23.10. lovec plyšových trofejí

23. října 2013 v 22:47 | já
Za napůl otevřenými dveřmi byly slyšet kroky, šramoty a běžící pračka. Zvuky se rozléhaly po celém schodišti paneláku v typické ozvěně. Rozmýšlel jsem, zda nakouknout dovnitř nebo ne. Nerozhodně jsem postával u dveří, pak udělal dva kroky k výtahu, po chvíli zase tři kroky zpátky. Mezi dveřmi nebyl původce těch zvuků stále vidět. Ozvěny kroků neustávaly, zřejmě někdo běhal hlouběji v bytě. Schoval jsem se za dveře a vysunul přes ně jen svojí zvědavou hlavu. Někdo byl otočený zády ke mně, čelem do koupelny. Pak se ta osoba obrátila naproti k botníku a zamyšleně ho otevřela. Uvědomil jsem si, že mě pořád ještě nezaregistrovala. Několik vteřin mi trvalo, než jsem si rozmyslel co dál.
Polohlasně jsem řekl: "Baf".
Panelákem se roznesl strašlivý výkřik.
--------------------------------------------------------


Včera jsem strávil čtyři, možná pět hodin zíráním do průmyslového monitoru a zuřivým bušením do klávesnice.
Z triviálního úkolu se vinou zmršeného návrhu zapisování do databáze stal boj s železnou příšerou se dvěma svítícími hlavami. Střídavě jsem mezi nimi pobíhal, každá totiž umí něco jiného, s každou jsem mluvil jiným jazykem. Jedna je chytřejší, druhá celkem hloupá, ovšem bez ní to nejde :-)
Po dvou hodinách už se zdálo, že mám vyhráno, jenže bylo to opravdu jen zdání. Pak teprve přišly rozhodující okamžiky. Když se v řádcích tabulek objevily místo čísel jen otazníky, začal jsem bušit pěstí do plechů a pronášet něco o hromadě šrotu. Šlo do tuhého, šlo o čas. To nejhorší jsem odvrátil, bo su geniální!, ale pořád jsem se nemohl posunout k cíli. Už jsem pomalu přestával věřit ve vyřešení problému standardní cestou a začal se chystat na obezličky. A najednou... voilà!... kámen mi spadl ze srdce a já konečně umístil kuličku do jamky :-) Nebo kužel do správného slotu. Jak chcete.
--------------------------------------------------------

V roce 2009 mi headhunteři nabízeli místa ve výrobě. V roce 2010 mi začali nabízet místa v dohledu nad výrobou.
Dnes mi volali, zda se nechci ucházet o místo výrobního ředitele a mít pod sebou 150 lidí.
S díky jsem odmítnul :-) Úplně se vidím v té kanceláři, v rohu s křeslem z bůvolí kůže, kterak po večerech odtahuju závěs, za ním se objevuje skrytý miniaturní soustruh a já na něm vyrábím další součástky do svého malého modelu parní lokomotivy :-D
Ale samozřejmě je moc hezké, že o mně ví, že mají zájem. A že se hlásí i po třech letech, jestli jsem si to nerozmyslel. Hmmm, ne :-)
--------------------------------------------------------

První dva roky v práci byly divné. Popravdě jsem ji bral spíš jako přestupnou stanici mezi Ing. a Ph.D.. Proč jsem jednoduše nepokračoval po titulu v dalším studiu? Inu, na té naší škole jsem neviděl žádnou perspektivu.
Už už jsem si začal vybírat novou školu, když tu mě překvapil kolega, tedy můj nadřízený. Oba jsme silné osobnosti a chodili jsme kolem sebe jako dva lvi. Samozřejmě s tím, že tenkrát jsem ještě nic neuměl, takže já spíš jen z opatrnosti. No a on to nakonec nevydržel a šel za lepším. Najednou mě kdosi (podobný osudu) hodil do vody, přitom jsem uměl pouze styl čubička. Chtělo to trochu úsilí. Trošku víc úsilí. S většinou věcí jsem si musel poradit sám a někdy to byly hodně těžce získané zkušenosti. V duchu mi pomáhaly vzpomínky na předchůdce mého předchůdce, starého praktika, kterého jsem vídával kdysi dávno sporadicky v akci. On býval v podobné situaci. Někdy se z nostalgie dívám do jeho ručně psaných slovenských poznámek ve starých pořadačích. Jsou podobně chaotické, jako ty moje. Rozumím jim :-)
Nakonec jsem se začal pouštět do věcí, jejichž složitost byla o level výš. A ono to šlo.
Každý úspěch mě hrozně nabíjí. Každý neúspěch snad ještě víc. Nejsem člověk, který by něco vzdal, pokud existuje šance na výhru :-)

O čem vám tady plácám? :-o

(Dnes je to jakési neukončené, že? To je tak správně :-D )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zítra Zítra | Web | 25. října 2013 v 9:25 | Reagovat

Ten článek se mi děsně líbí. Má to švih. A mám ráda, jak se lidé umí pochválit. (Šéf mě přistihl když jsem se smála, že nevybarvuju plošky v územním plánu, a nesouhlasně zamlaskal.) Jednou ty příšery ožijí a dají svému pánovi coproto za to, že je bije. :)

Omlouvám se, že jsem tě vyděsila. Žádný konkrétní důvod nemám, není to tentokrát (jen) o mě. Snad se opravdu neumím ventilovat.
V tom článku jsem spojila věci, které nechci detailně pitvat na blog a tak je nechám tak jak jsou.

Příjemný pátek přeji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama