19.10. z jámy

19. října 2013 v 3:24 | já
"No ne, tohle se přece dělá tak, že si ty doklady schováváš doma, vedeš si je..." vysvětloval jsem Fau, "...a jednou za rok přijede účetní poradce a ten s nima...nooo..." začal jsem ztrácet půdu pod nohama, "zkrátka si je vedeš a...pak...jednou za čas jedeš na finančák. S nějakym papírem. Jsem to párkrát viděl, ne?" To už jsme se oba chechtali jako blázni. Takže takové naivní představy máme o vedení účetnictví :-D Copak mně, mně to může být jedno, ale jí zas tak moc ne :-)
-----------------------------------------------------------------------------
Ráno jsem ve střediskové obci cosi nakupoval a šel jsem kolem regálů se svíčkami. Dýchlo to tam na mě teplou, mihotavou minulostí. Bývaly časy, kdy svíčky tvořily polovinu všech mých vánočních dárků. Různé tvary, různé smysly... Jedna darovaná svíčka zůstala pak navždy schována ve skříni.
Mívali jsme na Vánoce zvyk, že naše dárky tvořily příběh, a tak se musely otevírat v určeném pořadí. V každém obalu pak obdarovaný na vloženém papírku našel instrukce, k čemu dárek slouží (víceméně v abstraktním či alegorickém duchu, někdy však i zcela reálné, praktické). A jeden z příběhů měl končit grandiózním rozbalením voskové lebky. Jenže papírek a možná i číselné označení se někam ztratily a Fau se dárku nejdříve lekla a pak tu krásnou svíčku schovala do skříně a už nikdy ji nevytáhla :-D I když jsem jí následně dovysvětlil, jak to mělo být.
------------------------------------------------------------------------------

"Tys mi už dneska dárek dal a já mám teď jeden pro tebe."
(Dopoledne jsem zařídil pro tátu výlet do budov - provozů, kam se běžně nepodívá. Líbilo se nám tam oběma, dojmů byl dostatek, času málo. Po prohlídce jsme odjeli ke Kauflandu. Tátu jsem nechal na parkovišti hlídat auto a sám odešel nakoupit pár bot. Po návratu jsem ho našel s úsměvem od ucha k uchu.)
"Boty sis koupil dobrý? Tak pojeď, něco pro tebe mám. Řeknu ti kudy."
Co asi způsobilo takovou rozjařenost? Doufal jsem, že se příčina brzy ukáže. Co pro mě asi tak může mít za dárek? V tom bude určitě velká kulišárna.
"Tady zahni doprava," ozvalo se u hradu.
Po pár metrech mě něco napadlo. Souviselo to s letištěm, které v tomhle směru leželo, ale hned jsem tu myšlenku zahnal jako úplný nesmysl.
"Tak já už ti to povím. Dneska si skočíš!"
Tak přece! To je magor, blesklo mi hlavou :-)
Namítnul jsem, že to asi takhle jednoduché nebude, snad taky nějaká příprava a zamluvit termín, a že to je vůbec takhle najednou celkem narychlo. Ale to už jsme zaparkovali před vrtulemi.
Kromě jednoho vyhlídkového letu nad domem (snad před sedmi roky?) a loňského chaotického přelétávání Alp Airbusem nemám s letadly nic společného. Líbí se mi z technického hlediska, ale jinak mě k sobě vždy víc táhla dvě kola než křídla.
Takže i návštěva místního travnatého letiště pro mě byla premiérová.
Zato táta se tam choval jako doma. Až mi připadalo neuvěřitelné, že se na něj vracel poprvé po čtyřiceti letech. Historek o tom, že vzlétnul za svůj život osmdesátkrát, ovšem přistál jen dvakrát, jsem za svůj život vyslechl hodně. Byla mezi nimi i jedna, kdy se mu neotevřel hlavní padák :-) "Tenkrát zkrátka ještě nenastal můj čas," odbyl vždy možnost, že se mu snad mohlo něco nepěkného přihodit. Pak přišla láska na dálku, vzala mu čas, nutný pro provozování parašutismu, a on už se na letiště nikdy nedostal.
Až dnes, se mnou. S vizí, že si jeho syn taky jednou vyzkouší, jaké to je.
Na trávu před námi sem tam někdo dopadl. Zrovna se pořádaly závody. Díky nim taky tátu ta myšlenka napadla, během čekání na parkovišti totiž viděl dva výsadky.
Dal se do hovoru s nějakými lidmi a jakmile zmínil, že kdysi dávno taky skákal, hned byl odkázaný tam dozadu, kde jsou staří veteráni, které určitě bude znát. Představte si, že se opravdu poznali, i po tolika letech. Bylo to až dojemné setkání... :-)
Byl jsem jak ve snu. Tandem by se prý po závodech k večeru dal stihnout, že nám včas zavolají. Příprava není třeba žádná. Šlo to nějak moc rychle! :-)
Odjeli jsme domů a já čekal. A moc jsem si přál, aby to ten den opravdu vyšlo, protože čekat do dalšího dne, to bych se asi nevyspal. Hodinu před západem slunce opravdu zazvonil telefon.
Znovu na letiště a tam už to šlo ráz na ráz, tohle si obleč, takhle se budeš držet, dívej se do kamery, oblékni si postroj, vytlačíme letadlo na trávu, jdi první, při startu se takhle zapři. Andula kroužila do tří kilometrů a při každé otáčce vyplivla další várku mužů s batohy. Nakonec jsme tam zůstali jen tři. Odevzdal jsem se do jejich moci, ono mi ani nic jiného nezbývalo. Jediné, čeho jsem se trochu bál, byl všechen ten kalup, ve kterém se události odvíjely. Říkal jsem si v duchu, že jestli něco nevyjde a od toho chlapa za sebou se utrhnu, aspoň docela dlouho uvidím tu krásnou krajinu pode mnou :-D
Otevřely se dveře, můžem? Jasně! Nadechnout a fííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí, volný pád je něco, co se těžko popisuje, je to totální ztráta jakékoliv jistoty, nic vás na ni předem nepřipraví. Nedokázal jsem v té rychlosti dýchat, ostatně to jsem čekal. Asi bych se měl podívat do té kamery, kde jsi chlape, aha tady, nazdáááááár :-) Dvoustovkou se svezu na motorce párkrát do roka, ale s dvoustovkou ve vzduchu se to srovnávat nedá ani trochu. Palec nahoru a za chvíli už odpočítávání a sešívané křídlo nad námi se nafukuje, není to žádný náraz, spíš tak pozvolně přecházíme během několika sekund do plachtění. Uffff, no ty bláho. Ohlušující svist větru se mění na nečekané ticho, v klidu si povídáme, ukazujeme si jednotlivé prvky v krajině, zkouším vytáčet obloučky. Jen se toho neboj a přitáhni to, tak zatáhnu a klouzavý let se opět mění v poloviční pád, zas ta ztráta jistoty. Pak už zkorigujeme směr a přistáváme.
Přichází táta celej rozesmátej, gratuluju, jaký to bylo? a já říkám že v pohodě a fakt že to tak je.
Později na záznamu vidím, že se celou dobu směju, ostatně směju se téměř za všech okolností, tak proč ne zrovna na padáku :-)
Příště už si skočíš sám, slyším za sebou. Zasměju se. No vlastně...proč ne?


----------------------------------------------------------------------------
Čtyři dny nato se mi zdá sen, ve kterém se se svými rodiči strašlivě vyrovnám za to, jak mi řídí život...
Moje podvědomí se s tím zážitkem evidentně muselo vyrovnat po svém :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zítra Zítra | Web | 21. října 2013 v 0:39 | Reagovat

Bych zešílela nebo si protrhla hlasivky nebo oboje ...možná trochu přeháním :), ale obdivuju tuto odvahu.
Snad chtěl, aby si zažil to co i on, a porozuměl víc, to je přeci pěkný ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama