Říjen 2013

28.10. osudový

29. října 2013 v 0:48 | já
Je svátek. Co takhle kdybych pro dnes opustil těžká témata a napsal něco o něčem lehkém, odlitém ze zinkové slitiny? :-D
---------------------------------------------------------------------

Sedíme proti sobě s Fau v pizzerii a rozprávíme o našich starostech a radostech. Třeba jak se její syn naučil chtít jídlo, sápe se sám do své židličky a s vyplazeným jazykem říká svá ranná životní moudra :-)

Nebo o tom, jak Fau (s mojí malou pomocí) konečně vyzrála na svůj dlouholetý problém s rodiči.
Nebo o tom, že naše obavy z cizích lidí jsou téměř totožné, a ji netrápí jen proto, že už má svoji rodinu.

Opravdu jsme si dnes celkem zajímavě popovídali.
-----------------------------------------------------------------------

Bylo to před prvními vánocemi po našem definitivním rozchodu. Tak nějak touto dobou. Měl jsem velké nutkání ty předešlé, nepovedené vánoce napravit. Dát jí nějaký superdárek. Zároveň jsem ji chtěl potěšit jen tak, z našeho čirého pevného přátelství. Když jsem v pohodě, inspirace chodí sama...

Má moc ráda poručíka Columba a jeho alter ego Petera Falka ( :-) )
Takže...fotku? Velkou a zarámovat? S autogramem?
Nebo všechny díly seriálu?
Některou z jeho typických propriet?
Fotku jeho manželky? :-D

Dobře, vyhrálo to jeho auto.
(Když kouknu na net dnes, pár podobných modelů mi google najde. Jestli si dobře vzpomínám, tenkrát jsem nenašel ani jeden.)
Model Peugeotu 403 ve verzi kabriolet vyrábí firma Welly v měřítku 1:18. To je tak akorát na hezký dárek.
Samotný model v červené barvě jsem s velkým štěstím sehnal v Černé růži. Myslím, že byl v ten čas jediný v republice. A já ho získal.


Tenhle už je odstrojený, tohle všechno z něj upadlo.

Dál bylo třeba ho na správných místech trochu otlouct :-)

A nastříkat tou správnou barvou.

Zase dát dohromady...


Ale samotné auto by nebylo ono. Co takhle něco pod něj?

A výsledek...

Udělal jí strašnou radost :-)
Tenhle dárek je pro mě jeden z mých nejlepších i proto, že za ním stálo čisté přátelství...
-------------------------------------------------------------

Svět je složen z míst obyčejných a z míst zajímavých. V nich se tvoří dějiny, v nich se odehrávají dramata!
Pro každého jsou to přirozeně místa jiná.
A víte co mě baví? Když se linky zdánlivě nesouvisejících příběhů na jednom z těch míst protínají.

Baví mě představovat si, jak zatímco jsme s Fau rytmicky rozpohybovávali stěnu převlékací kabinky v aquaparku, o tři kabinky dál si zrovna svlékala plavky H. a ještě netušila, že za pět let se poznáme.

Ve stejném městě jsem vyprovodil na cestu bez návratu svého kamaráda. Ne, neumřel. Pouze se zde již navždy odevzdal celibátu.

Tam nedaleko na parkoviště u trati jsem přivážel H. ze společných víkendů v Praze. Rozloučení bývala různá, jednou jsem nechtěl odjet já, podruhé mě nechtěla pustit ona...podle momentálního rozložení bojových sil.

A teď zrovna mě baví představa, jak zítra ráno H. vyběhne ze svého bytu a za prvním rohem se při běhu na autobus srazí s dívkou, přijíždějící zrovna na kole opačným směrem. "Sakra to nevíš po které straně se jezdí? Kolik ti je, třináct?" vypadne z ní v rozčilení.

V tom městě jistě sídlí kus poťouchlého božího smyslu pro humor :-)

27.10. druhý ze tří

27. října 2013 v 18:46 | já
Vykřesat z toho chumlu pocitů a myšlenek smysluplný článek je celkem oříšek :-)

Při prohlížení starších fotek, na kterých jsem (i) já (nerad se fotím, je jasné proč), jsem vždy překvapený. V každém z těch zachycených okamžiků jsem si myslel, že nevypadám nic moc. Ale že na tom zapracuju a za pár měsíců už se nebudu muset před nikým za nic stydět.
No a hádejte co. Teď zpětně vím, že jsem byl úplně stejný jako ostatní lidé. Vlastně docela hezký kluk. Jen to sebevědomí jsem měl v hajzlu. Pořád jsem na něco čekal, že budu lepší, hezčí, že ta chvíle jednou přijde, když se budu snažit. A pak bude všechno snazší. Budu chodit do společnosti beze strachu, budu se s lidmi bavit... Žádné konkrétní myšlenky to nebyly, spíš nejasný všudypřítomný pocit, zdaleka nejvíc ze všeho ovlivňující můj osobní život.

Také jsem neustále tajně doufal, že mi s tím někdo pomůže.
V začarovaném kruhu - když jsem potkal někoho, kdo by mi byl schopný pomoct, nebyl dost empatický na to, aby pochopil co po něm chci. Pokud už se někdo dovedl dostatečně vcítit....překvapivě měl podobný problém s lidmi, jako já, a tudíž by mi ani pomoci nedokázal. Ani tak jsem ale nebyl ochotný nikomu jasně říct, co bych od něj potřeboval. Rozumíte - musel bych to přiznat. I sobě bych se musel přiznat.
A navíc vidím své pseudoproblémy jako ty poslední, které by se měly řešit. Nejsou tak důležité, jako problémy těch ostatních.

No a jak jsem tak pořád čekal na zázrak, stále více mi docházelo, že se žádný neuděje. A že ani nepotkám nikoho, kdo by se se mnou chtěl zabývat. No bodejť, vždyť se seznámím tak se dvěma novými lidmi za rok, to už jsem tuším někde psal. To by musela být sakra velká náhoda. Takové náhody se nestávají.

Takže co mi pak zbylo? Jedině hledat pomoc sám u sebe. Pomoc od čeho vlastně? Inu, i když si možná okolní lidé myslí, že jsem takovým samotářem rád a vyhovuje mi to, není tomu tak. Potřeboval jsem se hlavně přestat bát lidí.
Věřte mi, že prostředí vesnice či maloměsta, ve kterém se většinu času pohybuju, je k upevňování mých fobií jako stvořené. Mé největší můry žijí v okolí jednoho kilometru (aniž by to byli konkrétní lidé).

Možná si pamatujete, že relativně často opouštím zdejší končiny a vydávám se za kulturou, nejčastěji samozřejmě do Prahy. Kolikrát mi známí říkají "A to tam jezdíš sám? To já bych nikdy nemohl." Nějak si asi neuvědomují, že nemám na vybranou. Musím chodit sám, protože nikdo nechodí se mnou. Je to tak prosté. A já si snad už časem i zvyknul. Vždy jsem kupoval dva lístky, v naději, že se někdo ze známých smiluje. Už na to seru :-)

Tohle je vlastně i první bod z cesty k nápravě. Nacházet společnost, do níž se lze zapojit. Ať už je to před pódiem nebo na filmovém semináři. Řekněme, že příležitosti by se našly.
Fajn, a co udělá takový solitér, když už se dostane do společnosti? Nic. Sedí, stojí, hýbe se, čeká, jestli si ho náhodou někdo nevšimne a neosloví ho. Pak už by to bylo jednodušší. Ovšem on se málokdo někdo takový najde, že? :-)

Čili tu máme druhý bod - přestat se bát začít rozhovor s cizím člověkem. Hahaháááááááááááááá. Mi řekněte, jak tohle provést? Zkusil jsem na tom zapracovat. Příště napíšu jak...


(No a jako opravdu mě velice štve, jak kostrbatě je to tu všechno napsáno, jak se přímo topím v moři zájmen a vůbec všemožného slovního balastu. Omlouvám se. Lepší asi nebudu.)

26.10. twisted mind

27. října 2013 v 1:16 | já
Největší adrenalin pro mě představuje komunikace s lidmi. Povyprávím vám o mém nedávném výletu mimo svoji obvyklou sféru sociální interakce. Kam se proti tomu hrabe skočit si na padáku...
--------------------------------------------------------------------------------

Oplývám kromě jiného dvěma souvisejícími problémy.
- Nejsem schopný navázat jen tak kontakt s cizím člověkem. Ta úplně nejhlavnější příčina tkví v tom, že si pomyslím: "Proboha co by na mně viděl? Proč by se zrovna se mnou měl chtít bavit? Co mu vůbec mám říct, o čem si budeme povídat?"
Když tenhle element zmizí - když vím, že máme společné téma, je to malinko o něčem jiném. Typicky při předem jasných rozhovorech o mé profesi, o sdílených koníčcích, stává se ze mě jedna velká mluvící (ovšem i naslouchající) hlava, která dokonce někdy mele a mele... :-) Nojo, jenže tohle na náhodně potkaném jedinci těžko použiju, že.

- Od malička se v některých situacích strašně stydím. Jsem opatrný na to, jak před lidmi vypadám, jak se chovám, co říkám, aby si někdo něco nemyslel...
I taková blbost, například když jsem měl zvedat zvonící telefon, který byl pro někoho jiného z rodiny. Nebo někam volat za někoho jiného, s tím že "předám". Fuuuuuuuu. Strašně nerad.
Táhne se to se mnou dlouho. Navíc tomu přispívá i jedna věc, o které tu psát nechci. Je dost podobná vašim obvyklým příčinám strachu z odsouzení.
----------------------------------------------------------

Dva příklady.
Jeden rok jsem bydlel na koleji, kde byly pouze jednolůžkové pokoje. Na patře jich bylo asi dvacet. Plus společná kuchyňka a společenská místnost. V kuchyňce jsem byl za celý rok asi třikrát, když mě do ní vytáhnul někdo jiný. Sám nikdy. Byly týdny, kdy jsem chodil ven z pokoje jen v noci, když jsem se předtím s uchem na dveřích přesvědčil, že na chodbě určitě nikoho nepotkám. Zkrátka poloviční blázen.

No a něco podobného jsem měl před časem třeba i s obyčejným nákupem. Dělalo mi obrovské potíže se sebrat a dojít si do Lidlu pro jogurt. Regulérní strach z lidí. Brrrrrrrr. Obludně zveličený strach z toho, že si na mně ostatní najdou něco ošklivého. Od způsobu chůze až po barvu očí.
----------------------------------------------------------

Od těch dob jsem se usilovným žitím trochu posunul. Pokouším se sám sebe různými způsoby cíleně odblokovat.
(......pokračování zítra)


Dnes jsem byl v IMAXu na Gravity. "Ty seš ale vůl," napadlo mě hned potom, co jsem poprvé cuknul hlavou, abych se vyhnul přímo proti mně letící trosce rozbitého satelitu.
:-D

23.10. lovec plyšových trofejí

23. října 2013 v 22:47 | já
Za napůl otevřenými dveřmi byly slyšet kroky, šramoty a běžící pračka. Zvuky se rozléhaly po celém schodišti paneláku v typické ozvěně. Rozmýšlel jsem, zda nakouknout dovnitř nebo ne. Nerozhodně jsem postával u dveří, pak udělal dva kroky k výtahu, po chvíli zase tři kroky zpátky. Mezi dveřmi nebyl původce těch zvuků stále vidět. Ozvěny kroků neustávaly, zřejmě někdo běhal hlouběji v bytě. Schoval jsem se za dveře a vysunul přes ně jen svojí zvědavou hlavu. Někdo byl otočený zády ke mně, čelem do koupelny. Pak se ta osoba obrátila naproti k botníku a zamyšleně ho otevřela. Uvědomil jsem si, že mě pořád ještě nezaregistrovala. Několik vteřin mi trvalo, než jsem si rozmyslel co dál.
Polohlasně jsem řekl: "Baf".
Panelákem se roznesl strašlivý výkřik.
--------------------------------------------------------


Včera jsem strávil čtyři, možná pět hodin zíráním do průmyslového monitoru a zuřivým bušením do klávesnice.
Z triviálního úkolu se vinou zmršeného návrhu zapisování do databáze stal boj s železnou příšerou se dvěma svítícími hlavami. Střídavě jsem mezi nimi pobíhal, každá totiž umí něco jiného, s každou jsem mluvil jiným jazykem. Jedna je chytřejší, druhá celkem hloupá, ovšem bez ní to nejde :-)
Po dvou hodinách už se zdálo, že mám vyhráno, jenže bylo to opravdu jen zdání. Pak teprve přišly rozhodující okamžiky. Když se v řádcích tabulek objevily místo čísel jen otazníky, začal jsem bušit pěstí do plechů a pronášet něco o hromadě šrotu. Šlo do tuhého, šlo o čas. To nejhorší jsem odvrátil, bo su geniální!, ale pořád jsem se nemohl posunout k cíli. Už jsem pomalu přestával věřit ve vyřešení problému standardní cestou a začal se chystat na obezličky. A najednou... voilà!... kámen mi spadl ze srdce a já konečně umístil kuličku do jamky :-) Nebo kužel do správného slotu. Jak chcete.
--------------------------------------------------------

V roce 2009 mi headhunteři nabízeli místa ve výrobě. V roce 2010 mi začali nabízet místa v dohledu nad výrobou.
Dnes mi volali, zda se nechci ucházet o místo výrobního ředitele a mít pod sebou 150 lidí.
S díky jsem odmítnul :-) Úplně se vidím v té kanceláři, v rohu s křeslem z bůvolí kůže, kterak po večerech odtahuju závěs, za ním se objevuje skrytý miniaturní soustruh a já na něm vyrábím další součástky do svého malého modelu parní lokomotivy :-D
Ale samozřejmě je moc hezké, že o mně ví, že mají zájem. A že se hlásí i po třech letech, jestli jsem si to nerozmyslel. Hmmm, ne :-)
--------------------------------------------------------

První dva roky v práci byly divné. Popravdě jsem ji bral spíš jako přestupnou stanici mezi Ing. a Ph.D.. Proč jsem jednoduše nepokračoval po titulu v dalším studiu? Inu, na té naší škole jsem neviděl žádnou perspektivu.
Už už jsem si začal vybírat novou školu, když tu mě překvapil kolega, tedy můj nadřízený. Oba jsme silné osobnosti a chodili jsme kolem sebe jako dva lvi. Samozřejmě s tím, že tenkrát jsem ještě nic neuměl, takže já spíš jen z opatrnosti. No a on to nakonec nevydržel a šel za lepším. Najednou mě kdosi (podobný osudu) hodil do vody, přitom jsem uměl pouze styl čubička. Chtělo to trochu úsilí. Trošku víc úsilí. S většinou věcí jsem si musel poradit sám a někdy to byly hodně těžce získané zkušenosti. V duchu mi pomáhaly vzpomínky na předchůdce mého předchůdce, starého praktika, kterého jsem vídával kdysi dávno sporadicky v akci. On býval v podobné situaci. Někdy se z nostalgie dívám do jeho ručně psaných slovenských poznámek ve starých pořadačích. Jsou podobně chaotické, jako ty moje. Rozumím jim :-)
Nakonec jsem se začal pouštět do věcí, jejichž složitost byla o level výš. A ono to šlo.
Každý úspěch mě hrozně nabíjí. Každý neúspěch snad ještě víc. Nejsem člověk, který by něco vzdal, pokud existuje šance na výhru :-)

O čem vám tady plácám? :-o

(Dnes je to jakési neukončené, že? To je tak správně :-D )

23.10. psí občasí

23. října 2013 v 2:07 | já
Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, je rybníček. Kousek od rybníčku, právě takový kousek, aby na něj přes mlhu neviděl, žije Jay.
------------------------------------------------------
Dál už dnes nepokračujeme :-)
Přijel jsem domů, pohladil po čumáku rozespalýho psa, zavřel za sebou vrata a tím to skončilo.
Tak zase příště.


21.10. jen 1/2 náhod je náhodami

22. října 2013 v 0:13 | já
Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Znáte ty situace?
------------------------------------------------------------------------

Seděl jsem naproti dveřím s nápisem "RTG".
Jen mě trochu bolela noha, jak se mi skřípla mezi plechy. Snad mě pustí. Strašnej průser to bude tak jako tak. Ještě horší než tenkrát, protože tenhle jsem si způsobil sám.
Dveře se otevřely. Vypadá to nalomené, dáme vám ji do sádry.
Cože? Sádru? Ale já zrovna v tomhle místě už jednou zlomenou nohu měl, nevidíte tam náhodou tohle?
-------------------------------------------------------------------------

Daleko vysunutým čumákem se auto zapíchlo do stromu. Pokračovalo ve směru počáteční rotace a skončilo otočené proti původnímu směru jízdy. Zpod kapoty vyšlehly plameny. Na zlomek sekundy mě ten pohled fascinoval, ale pak bylo třeba řešit jiné věci. Jak se kurva rozepíná čtyřbodovej pás? Koukal jsem na placku na mém břiše, ve které se spojovaly jednotlivé červené pruhy. Nepřemýšlel jsem, nešlo to.
"Jak to rozepnu?" zeptal jsem se přiškrceným hlasem řidiče. Ten hned pochopil, co se děje. Přestal se zabývat sebou a promptně stisknul ten správný čudlík. Pruhy od sebe odskočily. Ani chvilku jsem neváhal a vyhoupl se ven. Auto stále hořelo. Doklopýtal jsem po krajnici asi dvacet metrů, dál už to nešlo. Nohy vypověděly službu, svalil jsem se do příkopu a koukal do modrého nebe.
Za chvíli kolem projel autobus. Jestlipak mě lidi v něm poznali?
Za další chvíli se začal přibližovat zvuk sirény. Žlutý mercedes zastavil kousek ode mě. Paní záchranářka se nade mě naklonila, ptala se co mě bolí, slyšel jsem "je v šoku..." To mě trochu naštvalo, protože jsem se v žádném šoku necítil být!
Naložili mě na nosítka, šoupli do auta a odjeli jsme.
V nemocnici to trvalo strašně dlouho. Rentgen, ultrazvuk... A pořád mi bylo divné, že se nikdo neptá na číslo k nám domů. Nakonec jsem ho někomu vnutil, aby tam zavolal.
-------------------------------------------------------------------------
"Chceš se projet v Lotusu? Tak pojeď se mnou," řekl táta. Pro malého kluka z vesnice se zrovna začal plnit velký sen.
"Vezmi ho jen na pár zatáček, to mu bude stačit," loučil se s námi zvesela.
Hm, to jeli na pořádnej výlet, že se tak dlouho nevrací...
-------------------------------------------------------------------------
Telefon zazvonil už popáté. Ze zahrady to přece jen chvilku trvalo a mamka byla doma sama.
"Dobrý den, dovolala jsem se správně? Váš syn leží v nemocnici, vypadá to na zlomenou nohu a máme podezření na natrženou slezinu. Přijeďte."
"A...ano." Klesla na židli.
Vytočila známé číslo: "Proboha okamžitě přijeď!"
-------------------------------------------------------------------------
Kdo by odolal?
-----------------------------------------------------------------

Skončím optimisticky, mám proč.
A co mě nezabije... ;-)
Dobrou noc.

19.10. z jámy

19. října 2013 v 3:24 | já
"No ne, tohle se přece dělá tak, že si ty doklady schováváš doma, vedeš si je..." vysvětloval jsem Fau, "...a jednou za rok přijede účetní poradce a ten s nima...nooo..." začal jsem ztrácet půdu pod nohama, "zkrátka si je vedeš a...pak...jednou za čas jedeš na finančák. S nějakym papírem. Jsem to párkrát viděl, ne?" To už jsme se oba chechtali jako blázni. Takže takové naivní představy máme o vedení účetnictví :-D Copak mně, mně to může být jedno, ale jí zas tak moc ne :-)
-----------------------------------------------------------------------------
Ráno jsem ve střediskové obci cosi nakupoval a šel jsem kolem regálů se svíčkami. Dýchlo to tam na mě teplou, mihotavou minulostí. Bývaly časy, kdy svíčky tvořily polovinu všech mých vánočních dárků. Různé tvary, různé smysly... Jedna darovaná svíčka zůstala pak navždy schována ve skříni.
Mívali jsme na Vánoce zvyk, že naše dárky tvořily příběh, a tak se musely otevírat v určeném pořadí. V každém obalu pak obdarovaný na vloženém papírku našel instrukce, k čemu dárek slouží (víceméně v abstraktním či alegorickém duchu, někdy však i zcela reálné, praktické). A jeden z příběhů měl končit grandiózním rozbalením voskové lebky. Jenže papírek a možná i číselné označení se někam ztratily a Fau se dárku nejdříve lekla a pak tu krásnou svíčku schovala do skříně a už nikdy ji nevytáhla :-D I když jsem jí následně dovysvětlil, jak to mělo být.
------------------------------------------------------------------------------

"Tys mi už dneska dárek dal a já mám teď jeden pro tebe."
(Dopoledne jsem zařídil pro tátu výlet do budov - provozů, kam se běžně nepodívá. Líbilo se nám tam oběma, dojmů byl dostatek, času málo. Po prohlídce jsme odjeli ke Kauflandu. Tátu jsem nechal na parkovišti hlídat auto a sám odešel nakoupit pár bot. Po návratu jsem ho našel s úsměvem od ucha k uchu.)
"Boty sis koupil dobrý? Tak pojeď, něco pro tebe mám. Řeknu ti kudy."
Co asi způsobilo takovou rozjařenost? Doufal jsem, že se příčina brzy ukáže. Co pro mě asi tak může mít za dárek? V tom bude určitě velká kulišárna.
"Tady zahni doprava," ozvalo se u hradu.
Po pár metrech mě něco napadlo. Souviselo to s letištěm, které v tomhle směru leželo, ale hned jsem tu myšlenku zahnal jako úplný nesmysl.
"Tak já už ti to povím. Dneska si skočíš!"
Tak přece! To je magor, blesklo mi hlavou :-)
Namítnul jsem, že to asi takhle jednoduché nebude, snad taky nějaká příprava a zamluvit termín, a že to je vůbec takhle najednou celkem narychlo. Ale to už jsme zaparkovali před vrtulemi.
Kromě jednoho vyhlídkového letu nad domem (snad před sedmi roky?) a loňského chaotického přelétávání Alp Airbusem nemám s letadly nic společného. Líbí se mi z technického hlediska, ale jinak mě k sobě vždy víc táhla dvě kola než křídla.
Takže i návštěva místního travnatého letiště pro mě byla premiérová.
Zato táta se tam choval jako doma. Až mi připadalo neuvěřitelné, že se na něj vracel poprvé po čtyřiceti letech. Historek o tom, že vzlétnul za svůj život osmdesátkrát, ovšem přistál jen dvakrát, jsem za svůj život vyslechl hodně. Byla mezi nimi i jedna, kdy se mu neotevřel hlavní padák :-) "Tenkrát zkrátka ještě nenastal můj čas," odbyl vždy možnost, že se mu snad mohlo něco nepěkného přihodit. Pak přišla láska na dálku, vzala mu čas, nutný pro provozování parašutismu, a on už se na letiště nikdy nedostal.
Až dnes, se mnou. S vizí, že si jeho syn taky jednou vyzkouší, jaké to je.
Na trávu před námi sem tam někdo dopadl. Zrovna se pořádaly závody. Díky nim taky tátu ta myšlenka napadla, během čekání na parkovišti totiž viděl dva výsadky.
Dal se do hovoru s nějakými lidmi a jakmile zmínil, že kdysi dávno taky skákal, hned byl odkázaný tam dozadu, kde jsou staří veteráni, které určitě bude znát. Představte si, že se opravdu poznali, i po tolika letech. Bylo to až dojemné setkání... :-)
Byl jsem jak ve snu. Tandem by se prý po závodech k večeru dal stihnout, že nám včas zavolají. Příprava není třeba žádná. Šlo to nějak moc rychle! :-)
Odjeli jsme domů a já čekal. A moc jsem si přál, aby to ten den opravdu vyšlo, protože čekat do dalšího dne, to bych se asi nevyspal. Hodinu před západem slunce opravdu zazvonil telefon.
Znovu na letiště a tam už to šlo ráz na ráz, tohle si obleč, takhle se budeš držet, dívej se do kamery, oblékni si postroj, vytlačíme letadlo na trávu, jdi první, při startu se takhle zapři. Andula kroužila do tří kilometrů a při každé otáčce vyplivla další várku mužů s batohy. Nakonec jsme tam zůstali jen tři. Odevzdal jsem se do jejich moci, ono mi ani nic jiného nezbývalo. Jediné, čeho jsem se trochu bál, byl všechen ten kalup, ve kterém se události odvíjely. Říkal jsem si v duchu, že jestli něco nevyjde a od toho chlapa za sebou se utrhnu, aspoň docela dlouho uvidím tu krásnou krajinu pode mnou :-D
Otevřely se dveře, můžem? Jasně! Nadechnout a fííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí, volný pád je něco, co se těžko popisuje, je to totální ztráta jakékoliv jistoty, nic vás na ni předem nepřipraví. Nedokázal jsem v té rychlosti dýchat, ostatně to jsem čekal. Asi bych se měl podívat do té kamery, kde jsi chlape, aha tady, nazdáááááár :-) Dvoustovkou se svezu na motorce párkrát do roka, ale s dvoustovkou ve vzduchu se to srovnávat nedá ani trochu. Palec nahoru a za chvíli už odpočítávání a sešívané křídlo nad námi se nafukuje, není to žádný náraz, spíš tak pozvolně přecházíme během několika sekund do plachtění. Uffff, no ty bláho. Ohlušující svist větru se mění na nečekané ticho, v klidu si povídáme, ukazujeme si jednotlivé prvky v krajině, zkouším vytáčet obloučky. Jen se toho neboj a přitáhni to, tak zatáhnu a klouzavý let se opět mění v poloviční pád, zas ta ztráta jistoty. Pak už zkorigujeme směr a přistáváme.
Přichází táta celej rozesmátej, gratuluju, jaký to bylo? a já říkám že v pohodě a fakt že to tak je.
Později na záznamu vidím, že se celou dobu směju, ostatně směju se téměř za všech okolností, tak proč ne zrovna na padáku :-)
Příště už si skočíš sám, slyším za sebou. Zasměju se. No vlastně...proč ne?


----------------------------------------------------------------------------
Čtyři dny nato se mi zdá sen, ve kterém se se svými rodiči strašlivě vyrovnám za to, jak mi řídí život...
Moje podvědomí se s tím zážitkem evidentně muselo vyrovnat po svém :-)

16.10. hambatej

16. října 2013 v 2:20 | on
té plus týden
"Já bych vám chtěl něco dát. Za ty kilometry."
Ruka nahmatala v kapse obálku s pětistovkou. Ach to klišé. Obálka! A je v ní dost peněz? Není to málo? Nebo moc? Notyvolekdotomávědět!!!
Pán v zeleném pokrčil obočí. "Aha. Dobře, díky." Předal mi všechny potřebné papíry. Víc už jsme se o ničem nebavili.
Konec nejméně zábavné části příběhu. Bylo to poprvé a doufám, že i naposled. I když absurdních předpisů je na světě určitě mnoho. Bohužel.

té mínus měsíc
Sedím večer na balkónu. Koukám sice směrem k lesu, ale v duchu mám před očima něco docela jiného. Dlouhé dobrodružství trošku jiného druhu. Srdce nepravidelně buší v rytmu zvýšené nervozity. Nakonec se neovládnu a zavolám na číslo, kde mohu vždy očekávat pouze upřímnost a maximální podporu.
"Čau. Máš se? Jo já dobře. Ehm...no, proč volám. Chtěl bych si něco koupit. Bude to strašně drahý a úplně k ničemu. Hodně jsem si o tom přečetl, nikomu nefunguje. Vlastně pro mě je to za těchto okolností úplně ideální :-)) ... Ne, nezbláznil jsem se. Možná trochu.... Ne, to je samozřejmě blbost. Ale poslední dva dny o ní přemýšlím v jednom kuse a vím, že ji chci. Když už jsem ji našel! To se zas tak často nestane. Volám ti trošku pro podporu, s nikým jiným o tom mluvit nebudu a ani bych si netroufl. ... Co? ... No není mi líto těch peněz. Kdyžtak klidně může někde jenom stát, je krásná sama o sobě. ... On o ní každej píše, jakej je to zabiják :-)) Jenže jsem ještě nečetl o nikom, kdo by to opravdu vyzkoušel ... Jo jsem rozhodnutej ... Ale vždyť já vím. Tak snad. Jo. Jo. Né, vždyť víš, že jsem opatrnej. Hmmm. Díky, ahoj."
Definitivně rozhodnuto, tep se mi ještě zvýšil. Tak jestli tohle vyjde, bude to bomba.
Následující týdny jsem se cítil jako na speedu.

té mínus 25 dní
"Představ si, že on ji prodal. Tak my se týden domlouváme, už jsem za ním chtěl dojet, a on ji mezitím prodá někomu do Rakouska. Sakra, debilní hranice."

té mínus 20 dní
"Nebudeš mi věřit. Našel jsem jinou. Je o něco dál a stojí ještě o něco víc. Ale když už jsem byl rozhodnutej, tuhle si vyfouknout nenechám. V sobotu tam hned jedu, vyfotím si to a pak tu budu muset zjistit na úřadech, jestli to půjde. Něco mi říká, že tohle klapne."

té mínus 16 dní
"Ahoj. Potřeboval bych pomoct. Můžu se večer zastavit?"
Prý mu stačí ofocené podklady, dojede tam, zeptá se a dá mi vědět. Jo, ta věc s kilometrama se určitě dá nějak zařídit. Jen mu tam mám něco šoupnout bokem, až tam přijedu. Bude o mně vědět.

té mínus 8 dní
"To jsem zase já. Takže prej žádnej problém. Teď bych teda chtěl vyměnit nějaký prachy. Kolik? ....... Ne, vůbec nepotřebuju aby se to tady rozkecalo. Takže říkáš jedině za tamtím, jo? A kam mám přijet, kdy? Večer, zazvonit a říct že mě posíláš ty. Ok. Dík."
Téhož večera držím v ruce UV lampu a prohlížím jednu bankovku po druhé. Kdyby nesvítily, mohl bych si jít stěžovat možná tak na lampárnu. Když ten kurz v bance je na dvě věci. Tak jen prohlížej, Jayi.

té mínus 7 dní
"Dobrý den. Potřeboval bych dodávku. Jasný, dohodneme se. Na sobotu. Ne, všechno zařídím. Díky, zatím."

té mínus 30 minut
"Haha, koukám že tu postavili novou silnici. Ta navigace vůbec neví kde jsme. Jojo, támhle to bude. Jsme dost dlouhý. Zkusíme tam nacouvat. Má ji za těma dveřma, minulý týden jsem se na ni byl podívat. Jen podívat no. Mně je to úplně jedno, viděl jsem ji běžet a to mi stačí. Tyhle se stejně prodávají bez jakýkoliv záruky."
Během hodinky jsem sledoval, jak celá rodinka zkoumá ochranné znaky na všech desetieurovkách. I tu lampu měli :-)
Teď už jen krátká instruktáž a šup do dodávky. Všichni se motají kolem a ověřují, že je všechno v pořádku.
Po deseti kilometrech to ještě vzadu zkontroluju a pak už jsme si jistí.

té plus 2 hodiny
BUM!!!!!!!!!
Dvojhlasné "TYVOLE"!
Hned zastavujem na krajnici a během mžiku hodnotíme všechny varianty, které mohly být příčinou té strašné rány. Pak kouknu dozadu a je jasno. Leží na boku na podlaze. "Doprdele jak se tohle mohlo stát?" divíme se oba. Očekávaný velký průšvih se po zkontrolování mění na mírné oddechnutí. "No na tu bídu...jen je to tady odřené a tady to prasklo." V duchu odprošuju původního majitele a promítám si, jak před dvěma hodinami chodil kolem s hadříčkem, jen aby bylo všechno tip ťop. Teď už zdaleka není. Ale i tak to bylo strašný štěstí.

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Nejbláznivější věc, jakou jsem si kdy koupil. Zpětně to hodnotím jako 100% správné rozhodnutí :-)

---------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Pokud by ojeté vozidlo bylo mladší 6 měsíců a nebo mělo najeto méně než 6000 km, pak před vlastní registrací vozidla musí být zaplaceno DPH. [Takže proto... Nesuďte mě. Ačkoliv chápu smysl předpisu, v tomto případě by se jednalo o pouhé furiantství, pokud bych ho chtěl dodržet. ]

----------------------------------------------------------------------------------------------
A vlastně ještě jeden dovětek. Šlo by to i bez obálky. Ten člověk vůbec nevěděl, jestli ji nakonec dostane. Teoreticky jsem mu nic dávat nemusel a v podstatě by se nic nestalo. Jen možná v budoucnu by to měl někdo trochu těžší než já. A právě kvůli zachování (férových?) podmínek i pro ty, co přijdou po mně, jsem to udělat chtěl. To jsou paradoxy, že?

14.10. šílíme

15. října 2013 v 0:28 | já
Život přináší absurdní situace.

Když například já (za školních časů opravdu velký lempl) s Fau (premiantkou) mudrujeme o pracovních kvalitách naší bývalé spolužačky (také premiantky). hodnotím někoho, kdo byl pilný, cílevědomý a vůbec ve všech ohledech desetkrát lepší než moje maličkost v té době.

-------------------------------nebo-------------------------------------

Když člověk, kterého tak strašně štvalo chodit na hudebku, má najednou dům téměř vycpaný hudebními nástroji.

-------------------------------nebo-------------------------------------

Když mým cílem pro další měsíce je naučit se rusky, vlastně z rozmaru, a přitom jsem se východním směrem nikdy vydávat nechtěl. Tohle je mimochodem dost velký myšlenkový obrat, je to něco jako...stát se z vegetariána masožravcem. Snad se mi to nevymstí.

--------------------------------------------------------------------------

Tak dnes třeba tu o první cestě.
Ještě v době, kdy mě brala auta, jsem seděl takhle k ránu u kompu na koleji a pročítal si online časopisy. V Braunschweigu se totiž jiné, které by nestály těžká eura, jaksi sehnat nedaly. A už vůbec ne v češtině, že.
A co jsem na těch stránkách neviděl. V Ženevě se od včerejška koná autosalon.
Teď si prosím představte mapu Evropy. Být na koleji v Praze, připadala by mi čára Praha - Ženeva nekonečná. Neschůdná, nesjízdná, nemožná, mimo realitu. Ovšem čára Braunschweig - Ženeva, to už bylo jiné. I když možná delší.

Tenhle okamžik by v mém životě přišel asi tak jako tak, tahle chvíle byla poměrně důležitá. Uvědomil jsem si, že jediné hranice existují pouze ve mně. Nejen ty geografické.

Pak už to šlo ráz na ráz. Po škole jsem vyházel z batohu skripta, naházel do něj věci na dva dny a tradá na nádraží. Tam se to zase zadrhlo.
Zkuste si schválně někdy v Německu koupit lístek do Ženevy. Pět minut jsme se nemohli dohodnout na žádném tvaru toho slova, který by zněl německým uším povědomě. Ani česky, ani rádoby francouzsky (to byste nechtěli slyšet, co jsem tam vymýšlel :-D ). Nakonec se mi, za pomoci světových stran, polohy řek a jezer, podařilo donutit toho pána k vyslovení slova Genf, o jehož správnosti jsem sice zdaleka nebyl přesvědčený, ale vypadalo to, že tohle město aspoň leží ve Švýcarsku. Už tenkrát mi evidentně stačil jen správný směr :-)

S lístkem v kapse jsem v šest večer nastoupil do bílého dlouhatánského vajíčka. Trvalo to. Vyplivlo mě o šest hodin později v Basileji. Pak ještě stihnout spoj do Bernu. Povedlo se.
Bern, dvě hodiny ráno. Spát se mi nechce, což se nedá říct o ostatních lidech v podchodech. Většina se přikryla na drátěných lavicích novinami, já radši vyrazil do ulic. Neznám mnoho lepších zážitků, než si sám procházet neznámé noční město.

V půl páté už na mě čekal poslední vlak až do cíle. Jakmile jsme zastavili na Genf-Flughafen, otevřely se dveře a já se z toho podzemí dral nahoru. A tam...Alpy :-) Byly tak blízko, pro člověka, který je nikdy neviděl. Nádherné, sněhem posypané vrcholy. Oči mi mohly vypadnout.


A co město samotné. Tak krásné, čekající na objevení. Spousta zahrad, nesoucích velmi legrační označení "Jardin". Krtek, utíkající před ježkem. První jarní kvítky. Jezero, lodě, vypnutý vodotrysk :-)




Přespal jsem v hostelu. Další den jsem si v Palexpu vyfotil polovinu vystavených aut, druhou polovinu pak podrobil drtivé kritice. Já - v Palexpu, naživo! Tomu by jeden nevěřil.


Zcela vyčerpaný z nevyspání jsem k večeru nabral směr na německé hranice a odtud se dopravil rychlostí 200+ zpět na kolej. Spolužáci, kteří mě v pátek večer viděli někam odcházet, jen třeštili oči :-)

Ten víkend stál za to :-)

9.10. ruby a líce

9. října 2013 v 13:19 | já
Předevčírem jsem uléhal s divným pocitem, ráno se vzbudil s knedlíkem v krku a dnes je to stejné. Takže jsem nešel do práce - prozíravě jsem si nějakou přinesl domů.

To, že mě mají lidé rádi, poznám například při nějaké banální nemoci. Stačilo se zmínit, že mi není nejlépe, a už to jelo:
"Vezmi si chlorellu." Nejspíš se mnou návrh viditelně otřásl, a ani rychlost, kterou ze mě vylétla odpověď "nenene, díky, ale ne," nenechala navrhovatele na pochybách. Hodil po mně zkoumavým očkem. "Jayi, jsou tři druhy lidí. Někdo v tom má jasno, asi jako ty, někdo ví, že ho chlorella vyléčí, jako já, a ti třetí to aspoň zkusí. Ale dobře, jak chceš. Vezmi si tedy céčko, hned ti ho přinesu." A za chvíli přede mnou přistálo deset bílých tablet. Poslušně jsem dvě z nich zchroupal, zbytek si nechal na později.
"Hele jak na tebe koukám, mám tu v šuflíku paralen. Nebo tenhle léčivej čaj. Nebo tohle cucání." Všechno jsem s díky odmítnul. Nakonec se se mnou kolega chtěl podělit i o snickersku, zázračně nalezenou mezi těmi léky deset dní před koncem její trvanlivosti. I tu jsem mu nechal.
Přijel jsem domů a tam to začalo nanovo. "Vezmi si jostu. Strejda byl taky nachcípanej, včera jsem mu dal lahvičku a ráno byl už dobrej," dozvěděl jsem se od milujícího otce. Ten jednou za rok navaří třicet litrů domácí šťávy z různých bobulí, nastavovaných kapkou alkoholu. Pak je rozdává po známých. Docela se divím, že ještě k tomu nenavrhnul jadérka z grepů, další z oblíbených pomáhadel. Asi není grepová sezóna :-) Tak mě teď napadá, že letos jsme snad ani nevařili pampeliškový "med".
"Uvařím ti čaj z mateřídoušky, ten ti pomůže," neváhala mamka a během pěti minut se po domě rozvoněl Thymus...

Zítra otevřu oči a nic mi nebude. Vsadil bych se, že tisíckrát větší vliv na to má všechna ta milá starost okolí, než jakýkoliv z umělých či přírodních léků. A nejradši bych, aby si ti lidé, jichž se to týká, přečetli tenhle článek. Aby věděli... Škoda, že to nejde.

Popořadě: josta, jeřabina, rybíz, bez rumu, s rumem...

---------------------------------------------------------------

"...nevím co mám dělat...F. do mého života s prckem počítat nechci, ačkoliv nechci být bez něj...nebaví mne žít, nebaví mne poslouchat slova od sestry, která ačkoliv to myslí dobře, neví a nechápe KDO jsem...prostě jsem nešťastná, a nemůžu si dovolit slova o tom, že nechci žít, protože jsem navíc díky jim úplný sobec...snažím se prát s tím, co mi dává za vinu F., kdykoliv ho prosím o to, aby neseděl furt u noťase, když ho prosím, aby se snažil o to, aby nám bylo lépe..."

G. se vrátila ze svého letního působení u moře. Těhotná, bez prostředků, zato s partnerem, který nejeví známky zájmu o to, že by je nějak zajistil. Do prostředí, kde na ni nečeká nic dobrého.Rád bych jí pomohl, ale jak?Peníze nepomáhají, to už jsem si ověřil. Jak pomoci člověku, který není spokojený se životem a zatím nenalezl jeho smysl?
A jak pomoci člověku, který si nadto vybere neschopného partnera?