim, zase natáhnul ruku do dáli a povídám přes rameno: "Holky, co tam vidíte?" "Nic," zachichotaly se. "To je taková štafeta, teď když jsi přišel ty, my už zase můžeme jít," překvapily mě svou odpovědí. Pak už jsme tedy se smíchem orloj opustili všichni.

No a to je vlastně všechno. Pro to odpoledne jsem v sobě překonal hodně bloků. Ten eskalátor byl zdaleka nejtěžší, tam jsem byl sám za sebe, bez podpory ostatních. Ale všechno nakonec nějak šlo.
Vlastně až na ten tanec. Možná příště ;-)



3.11. vytí divokého koně

4. listopadu 2013 v 1:25 | já
Uháněl jsem po dálnici vstříc hluboké tmě. Míjel jsem červená světla aut v pravém pruhu rychlostí, která by mi spolehlivě zařídila aspoň půl roku bez papírů. V tuhle dobu jsem se ale ničeho takového bát nemusel.
Měl jsem plno práce s cestou před sebou, zrcátka jsem sledoval jen periferně. Po chvíli mě napadlo, že by nebylo od věci zkontrolovat karimatku. Vezl jsem ji poměrně ledabyle přivázanou gumicukem k baťohu. Natáhl jsem levou ruku daleko dozadu a zároveň se podíval přímo do zrcátka. V dálce byla vidět světla předjetého auta. Ale bylo tam ještě něco jiného. Podivného. Pomyslel jsem si, jak je možné, že za mnou vlaje kus průhledné fólie, v jejímž třepetání se divoce lámou paprsky světel onoho auta. Kouknul jsem i do druhého zrcátka, s tím samým výsledkem. Po další sekundě mi to došlo - kdepak fólie.
Z obou výfuků sršely roje jisker! A vůbec ne málo. Nejdřív jsem se lekl, že cesta končí a opět jednou dojedu domů na odtahovce. Pak jsem si v hlavě promítnul, jak ten můj motor vlastně funguje, a nenašel jsem žádné logičtější vysvětlení, než že to zkrátka už příliš dlouho trápím. Vzápětí se moje myšlenka potvrdila, když po ubrání plynu jiskérky postupně mizely. Zvolnil jsem tempo a světelné efekty ustaly úplně.
A pak jsem se začal v přilbě dusit smíchem :-) V představě jsem se vžil do role řidiče předjížděného auta. Nejdřív za sebou vidí rychle se přibližující světlo, vzápětí ho se strašným jekotem předjede přikrčený blázen s divoce poskakující karimatkou na zádech a zpod sedla mu ze dvou trubek šlehají dvoumetrové jiskřící jazyky! :-D
Už jste někdy slyšeli, jak někomu "chytnou saze"? Na požádání můžu předvést :-D
---------------------------------------------------------------------

Téměř přesně před rokem jsem, tak jako dnes, v pondělní brzké ráno poslouchal Rádio 1. V tuhle dobu tam většinou hrají ambientní věci a vůbec různé zajímavé nové projekty. Před rokem hráli Natashu Khan a její kapelu Bat for Lashes. A mě její písně hrozně zaujaly. Druhý den jsem na tu hudbu pořád myslel, až mě napadlo podívat se, jestli náhodou není možnost ji vidět naživo. A co byste čekali? Za čtrnáct dní měla koncertovat v Berlíně. Lístky jsem koupil okamžitě, abych náhodou později neostrouhal. Hned potom jsem napsal lasičce, zda by se mnou nechtěla na výlet do Berlína, bez bližšího upřesnění, co bychom tam vlastně dělali. Předběžně řekla, že ano. Tím pádem bylo vše jasné a už jsem se jen těšil. Lasička si myslela, že tam jedu pracovně.

Cestou do Prahy jsem jí zkusmo v autě pouštěl pár písniček. Reagovala na ně se zájmem, co to je a že se jí líbí. No a když jsme pak v Praze nasedli na vlak (mimochodem jizdenky do Berlína, koupené půl hodiny před odjezdem přímo na nádraží, jsou ukrutně drahé :-D ), šel jsem s pravdou ven. Ukázal jsem jí vstupenky a jí zazářily oči :-)
Berlín nás uvítal parádní mlhou společně se sychravým počasím. Z nádraží k hotelu jsme šli pěšky. Celkem jsme si těch sedm kilometrů v mrazu užili. Hotel jsme nakonec našli a v něm čekalo druhé překvapení.

Nebyl to totiž obyčejný hotel. Při hledání ubytování v okolí jsem narazil na zajímavý projekt - ve dvoře klasického činžáku se skrývá několik zaparkovaných karavanů. V nich pak hosté spí. Ta představa se mi moc zamlouvala. Takže jsme oba zažili první noc v životě v karavanu. Uprostřed Berlína... :-)

No a pak už nás čekal nabitý sál, úžasný koncert, druhý den ještě procházka velkou částí města a navečer zase domů.

Bylo to fajn, z té vzpomínky mám teď úsměv na rtech a tak asi půjdu spát :-) Dobrou noc.

Je vtipné, že lasička a Natasha vypadají jako dvojvaječná dvojčata :-)

31.10. víkend v luftu

1. listopadu 2013 v 1:01 | já
Mimochodem zrovna teď nemám žádnýho parťáka na prosincový pražský koncert Young Gods. Mi poraďte, co byste v takový situaci dělali vy? Asi nic, jako já, že? Šli byste sami. Jako já :-)

O víkendu se jedu socializovat. Jedu mezi samý drsný chlapy. Čili stejný lidi, jako jsem já sám, kdyby vám to nebylo jasný :-D ;-)

Byl jsem vždy vychovávaný k samostatnosti. K tomu, že nejprve je nutné se pořádně připravit a pak teprve do něčeho jít. A taky k tomu, umět vyřešit pokud možno všechno, co mě na cestě může potkat.
Asi proto stále ještě, i po více než roce, nejsem smířený s tím, jak diletantsky k tomu přistupuje někdo jiný a ještě se tím téměř chlubí. V pondělí jsem kvůli tomu nemohl usnout. Protože cítím, že je to špatně. Tak hluboko to ve mně vězí.
Bohužel nemůžu být moc konkrétní.
Jo a ještě jedna věc mě na tom štve (a vůbec mě to netěší). Že na to, co všechno jsem v téhle věci udělal, se mi dostalo dost málo ocenění. Chlapy musíte hodně chválit...nebo aspoň trochu... Když všude vidím svoje fotky, k jejichž autorství se nesmím přihlásit, a čtu si o příhodách, které se staly malinko jinak (i když je mi jasné, že uvedením celé pravdy by mohlo dojít k jistým škodám), tak mi z toho zkrátka není dobře. Zřejmě se hlásí o slovo moje ješitnost. Shame on me!

Hned jak jsem dnes vylezl z metra na Holešovicích, oslovila mě zvláštní osoba - nebyla už úplně mladá, ale měla dredy, prsa, karimatku a spacák, velmi velmi francouzský přízvuk v češtině a ptala se mě, kudy dojde k mostu. Z Holešovic měla namířeno až do Akropole. Určil jsem jí správný azimut, snad tam trefila :-)

Kempovací bus z Trelleborgu