27.10. druhý ze tří

27. října 2013 v 18:46 | já
Vykřesat z toho chumlu pocitů a myšlenek smysluplný článek je celkem oříšek :-)

Při prohlížení starších fotek, na kterých jsem (i) já (nerad se fotím, je jasné proč), jsem vždy překvapený. V každém z těch zachycených okamžiků jsem si myslel, že nevypadám nic moc. Ale že na tom zapracuju a za pár měsíců už se nebudu muset před nikým za nic stydět.
No a hádejte co. Teď zpětně vím, že jsem byl úplně stejný jako ostatní lidé. Vlastně docela hezký kluk. Jen to sebevědomí jsem měl v hajzlu. Pořád jsem na něco čekal, že budu lepší, hezčí, že ta chvíle jednou přijde, když se budu snažit. A pak bude všechno snazší. Budu chodit do společnosti beze strachu, budu se s lidmi bavit... Žádné konkrétní myšlenky to nebyly, spíš nejasný všudypřítomný pocit, zdaleka nejvíc ze všeho ovlivňující můj osobní život.

Také jsem neustále tajně doufal, že mi s tím někdo pomůže.
V začarovaném kruhu - když jsem potkal někoho, kdo by mi byl schopný pomoct, nebyl dost empatický na to, aby pochopil co po něm chci. Pokud už se někdo dovedl dostatečně vcítit....překvapivě měl podobný problém s lidmi, jako já, a tudíž by mi ani pomoci nedokázal. Ani tak jsem ale nebyl ochotný nikomu jasně říct, co bych od něj potřeboval. Rozumíte - musel bych to přiznat. I sobě bych se musel přiznat.
A navíc vidím své pseudoproblémy jako ty poslední, které by se měly řešit. Nejsou tak důležité, jako problémy těch ostatních.

No a jak jsem tak pořád čekal na zázrak, stále více mi docházelo, že se žádný neuděje. A že ani nepotkám nikoho, kdo by se se mnou chtěl zabývat. No bodejť, vždyť se seznámím tak se dvěma novými lidmi za rok, to už jsem tuším někde psal. To by musela být sakra velká náhoda. Takové náhody se nestávají.

Takže co mi pak zbylo? Jedině hledat pomoc sám u sebe. Pomoc od čeho vlastně? Inu, i když si možná okolní lidé myslí, že jsem takovým samotářem rád a vyhovuje mi to, není tomu tak. Potřeboval jsem se hlavně přestat bát lidí.
Věřte mi, že prostředí vesnice či maloměsta, ve kterém se většinu času pohybuju, je k upevňování mých fobií jako stvořené. Mé největší můry žijí v okolí jednoho kilometru (aniž by to byli konkrétní lidé).

Možná si pamatujete, že relativně často opouštím zdejší končiny a vydávám se za kulturou, nejčastěji samozřejmě do Prahy. Kolikrát mi známí říkají "A to tam jezdíš sám? To já bych nikdy nemohl." Nějak si asi neuvědomují, že nemám na vybranou. Musím chodit sám, protože nikdo nechodí se mnou. Je to tak prosté. A já si snad už časem i zvyknul. Vždy jsem kupoval dva lístky, v naději, že se někdo ze známých smiluje. Už na to seru :-)

Tohle je vlastně i první bod z cesty k nápravě. Nacházet společnost, do níž se lze zapojit. Ať už je to před pódiem nebo na filmovém semináři. Řekněme, že příležitosti by se našly.
Fajn, a co udělá takový solitér, když už se dostane do společnosti? Nic. Sedí, stojí, hýbe se, čeká, jestli si ho náhodou někdo nevšimne a neosloví ho. Pak už by to bylo jednodušší. Ovšem on se málokdo někdo takový najde, že? :-)

Čili tu máme druhý bod - přestat se bát začít rozhovor s cizím člověkem. Hahaháááááááááááááá. Mi řekněte, jak tohle provést? Zkusil jsem na tom zapracovat. Příště napíšu jak...


(No a jako opravdu mě velice štve, jak kostrbatě je to tu všechno napsáno, jak se přímo topím v moři zájmen a vůbec všemožného slovního balastu. Omlouvám se. Lepší asi nebudu.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zítra Zítra | Web | 27. října 2013 v 23:23 | Reagovat

Všemu bych tak nějak po svém rozuměla. Ale Jayi, jak jako <i>smiluje</i>?! Proč se dobrovolně stavíš do takové role?

Přeju ti aby ses nebál oslnit JE svým charisma, podle toho, co o tobě tuším jsi osobnost.
Těším se děsně na pokračování, ostatně jako obvykle.

2 Zítra Zítra | Web | 27. října 2013 v 23:34 | Reagovat

(ty čárky jsou fakt katastrofa,co? promin, že to tak komplikuje čtení)
k tvému komentáři:
Vskutku jsem si dala týden, resp. 10dní, pro sichr.
No koupila jsem si knihu o Sudetech, která se divá na toto téma úplně jinak než nás učili ve škole, a než káže politika. Vydavatelé té knihy jsou onálepkováni jako neonacisté, přesto její přečtení rozšiřuje obzory. Titulek je napsán, jak jinak než švabachem. Vzpomněla jsem si, že jsou různé druhy toho starého písma, že je i fraktura, a začala to studovat a zkoušet (jak jinak). A anglicky I never give up, vypada fakt divně, když tímdle písmem jsou naše oči zvyklé číst německy. Nemohla jsem to nechat jen tak, a doplnila jsem to proto staročeštinou ve fraktuře. (ideální zábava na osamocená sobotní dopoledne.:D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama