26.10. twisted mind

27. října 2013 v 1:16 | já
Největší adrenalin pro mě představuje komunikace s lidmi. Povyprávím vám o mém nedávném výletu mimo svoji obvyklou sféru sociální interakce. Kam se proti tomu hrabe skočit si na padáku...
--------------------------------------------------------------------------------

Oplývám kromě jiného dvěma souvisejícími problémy.
- Nejsem schopný navázat jen tak kontakt s cizím člověkem. Ta úplně nejhlavnější příčina tkví v tom, že si pomyslím: "Proboha co by na mně viděl? Proč by se zrovna se mnou měl chtít bavit? Co mu vůbec mám říct, o čem si budeme povídat?"
Když tenhle element zmizí - když vím, že máme společné téma, je to malinko o něčem jiném. Typicky při předem jasných rozhovorech o mé profesi, o sdílených koníčcích, stává se ze mě jedna velká mluvící (ovšem i naslouchající) hlava, která dokonce někdy mele a mele... :-) Nojo, jenže tohle na náhodně potkaném jedinci těžko použiju, že.

- Od malička se v některých situacích strašně stydím. Jsem opatrný na to, jak před lidmi vypadám, jak se chovám, co říkám, aby si někdo něco nemyslel...
I taková blbost, například když jsem měl zvedat zvonící telefon, který byl pro někoho jiného z rodiny. Nebo někam volat za někoho jiného, s tím že "předám". Fuuuuuuuu. Strašně nerad.
Táhne se to se mnou dlouho. Navíc tomu přispívá i jedna věc, o které tu psát nechci. Je dost podobná vašim obvyklým příčinám strachu z odsouzení.
----------------------------------------------------------

Dva příklady.
Jeden rok jsem bydlel na koleji, kde byly pouze jednolůžkové pokoje. Na patře jich bylo asi dvacet. Plus společná kuchyňka a společenská místnost. V kuchyňce jsem byl za celý rok asi třikrát, když mě do ní vytáhnul někdo jiný. Sám nikdy. Byly týdny, kdy jsem chodil ven z pokoje jen v noci, když jsem se předtím s uchem na dveřích přesvědčil, že na chodbě určitě nikoho nepotkám. Zkrátka poloviční blázen.

No a něco podobného jsem měl před časem třeba i s obyčejným nákupem. Dělalo mi obrovské potíže se sebrat a dojít si do Lidlu pro jogurt. Regulérní strach z lidí. Brrrrrrrr. Obludně zveličený strach z toho, že si na mně ostatní najdou něco ošklivého. Od způsobu chůze až po barvu očí.
----------------------------------------------------------

Od těch dob jsem se usilovným žitím trochu posunul. Pokouším se sám sebe různými způsoby cíleně odblokovat.
(......pokračování zítra)


Dnes jsem byl v IMAXu na Gravity. "Ty seš ale vůl," napadlo mě hned potom, co jsem poprvé cuknul hlavou, abych se vyhnul přímo proti mně letící trosce rozbitého satelitu.
:-D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zítra Zítra | Web | 27. října 2013 v 8:15 | Reagovat

až tak?! a co ti dalo sílu s tím začít bojovat?

2 Evš Evš | 27. října 2013 v 9:03 | Reagovat

Hlavní je uvědomit si že tam nějaký problém je, a to se ti očividně povedlo :) Základ úspěchu už máš v malíčku, tak bude líp ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama